Nehrál Vinnetoua a nebyl z Ameriky, přesto byl slavným Indiánem. Gojko Mitić se stal legendou

Při vyslovení jména Gojko Mitić spoustě lidí z bývalého Československa naskočí obraz hrdého náčelníka s pevným pohledem, dlouhými vlasy, koněm a krajinou, ve které se bojuje nejen o život, ale i o čest. Pro několik generací nebyl jen hercem. Byl tváří zvláštního druhu filmového hrdinství, které se zrodilo mimo Hollywood a mimo americký western. Zatímco na Západě vládl ve filmovém světě Vinnetou Pierra Brice, na východ od železné opony měl podobné postavení právě Mitić. Jenže u něj nešlo jen o romantickou legendu. Jeho postavy v sobě nesly i cosi jiného - fyzickou sílu, klid, důstojnost a zároveň vědomí, že svět, který brání, už vlastně prohrává.

Právě v tom je jeho příběh zajímavý i dnes. Gojko Mitić nebyl hvězdou, která by se proslavila díky skandálům, výrazné reklamě nebo hollywoodské mašinerii. Vznikl skoro opačně. Vyrostl ze sportu, disciplíny a práce, pak se připletl k filmu a nakonec se stal symbolem celého žánru. A ten žánr zase vypovídal hodně o době, v níž vznikl.

Gojko Mitić se narodil 13. června 1940 ve vesnici Strojkovce na jihu tehdejší Jugoslávie, tedy na území dnešního Srbska. Pocházel ze zemědělské rodiny a dětství prožil v prostředí, které mělo daleko k pohodlí filmových ateliérů. Jeho otec Živojin se během druhé světové války zapojil do partyzánského boje, a tak Gojko se svým bratrem část dětství vyrůstal u prarodičů. U lidí jeho generace se válka a poválečná zkušenost obvykle propsaly do povahy mnohem hlouběji, než se později ukazovalo v rozhovorech. U Mitiće to bylo cítit v držení těla, v kázni i v tom, že nikdy nepůsobil jako rozmazlená hvězda, ale spíš jako člověk, který si zvykl spoléhat sám na sebe.

Ve škole měl mimo jiné i němčinu, což tehdy asi nikdo v jeho okolí nepovažoval za předzvěst budoucí kariéry. Po studiích nastoupil na sportovní vysokou školu v Bělehradě. A právě tady začalo vznikat něco, co zpočátku vůbec nevypadalo jako cesta k herectví. Mitić nebyl typ mladíka, který by šel za filmem proto, že toužil po slávě. Měl fyzické předpoklady, byl atletický, výborně se pohyboval, a když se v Jugoslávii natáčely mezinárodní produkce, sportovně založení studenti se často dostávali k práci komparzistů, jezdců a kaskadérů. Pro filmaře to byli ideální lidé - vydrželi námahu, nebáli se pádu, zvládali koně a uměli poslouchat pokyny. Přesně tudy do filmu vstoupil i on.

Na začátku to nebylo nic extra. Žádné velké role, žádný vzletný nástup na scénu. Mitić pracoval jako komparzista a kaskadér v britských a italských produkcích, které se točily v Jugoslávii od počátku šedesátých let. Postupně se dostal i do filmů podle Karla Maye. V roce 1963 měl malou roli ve snímku Old Shatterhand a později dostal výraznější příležitost i v dalším mayovském filmu Mezi supy. Filmaři si ho všimli především proto, že měl přirozené charisma, fyzickou jistotu a typ, který na plátně fungoval. Kamera ho zkrátka měla ráda.

U některých herců se sláva staví na hlase, u jiných na tváři, u dalších na schopnosti proměny. U Mitiće byla základem tělesnost. Nepůsobil jako herec převlečený za bojovníka. Působil jako člověk, který do role přichází už hotový. Když běžel, jel na koni nebo jen stál v záběru, měl něco, co se nedá moc naučit - přirozenou fyzickou autoritu.

Skutečný zlom ale přišel až ve chvíli, kdy se ho ujalo východoněmecké studio DEFA. To v polovině šedesátých let začalo natáčet vlastní filmy z prostředí severoamerického Západu, kterým se dnes říká „indiánské filmy“ nebo také „red westerns“. Nešlo jen o napodobování západních mayovek. DEFA hledala vlastní tón, vlastní pohled a taky vlastní hvězdu. Tou se stal právě Gojko Mitić. Už film Synové Velké medvědice z roku 1966 z něj udělal hlavní tvář tohoto cyklu a podle DEFA se pak objevil v hlavní roli ve dvanácti z celkem čtrnácti těchto filmů.

V běžné zkratce se říká, že Mitić byl „východní Vinnetou“. On sám však Vinnetoua ve filmu nikdy nehrál. Tohle označení vzniklo spíš proto, že měl v zemích východního bloku podobné postavení jako Pierre Brice na Západě. Ve skutečnosti ale Mitićovy role vypadaly jinak. Nebyly to jen romantické idealizace ušlechtilého indiána jako v případě Vinnetoua. V řadě filmů hrál historické nebo historicky inspirované postavy, které byly zasazené do příběhů o vyvlastnění, zradě, násilí a vytlačování původních obyvatel. I když ty filmy samozřejmě nesly dobovou ideologii, často nabízely lidštější a vstřícnější obraz indiánů než starší americké westerny.

Kdo dnes vidí část Mitićovy filmografie poprvé, může mít pocit, že jde prostě o dobrodružné snímky z jiné éry. Filmy DEFA vznikaly v jasném politickém rámci a z dnešního pohledu je v nich samozřejmě čitelné, že západní kolonizace Ameriky sloužila také jako obraz imperiálního násilí obecně. Bílí spekulanti, armádní velitelé, podvodníci a zlatokopové tu bývali často nositeli chamtivosti a zrady, zatímco indiáni představovali společenství, které hájí zemi, rodinu a vlastní řád. Takové rozdělení světa bylo někdy zjednodušené, ale současně mělo jednu sílu - obracelo starý stereotyp naruby. Indián už nebyl překážkou civilizace, ale někdo, komu byla civilizace vnucena násilím.

A právě tady Mitić fungoval dokonale. Měl tvář, která nevyzařovala cynismus. Uměl vypadat tvrdě, ale ne krutě. Jeho hrdinové často působili jako lidé, kteří se neperou z rozmaru, nýbrž proto, že už nemají jinou možnost. To byl možná jeden z důvodů, proč si ho publikum tak oblíbilo. Nebyl to pistolník, který se chce předvádět. Byl to obránce. A tenhle typ hrdiny funguje ve filmech skoro vždycky.

Po Synovi Velké medvědice následovaly další filmy: Náčelník Velký had, Zlato v Black Hills (Sokolí stezka), Bílí vlci, Statečný Osceola, Tecumseh, Apači, Ulzana, Pokrevní bratři, Odvážný Severino, Zvěd a další. Některé z těch titulů dnes znají hlavně pamětníci, ale v době svého vzniku měly obrovský zásah. V NDR byl Mitić doslova hvězdou masového publika a jeho filmy se promítaly i v dalších socialistických zemích. DEFA dokonce natočila v roce 1973 dokument Begegnung mit Gojko, který ho představoval jako „šéfindiána“ studia a ukazoval, jak obrovsky populárním se stal.

Na jeho popularitě bylo něco zvláštního. Nebyl to idol založený na lehkosti nebo eleganci. Lidi na něm obdivovali spíš pevnost. Děti ho napodobovaly, protože vypadal nezranitelně. Dospělí v něm viděli postavu, která reprezentuje jasný mravní postoj. A současně v tom byla i dávka exotiky. Pro střední Evropu druhé poloviny dvacátého století byl indiánský svět směsí romantiky, smutku, svobody a vzdoru. Mitić se stal jeho hlavní tváří.

Když se o něm píše, často se opakuje, že si většinu akčních scén dělal sám. U Mitiće je jisté, že jeho sportovní základ byl pro kariéru klíčový a že právě fyzická věrohodnost byla jedním z hlavních důvodů jeho úspěchu. Nepůsobil jako někdo, koho musí zachraňovat střih. Jeho filmy vznikaly v době, kdy divák ještě snadno poznal, jestli herec na koni opravdu sedí jistě, jestli umí běžet krajinou, jestli umí spadnout, vstát a pokračovat. U Mitiće tohle všechno sedělo.

Proto také na plátně často působí přesvědčivěji než někteří techničtější herci. Není v tom jemná psychologická drobnokresba, jakou bychom hledali třeba v komorním dramatu, ale je v tom jiný druh pravdivosti. Divák má pocit, že ten člověk obstojí i mimo filmový záběr. U westernu nebo dobrodružného filmu je to obrovská deviza. Věřili mu zkrátka každý pohyb.

Mitić se stal jednou z největších hvězd východoněmeckého filmu. Přesto jeho sláva měla zvláštní hranice. Nebyla to sláva globální, ale regionální. V zemích východního bloku ho znaly miliony lidí, zatímco jinde zůstával mnohem méně známý. I to je jeden z důvodů, proč dnes může mladším čtenářům připadat trochu neuchopitelný. Ve své době byl obrovský fenomén, ale ten fenomén byl svázaný s konkrétním kulturním prostorem. O to zajímavější je, že se udržel tak dlouho.

Navíc hrozilo, že se z něj stane vězeň jedné role. Herec, který je příliš silně spojený s jedním typem postavy, se těžko přesazuje jinam. Mitić se tomu snažil čelit. Po pádu komunismu se objevoval i v menších rolích a čím dál víc se přesouval k divadlu a televizi. Úplně se ale od svého indiánského obrazu nikdy neodstřihl. A možná ani nechtěl. Byl to typ herecké identity, která mu sice vzala část volnosti, ale zároveň mu dala nesmrtelnost.

Je docela paradoxní, že roli, s níž bývá nejčastěji spojován v lidové představivosti, tedy Vinnetoua, ve filmu neztvárnil. K tomu se dostal až mnohem později na scéně slavných her Karl-May-Spiele v Bad Segebergu. Podle dostupných údajů tam hrál Vinnetoua od roku 1992 do roku 2006 a jeho poslední sezóna v této roli uzavřela více než tisíc představení. Později se do Bad Segebergu vrátil i v jiné roli, jako Inču-čuna, tedy Vinnetouův otec. To je hezká pointa celého jeho příběhu - muž, který býval označován za „východního Vinnetoua“, se k Vinnetouovi opravdu dostal až ve zralejším věku a na jevišti, ne na filmovém plátně.

Tahle etapa zároveň ukazuje, že jeho popularita po zániku NDR nezmizela. Jen změnila tvar. Z filmové ikony se stal nostalgický, ale stále živý symbol. Publikum na něj nechodilo jen kvůli dávným filmům. Chodilo i proto, že v něm pořád vidělo kus starého hrdinského světa, který se mezitím z moderní kultury skoro vytratil.

Dnes už se na podobné filmy díváme jinak než před půl stoletím. Víme víc o stereotypizaci původních obyvatel, o evropské fascinaci „indiánstvím“ i o tom, jak problematické může být, když jednu kulturu dlouhodobě ztvárňují lidé z úplně jiného prostředí. To všechno je fér připomenout. Zároveň by ale byla chyba Mitiće odbýt jako postavu z dob socialismu. Jednak proto, že jeho filmy opravdu zanechaly stopu, a jednak proto, že v rámci své doby znamenaly i jistý posun - nabízely soucitnější a důstojnější obraz indiánských postav, než jaký byl dlouho běžný v mnoha západních produkcích.

Jeho význam tedy nespočívá jen v popularitě. Spočívá i v tom, že se stal tváří alternativního westernu, ve kterém už nešlo o dobývání hranice jako o triumf, ale spíš o tragédii. A to je docela podstatná změna perspektivy.

V roce 2019 získal od DEFA Foundation ocenění za celoživotní dílo. Nebylo to jen připomenutí starých časů, ale potvrzení, že Mitić patří k důležitým osobnostem německojazyčné filmové kultury dvacátého století. Není to herec, kterého by dnes studovali kvůli jemným psychologickým výkonům nebo formálním experimentům. Jeho význam je jiný. Je zosobněním určitého typu hrdiny a určitého typu filmu, který kdysi oslovoval masové publikum a přitom nesl jasný hodnotový náboj.

A možná právě proto na něj lidé nezapomněli. Některé hvězdy zestárnou spolu s módou, která je vytvořila. Jiné přežijí, protože v sobě nesou něco archetypálního. Gojko Mitić patří spíš k těm druhým. I když dnes jeho filmy působí dobově a někde i naivně, on sám v nich pořád funguje. Když se objeví v záběru, divák ví, kdo je hrdina. A ví to dřív, než padne první věta.

Příběh Gojka Mitiće je vlastně příběhem nepravděpodobné cesty. Chlapec z jihu Jugoslávie, který vyrůstal v poválečném světě a studoval sport, se přes komparz a kaskadérské práce dostal až k tomu, že se stal nejslavnějším filmovým indiánem východní Evropy. Ne díky skandálu, ne díky marketingu, ale díky typu, fyzické pravdivosti a době, která pro něj vytvořila přesný prostor. Gojko Mitić nebyl jen muž v třásních a na koni. Byl to jeden z těch herců, kteří srostli s představou hrdiny tak pevně, že je od ní už nejde oddělit. A právě proto zůstal v paměti tak dlouho.

Zdroje:

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-gojko-mitic-se-nalepky-vychodoevropskeho-indiana-nezbavi-43363

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/gojko-mitic-nejslavnejsi-srbsky-indian-206104

https://westernsallitaliana.blogspot.com/2019/11/gojko-mitic-interview.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Gojko_Miti%C4%87

https://framescinemajournal.com/issue/issue4

https://www.csfd.cz/tvurce/2320-gojko-mitic/biografie/

https://www.picture-alliance.com/en/webseries/mitic-gojko-geb-13061940-w11892