Nechali ho zemřít v zóně smrti na Mount Everestu. Jenže Lincoln Hall přežil

Na Mount Everestu jsou místa, kde se člověk nemá zdržovat. Nejde o místa, kde hrozí běžné nebezpečí, nebo kde je prostě nepohodlno. Jde o místa, kam lidské tělo jednoduše nepatří. V takové výšce už organismus nebojuje o výkon, ale o samotné fungování. Krev nese méně kyslíku, mozek pracuje pomaleji, svaly se brání každému kroku a i zkušený horolezec se může během několika hodin změnit v dezorientovaného člověka, který už nerozumí vlastnímu tělu ani okolnímu světu.

Právě tam, ve výšce přes osm tisíc metrů, se v květnu 2006 odehrál jeden z nejneuvěřitelnějších příběhů moderního horolezectví. Australský lezec Lincoln Hall vystoupil na vrchol Everestu, ale při sestupu se jeho stav prudce zhoršil. Jeho doprovod se ho pokoušel zachránit, jenže po hodinách marné snahy uvěřil, že už zemřel. Zpráva o jeho smrti byla předána rodině. Hall měl být dalším jménem v dlouhém seznamu lidí, kteří na nejvyšší hoře světa zůstali navždy. Jenže ráno ho jiní horolezci našli živého. Seděl ve sněhu, zmatený, bez dostatečné výstroje, ale stále při vědomí. A podle svědectví pronesl větu, která se později stala téměř legendární: „Předpokládám, že jste překvapeni, že mě vidíte.“

Ten příběh bývá často vyprávěn jako zázrak. Jenže ve skutečnosti je ještě silnější, když se z něj zázrak nedělá. Lincoln Hall byl zkušený horolezec, spisovatel, člověk s rodinou, s minulostí a se vším, co se do krátké novinové věty „přežil noc v zóně smrti“ nevejde. A Everest nebyl obyčejný kus přírody. Byl to prostor, kde se lidská vůle, náhoda, fyziologie a morální rozhodnutí ostatních lidí spojily do příběhu, kterému se dodnes těžko věří.

Lincoln Ross Hall se narodil v roce 1955 v Canbeře. Austrálie není zemí, kterou by si člověk automaticky spojoval s himálajskými velikány, ale právě odtud vyšla řada silných lezeckých osobností. Hall se naučil lézt doma, mimo jiné ve skalních oblastech v okolí Australian Capital Territory, a postupně se vypracoval mezi výrazné postavy australského horolezectví. Nebyl jen sportovcem, který sbíral výšky. Psával knihy, věnoval se přednáškám, byl zakládajícím členem Australian Himalayan Foundation a měl pověst člověka, který horám rozumí nejen svaly, ale i hlavou.

Už v roce 1984 se účastnil první australské expedice na Everest. Tehdy se Australanům podařilo dosáhnout vrcholu novou cestou, ale Hall se na samotný vrchol nedostal. V horolezectví to není maličkost. Člověk může být součástí úspěšné výpravy, může nést riziko, námahu i odpovědnost, a přesto mu poslední metry zůstanou odepřeny. Everest v něm tak nezůstal jen jako splněný sen, ale také jako otevřený účet.

Když se na něj po letech vrátil, nebyl žádným nezkušeným klientem, který si koupil drahý zážitek. Bylo mu padesát let, měl za sebou dlouhou lezeckou historii a věděl, co znamená výška, únava a špatné rozhodnutí. Právě proto je jeho příběh tak znepokojivý. Nepřihodilo se to člověku, který hory podcenil. Přihodilo se to někomu, kdo je znal.

Everest má zvláštní schopnost. Na fotografiích vypadá jako symbol lidské odvahy. V reálném životě je to ale hora, která člověka pomalu rozebírá. Nejdřív vezme dech. Potom sílu. Potom úsudek. A nakonec někdy i schopnost poznat, že už je pozdě.

Takzvaná zóna smrti, tedy výšky nad zhruba osm tisíc metrů, není jen dramatický pojem pro novinové články. Je to prostředí, kde tělo dlouhodobě nedokáže regenerovat. Každá hodina navíc znamená další dluh. Člověk se může pohybovat, může dokonce dosáhnout vrcholu, ale zároveň se jeho organismus rozpadá. Nedostatek kyslíku může vyvolat výškovou nemoc, otok plic nebo otok mozku. Právě otok mozku je zvlášť nebezpečný, protože ničí to nejdůležitější, co horolezec má - schopnost správně přemýšlet.

U Lincolna Halla se při sestupu objevily příznaky těžké výškové nemoci, pravděpodobně výškového otoku mozku. Začal být zmatený, ztrácel schopnost spolupracovat a jeho stav se zhoršoval natolik, že jeho doprovod nakonec uvěřil, že zemřel. Podle dostupných zpráv se ho šerpové snažili oživit a dostat dolů celé hodiny, ale sami byli v extrémním ohrožení, docházel jim kyslík a jeden zdroj zmiňuje i sněžnou slepotu.

Z pohodlí domova se dá snadno říct, že ho neměli opustit. Jenže to je pohodlí člověka, který sedí v teple, dýchá vzduch plný kyslíku a nemusí nést vlastní vyčerpané tělo po svahu, kde chyba znamená pád nebo pomalou smrt. Everest takové jednoduché soudy nemá rád. Každá záchrana tam totiž může vytvořit další oběti.

Lincoln Hall dosáhl vrcholu 25. května 2006. Pro mnoho horolezců je to okamžik, ke kterému směřují celé roky. Jenže na Everestu vrchol neznamená konec. V mnoha ohledech znamená teprve začátek nejnebezpečnější části cesty. Sestup je zrádný právě proto, že člověk už má splněno. Mysl povolí, tělo je vyčerpané a počasí ani výška nedávají žádnou slevu za dosažený sen.

Hall se během sestupu dostal do stavu, kdy nebyl schopný pokračovat normálně. Jeho doprovod ho neopustil hned. Nebylo to tak, že by si někdo řekl, že je nepohodlné pomáhat, a šel dál. Pokusy o záchranu trvaly dlouho. Jenže ve výšce kolem 8 700 metrů se i několik hodin pomoci může změnit v rozsudek smrti pro zachránce.

Nakonec padlo rozhodnutí, že Hall je mrtvý nebo že ho už nelze zachránit. Vznikla zpráva o jeho smrti. Jeho žena Barbara se tak dozvěděla, že její muž zemřel na Everestu. Muselo to být něco strašlivě definitivního. Everest má totiž pověst místa, odkud se mrtví často nevracejí ani jako těla. V takových výškách je sestup s mrtvým člověkem téměř nemožný.

Jenže Hall mrtvý nebyl.

Následující ráno stoupala k vrcholu skupina vedená americkým horolezcem Danem Mazurem. S ním byli Andrew Brash z Kanady, Myles Osborne z Británie a Jangbu Sherpa. Měli vlastní cíl, vlastní výstup, vlastní šanci stanout na nejvyšším bodě planety. Pak ale narazili na postavu sedící ve sněhu.

Ten obraz je mrazivý. Muž vysoko na hřebeni. Bez pořádné ochrany. Dezorientovaný. V místě, kde by člověk v takovém stavu neměl přežít noc. Přesto žil. Mazur později popisoval, že Hall neměl rukavice, čepici ani kyslík a seděl s částečně rozepnutým péřovým oblekem. Byl promrzlý a zmatený, ale komunikoval.

V tu chvíli se pro Mazurův tým změnilo všechno. Everest byl pořád nad nimi. Vrchol byl blízko, ale vedle nich seděl živý člověk, který neměl šanci přežít bez pomoci. Rozhodnutí, které udělali, patří k těm nejdůležitějším v celém příběhu. Vzdali se vrcholového pokusu a začali Halla zachraňovat.

Mazur později řekl větu, která vystihuje jednoduchost i velikost toho rozhodnutí - vrchol tam bude i jindy, Lincoln má jen jeden život. Na Everestu, kde lidé někdy procházejí kolem umírajících, protože sami sotva stojí, má takové rozhodnutí obrovskou váhu.

Hall nebyl v situaci, kdy by stačilo podat mu bundu a odvést ho dolů. Byl po noci strávené v extrémní výšce, bez kyslíku a ve stavu těžké výškové nemoci. Byl promrzlý, vyčerpaný a jeho úsudek byl narušený. Pomoc znamenala kyslík, teplé oblečení, jídlo, tekutiny, zajištění proti pádu a především čas. A čas je na Everestu nejdražší věc.

Záchranná akce postupně zapojila další šerpy. Hall byl dopraven níž a nakonec se dostal do bezpečí. Utrpěl omrzliny a později přišel o konečky několika prstů a o špičku palce na noze. Přesto přežil v relativně dobrém stavu vzhledem k tomu, co se mu stalo.

Dalo by se tomu říkat zázrak, ale zázrak to nebyl. Hall přežil díky neuvěřitelné odolnosti vlastního těla, díky náhodě, díky tomu, že byl nalezen včas, ale také díky rozhodnutí lidí, kteří se zastavili. Kdyby Mazurův tým šel dál, příběh by skončil úplně jinak. Kdyby přišli o něco později, pravděpodobně také.

Na Everestu není lidskost samozřejmá. Není to proto, že by tam lezli horší lidé než jinde, ale proto, že hora zužuje svět na několik základních potřeb - dýchat, nezmrznout, nespadnout, sestoupit. Pomoci druhému člověku tam znamená sáhnout si do rezerv, které už možná neexistují.

Příběh Lincolna Halla se odehrál krátce po jiném, velmi bolestném případu. V roce 2006 na Everestu zemřel britský horolezec David Sharp. Kolem jeho smrti se rozhořela silná debata, protože kolem něj podle zpráv prošlo více horolezců, zatímco byl ještě naživu. Případ vyvolal otázky, zda se z Everestu nestalo místo, kde vrchol někdy přehluší lidský život.

Hallův případ byl jiný. Byl nalezen při vědomí a nakonec schopný určité spolupráce, což jeho záchranu usnadnilo. Přesto oba příběhy společně ukázaly stejnou temnou pravdu - ve výšce nad osm tisíc metrů neexistují jednoduchá pravidla. Někdy člověk může pomoci. Někdy už ne. A někdy se lidé rozhodnou špatně, protože jim výška vzala sílu i rozum.

Sir Edmund Hillary, první člověk na vrcholu Everestu společně s Tenzingem Norgayem, tehdy patřil k těm, kdo kritizovali komercializaci hory a ztrátu horolezecké solidarity. Hallův návrat mezi živé tak nepůsobil jen jako příběh přežití. Byl také připomínkou, že i v nejextrémnějších podmínkách se dá rozhodnout pro druhého člověka.

Z lékařského hlediska je Hallův případ fascinující i děsivý. Nedostatek kyslíku ve vysoké nadmořské výšce může vést k otoku mozku. Mozek v takové situaci nefunguje správně. Člověk může být zmatený, agresivní, apatický, může halucinovat, ztrácet koordinaci, odmítat pomoc nebo dělat absurdní věci. To vysvětluje, proč se Hall mohl chovat způsobem, který záchranu komplikoval.

Když se k tomu přidá mráz, vyčerpání, dehydratace a nedostatek kyslíku, vzniká stav, který se z běžného pohledu podobá smrti. Pomalejší reakce, bezvědomí, minimální pohyb, špatně zjistitelné známky života. V takovém prostředí není těžké pochopit, jak mohlo dojít k mylnému závěru.

Zároveň ale není možné přesně říct, proč přežil právě Hall. Někteří lidé v podobných podmínkách zemřou mnohem dříve. U něj se sešla mimořádná tělesná odolnost, možná i určitá míra zpomalení metabolismu chladem, předchozí aklimatizace a nakonec i štěstí. Ale ani to všechno dohromady nedává jednoduchý návod. Hallův příběh není důkaz, že člověk může v zóně smrti vydržet všechno. Spíš ukazuje, jak nevyzpytatelná hranice mezi životem a smrtí někdy je.

Po návratu se Lincoln Hall nestal jen senzací na pár týdnů. O své zkušenosti psal a mluvil. Vydal knihu Dead Lucky: Life After Death on Mount Everest, v níž se k událostem vrátil nejen jako přeživší, ale také jako člověk, který se snažil pochopit, co se vlastně stalo. Už název knihy vystihuje jeho postoj. Nebyl to triumfální výkřik vítěze. Spíš přiznání, že přežil díky štěstí, pomoci druhých a okolnostem, které se mohly změnit opačným směrem.

Na Hallovi je pozoruhodné, že z jeho příběhu nevyčnívá nafoukanost. Nevyprávěl ho jako muž, který porazil Everest. Takové tvrzení by ostatně zkušený horolezec nejspíš nikdy nepoužil. Hory se neporážejí. Člověk se do nich jen na chvíli pustí a doufá, že mu dovolí vrátit se dolů.

Hall si zachoval vztah k horám, ale jeho příběh už navždy nesl stín onoho rána, kdy seděl vysoko na Everestu a měl být mrtvý. Pro veřejnost se stal symbolem neuvěřitelného přežití. Pro horolezce byl zároveň připomínkou, že zkušenost není neprůstřelná ochrana. I dobrý lezec se může dostat do stavu, kdy o něm rozhodují jiní.

Lincoln Hall nakonec nezemřel na Everestu. Po tom všem se vrátil domů, žil dál, psal, vystupoval a zůstával součástí horolezeckého světa. Zemřel až v roce 2012 v Sydney na mezoteliom, agresivní nádor často spojovaný s expozicí azbestu. Bylo mu 56 let.

Je v tom zvláštní hořkost. Člověk, který přežil noc v zóně smrti, nakonec podlehl nemoci daleko od vrcholového hřebene, kyslíkových lahví a ledového větru. Ale možná právě to vrací jeho příběh zpátky na zem. Hall nebyl nesmrtelný. Nebyl mýtická postava, která přelstila smrt jednou provždy. Byl člověk, který jednou dostal druhou šanci.

A druhá šance neznamená věčnost. Znamená jen čas navíc.

Zdroje:

https://www.summitclimb.com/news/mef/lincoln-hall-rescue

https://grokipedia.com/page/Lincoln_Hall_(climber)

https://gripped.com/profiles/the-rescue-of-a-climber-left-for-death-on-mount-everest-20-years-ago/

https://people.com/dead-mt-everest-climber-found-alive-sherpas-11835521

https://www.tranquilkilimanjaro.com/lincoln-hall-climber-who-survived-the-death-zone-of-mt-everest-after-he-was-left-for-dead-overnight

https://www.mesotheliomahelp.org/climber-miraculously-survived-mt-everest-succumbs-to-mesothelioma/

https://www.alanarnette.com/blog/2012/03/23/death-on-everest-and-beyond-lincoln-hall-david-sharp-and-sadly-more/