Nechte nás, nejsme ještě tak staří aneb Když o sebe přestávají prarodiče pečovat

Pamatuju si úplně přesně ten den, kdy jsem si poprvé uvědomila, že něco není v pořádku. Byli jsme s manželem na návštěvě u jeho prarodičů. Dřív to bývalo vždycky příjemné, otevřely se dveře a člověka ovanula vůně oběda, čistoty a takového zvláštního domácího klidu. Tentokrát to bylo ale jiné. Jakmile dědeček otevřel dveře, udeřil mě do nosu těžký, nepříjemný pach. Nebyl to jen pach starého bytu, se kterým se člověk často setkává. Bylo v tom něco víc. Směs potu, starého oblečení, zatuchliny, něco, co se těžko popisuje, ale nejde to ignorovat. Snažila jsem se nedat nic najevo, ale všimla jsem si, jak se na mě manžel jen krátce podíval. Nemuseli jsme nic říkat. Oba jsme to cítili a věděli, že je třeba něco udělat.

Babička seděla u stolu, usmívala se, jako by se nic nedělo. „Tak pojďte dál,“ řekla vesele. A mně se v tu chvíli sevřel žaludek. Ne kvůli tomu zápachu samotnému, ale kvůli tomu, že ona to očividně vůbec nevnímala. Dřív bývala pečlivá až puntičkářská. Vždycky upravená, vlasy měla natočené a doma čisto. Dědeček byl podobný, možná trochu ležérnější, ale pořád to byl člověk, který si zakládal na tom, že má být člověk k světu. Taková ta stará škola. Hezky se upravit, nastrojit i kvůli návštěvě rodiny. Jenže stáří si začalo vybírat svou daň. Nejdřív to bylo pár drobností. Neumyté nádobí ve dřezu, prach na poličkách. Pak přišlo oblečení, které už dávno potřebovalo vyprat. A nakonec… i oni sami.

Nešlo si toho nevšimnout. A čím častěji jsme tam chodili, tím víc to bylo patrné. Bylo jasné, že se už nedokážou o sebe starat tak, jak by měli. Jenže oni si to nepřipouštěli. Manžel to v sobě dusil dlouho. Bylo vidět, že ho to trápí, ale nevěděl, jak to otevřít. Jednou, když jsme od nich odjížděli, jen tiše řekl: „Já nevím, jak jim to říct“. A já to naprosto chápala. Jak tohle říct někomu, kdo už přemýšlí jinak a určité věci vnímá zcela jinak. Takové věci musí člověk říct velmi opatrně, aby neublížil. Hlavně pokud jsou prarodiče nebo rodiče přesvědčeni, že jsou stále soběstační.

Nakonec v tom nebyl sám. Začalo se to řešit v širší rodině. Manželův táta si toho všiml taky. Ten bydlel mnohem blíž a pravidelně jim pomáhal s nákupy. A jeho žena, která k nim měla taky blízký vztah, stejně jako my, to viděla možná ještě o něco střízlivěji. „Tohle už není dobrý, řekla jednou napřímo. Oni to prostě nezvládají“. Manželova sestra to zkoušela jinak. Opatrně a nenápadně. Když k nim přišla, donesla třeba nové ručníky, voňavé sprchové gely a čisté oblečení. „Tady máte, ať nemusíte kupovat“, říkala. Babička poděkovala, usmála se, ale tím to skončilo. Věci zůstaly ležet, kam je položila a to i při další návštěvě.

Jednou sebrala odvahu a zkusila to naznačit přímo. „Babi, nechceš, abych ti pomohla s koupáním? Nebo aspoň s vlasy?“ Babička ale ztuhla. Ten výraz byl nepříjemný. Nebyla vzteklá, to ani neuměla, ale cítila se velmi dotčená. „Já to zvládnu sama,“ odpověděla chladně. A tím to bylo uzavřené. Sestra manžela je mírné povahy a nechtěla se dostat do konfliktu. Manželův táta to pak zkusil ještě jednou, tentokrát otevřeněji. Seděli u stolu a on řekl: „Mami, tati, možná by stálo za to zvážit nějakou pomoc. Třeba pečovatelskou službu. Řekl jim, že jim to zaplatí. Dědeček se okamžitě ohradil, že jim tam cizí lidé chodit nebudou. „Ale vždyť by vám jen pomohli,“ snažil se to uklidnit. Dědeček však debatu utnul s tím, že žádnou pomoc nepotřebují. A tím bylo po rozhovoru.

Nejtěžší na tom všem bylo sledovat, jak se každý snaží po svém, ale nikam to nevede. Každý měl jiný přístup, někdo jemný, někdo přímočařejší, ale výsledek byl vždy stejný. Odmítnutí. A přitom to nebylo jen o hygieně. Bylo to o bezpečí, o zdraví, o tom, že už nezvládají běžné věci. Jenže oni to neviděli. Nebo spíš nechtěli vidět. Jednou jsme to s manželem řešili doma dlouho do noci. „Co když se něco stane?“ ptal se. „Co když děda uklouzne ve sprše? Nebo babička upadne a nikdo tam nebude?“ Neměla jsem odpověď. Jen ten nepříjemný pocit, že se blíží něco, co nejde zastavit. Navíc babička už před časem upadla a skončila v nemocnici. To si odnesla několik modřin a naraženinu. Padla i myšlenka na domov pro seniory, jako možnost, kde by měli péči, kterou potřebují. Když to manželův táta zkusil zmínit, reakce byla ještě horší než u pečovatelské služby. Vy se nás chcete zbavit? vyjela po něm babička. To nás chcete dát někam do ústavu? Babička nakonec řekla, že pokud někde zemře, bude to doma. To je věta, kterou opravdu chcete slyšet.

Začala jsem si víc všímat toho, co je za tím. Nešlo jen o to, že se nemyjí. Šlo o něco hlubšího. O strach. Strach z toho, že už nejsou soběstační. Že potřebují pomoc někoho jiného. Že ztrácí kontrolu nad vlastním životem. A hlavně šlo o hrdost. Celý život se starali o ostatní. Teď najednou mají přijmout, že to nezvládají? To není jen tak. Zkusili jsme změnit přístup. Místo musíte jsme začali víc nabízet a méně tlačit. Táta si třeba sedl s dědou a povídali si, jako dřív. Mezitím nenápadně otevřel téma sprchy. Ani tak nepochodil. Je to boj, který nemá rychlé řešení. I přes neustálé snahy vše končí prohrou. Když o pomoc nestojí, nezmůžete nic.

Přitom domov pro seniory není místo, kam chcete jen tak odložit své rodiče nebo prarodiče. Je to místo, kde jim bude poskytnuta pomoc, pokud ji zrovna budou potřebovat. Je to místo, kde mohou navázat nová přátelství, protože i pro seniory je důležitý sociální kontakt. Pochopitelně od dětí či vnoučat je důležité, aby tam své rodiče či prarodiče navštěvovali a prokazovali jim lásku, kterou dávali po celý život svým dětem či vnoučatům. Je nutné však vybrat vhodné místo, kde je opravdu skvělá péče. A hlavně si takové místo domluvit včas. Čekací doba je bohužel velmi dlouhá. Stát by v tomto měl podniknout jisté kroky a vybudovat takových kvalitních míst dostatek. Protože je naprosto nedůstojné, aby neměli senioři možnost žít na pěkném místě, kde jim bude poskytnuta kvalitní péče.

Ono je to svým způsobem všechno pochopitelné. Představa, že vás jako dospělého člověka někdo koupe je asi hrozná. Jenže každý jednou dojde do věku, kdy pomoc prostě potřebuje. A asi stejně jako oni, si i my jednou nebudeme uvědomovat, že o sebe nepečujeme. Ale každý by si měl uvědomit, že nabídka pomoci a její přijetí není žádná potupa. Říká se přece, že staří lidé se v podstatě vrací do dětských let. A když se rodiče starají o své děti, proč by se nemohli děti postarat o své rodiče?

Autorský text