Článek
Kdybychom nevěděli, že se díváme na skutečného koně, u některých knabstrupperů by se dalo chvíli pochybovat. Na téměř bílém těle mají rozházené černé nebo hnědé skvrny, někdy drobné a husté, jindy veliké a nepravidelné. Další vypadají úplně jinak, tmavou barvu mají jen na části těla, zatímco záď pokrývá světlá deka posetá skvrnami. A pak existují knabstruppeři, kteří jsou téměř jednobarevní. Právě nepředvídatelnost jejich zbarvení je jedním z důvodů, proč toto staré dánské plemeno dodnes přitahuje tolik pozornosti. Za nápadnou srstí se však skrývá historie mnohem zajímavější než samotné skvrny. Jeho předkové pracovali, tahali kočáry, nosili vojáky do bitev a museli prokázat, že něco vydrží. Jeden ničivý požár pak chov zasáhl tak těžce, že budoucnost celého plemene začala být nejistá.
Knabstrupper
Plemeno, které dnes považujeme za počátek moderního knabstruppera, nás zavede na začátek 19. století do Dánska. Evropa tehdy procházela napoleonskými válkami a na dánské území se dostali také španělští vojáci. Právě s nimi je spojována klisna, bez níž by pravděpodobně nevzniklo plemeno v podobě, jakou známe dnes. Říkalo se jí Flaebehoppen nebo také Flaebeho klisna. Jméno nezískala po žádném slavném šlechtici ani vojevůdci. Flaebe byl řezník a obchodník s koňmi z města Holbaek, který ji podle dochovaných zpráv koupil od španělského důstojníka. Později se klisna dostala na panství Knabstrup na západě ostrova Sjaelland. Právě podle tohoto panství dostalo nové plemeno své jméno.
Flaebehoppen rozhodně nevypadala jako dnešní typický bíločerně skvrnitý knabstrupper. Staré popisy hovoří o tmavě ryzé až zvláštně červenohnědé klisně s bílou hřívou a ocasem, množstvím bílých chlupů a drobných světlých skvrn po těle. Na zádi měla navíc hnědočervené skvrny. Její původ není s naprostou jistotou známý. Tradiční příběh ji spojuje se Španělskem a španělskými jednotkami, ale kolem místa jejího narození existuje několik teorií. Důležité je to, co následovalo po jejím příchodu na Knabstrup.
Barva tehdy nebyla hlavním důvodem, proč měla dostat šanci v chovu. Mnohem důležitější bylo, co klisna dokázala. Majitelé panství potřebovali použitelné koně, nikoli zvířata, která pouze dobře vypadají. Flaebehoppen se ukázala jako mimořádně výkonná a odolná. V historických materiálech se zachovala například událost z roku 1816. Po nehodě na panství bylo nutné rychle přivézt lékaře. Spřežení absolvovalo cestu dlouhou zhruba třicet kilometrů za pouhých 105 minut. Jeden z koní měl po této cestě utrpět trvalé následky. Druhým byla Flaebehoppen, které tehdy bylo kolem patnácti let. Podle záznamů následující den znovu pracovala na poli.
Knabstrupper Baron
Právě podobné vlastnosti byly v tehdejším chovu nesmírně cenné. Koně museli zvládat práci v zápřahu, zemědělství i dlouhé cesty. Výdrž, ochota pracovat a pevné zdraví měly mnohem větší význam než zbarvení. V roce 1813 porodila Flaebehoppen hřebečka po frederiksborgském hřebci z nedalekého panství Løvenborg. Dostal jméno Flaebehingsten a také on byl výrazně skvrnitý. Klisna předávala neobvyklé zbarvení dál a právě její potomstvo položilo základ chovu, který se začal postupně odlišovat od ostatních dánských koní. Za skutečného zakladatele plemene bývá ovšem označován až hřebec Thor, narozený na Knabstrupu v roce 1847. Ve své době byl mimořádně ceněným plemeníkem a zanechal po sobě velké množství potomků.
Zajímavé přitom je, že skvrnití koně nebyli pro Dánsko úplnou novinkou. Dánské státní zdroje připomínají, že podobně zbarvení „tygří“ koně existovali v královském Frederiksborgském hřebčíně již dříve. Příběh knabstruppera tedy není tak jednoduchý, že by jediná španělská klisna přivezla do země něco, co tam nikdy předtím nebylo. Flaebehoppen však sehrála zásadní roli právě při vzniku chovu na panství Knabstrup, z něhož se později vyvinulo samostatné plemeno.
Dnes je těžké odtrhnout oči právě od barvy. Původní chovatelé však hleděli také na něco jiného. Starý knabstrupper měl být především použitelným koněm. Dochované dánské materiály popisují původní koně jako nenáročné, tvrdé, pracovité a dlouhověké. Měli také poměrně výraznou osobnost. Zajímavé je, že ani tehdy nebyli všichni skvrnití. Někteří se rodili jednobarevní a přesto byli považováni za plnohodnotné knabstruppery. U dalších se charakteristické zbarvení výrazněji měnilo až s věkem. Vedle skvrn se objevovaly znaky, které dnes dobře známe u koní nesoucích leopardí komplex, například skvrnitá kůže kolem nozder a dalších míst, pruhovaná kopyta nebo nápadně viditelné bílé bělmo oka. Právě poslední vlastnost bývala ve starých dánských popisech označována jako lidské oko.
Moderní genetika už samozřejmě dokáže vysvětlit mnohem víc, než věděli chovatelé před dvěma sty lety. Typické skvrnění souvisí s takzvaným leopardím komplexem. Výsledek přitom není jednoduchou rovnicí, podle níž dva skvrnití rodiče automaticky vytvoří dokonale skvrnité hříbě. Vzhled potomstva ovlivňuje kombinace genetických faktorů a rozsah bílého podkladu i skvrn se může výrazně lišit. Proto jeden knabstrupper připomíná dalmatina, druhý má skvrnitou pouze záď a třetí může na první pohled působit téměř obyčejně. Knabstrupper není dánská appaloosa. Obě plemena mohou nést stejné základní mechanismy skvrnitého zbarvení a v moderní historii knabstruppera bylo dokonce využito také krve appaloosy, jejich původ a historie jsou však rozdílné. Knabstrupper vznikal v Dánsku z evropského chovného základu a jeho počátky jsou pevně spojeny s panstvím Knabstrup a frederiksborgskými koňmi.
V polovině 19. století už si knabstruppeři získali pověst schopných jezdeckých a kočárových koní. A právě jejich výkonnost způsobila, že se někteří dostali také tam, kde jejich nádherné zbarvení přestávalo být výhodou. Do války. Během první šlesvické války v letech 1848 až 1850 používali knabstruppery někteří dánští důstojníci. Z historických záznamů známe například klisnu Nathalii, na níž jezdil plukovník Friderich Læssøe, a koně spojovaného s generálem Friderichem Schleppegrelllem. Oba důstojníci padli během bitvy u Istedu v červenci 1850. S touto částí historie se později pojila legenda, že nápadně skvrnití koně představovali pro nepřátelské střelce snadno rozpoznatelné cíle. Výrazně zbarvení koně skutečně mezi ostatními vynikali.
Nathalia bitvu přežila a později byla využita v chovu. Příběh druhého koně je ještě podivuhodnější. Hřebec měl po bitvě zmizet a podle tradovaného příběhu jej našli místní zemědělci, kteří dobře věděli, jak cenné zvíře mají před sebou. Koně údajně ukryli a používali jako plemeníka. Jeho potomstvo se pak ještě dlouho objevovalo v oblasti mimo hlavní chov na Knabstrupu. Byla to doba největší slávy plemene. Na panství Knabstrup se mezi oběma šlesvickými válkami pohybovalo několik desítek skvrnitých koní pocházejících z původní rodiny Flaebehoppen. Jenže právě úzká příbuznost se časem začala stávat problémem. A potom přišel rok 1891.
Stáj na panství byla stará, zčásti hrázděná, krytá doškovou střechou a po suchém létě představovala ideální potravu pro oheň. Jednoho letního večera do ní udeřil blesk. Požár se rozšířil tak rychle, že nebylo možné všechny koně zachránit. Uvnitř zahynulo dvaadvacet zvířat. Pro chov, který už předtím bojoval s příliš úzkou genetickou základnou, to byla obrovská rána. Několik koní původní rodiny přežilo, ale starý chov na Knabstrupu se už do někdejší podoby nevrátil. Zájem majitelů panství o pokračování v chovu navíc postupně slábl. Mohlo by se zdát, že právě tady život knabstruppera skončí. Neskončil.
Jeho krev se mezitím dostala mimo panství. Koně byli oblíbení mezi chovateli v okolí a postupně vznikaly další linie. Ve třicátých letech 20. století se vážnější snaha o jejich chov rozběhla také na ostrově Bornholm, kam byly už v 19. století dovezeny knabstrupperské klisny. Další organizované snahy následovaly po druhé světové válce a v roce 1971 vznikla dnešní celostátní Knabstrupperforeningen for Danmark. Záchrana ale měla svou cenu. Původní populace už nebyla dostatečně široká a chovatelé potřebovali novou krev. V různých obdobích proto využívali další plemena. Do moderního chovu zasáhli například trakéni, holštýni, dánští teplokrevníci a v určité fázi také appaloosy. Současný knabstrupper proto není geneticky uzavřenou kopií koní, kteří stáli na Knabstrupu v polovině 19. století. Je výsledkem snahy zachovat staré dánské plemeno a zároveň vytvořit dostatečně životaschopnou populaci.
Právě vzhled, který mohl být na bojišti nevýhodou, se v úplně jiném prostředí stal obrovským trumfem. Knabstruppeři se začali objevovat v cirkusech. A není těžké pochopit proč. Do manéže vběhne bílý kůň pokrytý černými skvrnami a publikum si ho všimne ještě dřív, než cokoli předvede. Pokud k tomu přidáme dobrou učenlivost, pohyb a ochotu spolupracovat, vznikne zvíře, které se pro podobné prostředí hodí téměř dokonale. Cirkusové využití nakonec pomohlo rozšířit povědomí o plemeni daleko za hranice Dánska. Knabstrupper ale není pouze cirkusovým koněm. Současný chov zahrnuje různé velikostní i tělesné typy a koně se používají v drezuře, parkuru, všestrannosti, zápřeži i pro rekreační ježdění. Moderní sportovní knabstrupper může svou stavbou těla připomínat evropského teplokrevníka, dokud si ale člověk nevšimne jeho srsti.
Povahově je žádoucí především ochotný, vyrovnaný a spolupracující kůň. Historické prameny navíc původní knabstruppery popisují jako tvrdé, nenáročné a vytrvalé koně s dobrou orientací a pevným zdravím. Dánská státní správa dodnes mezi tradičními vlastnostmi plemene uvádí rychlost, vytrvalost, velmi pevná kopyta a klidný, dobrý temperament.
Neobvyklé zbarvení není jen estetická zvláštnost. Leopardí komplex je spojen také s některými zdravotními otázkami, které je při chovu potřeba znát. Nejznámější je vrozená stacionární noční slepota, označovaná zkratkou CSNB. U koní homozygotních pro hlavní variantu leopardího komplexu může docházet k výrazně omezenému vidění za šera a ve tmě. Neznamená to, že každý skvrnitý knabstrupper trpí noční slepotou. Riziko souvisí s konkrétním genotypem, nikoli jednoduše s tím, kolik skvrn člověk na koni napočítá. Genetika zbarvení je tedy mnohem komplikovanější než pouhé dělení na skvrnité a neskvrnité jedince. U knabstrupperů byla zkoumána také uveitida, tedy zánětlivé onemocnění oka. Právě oční zdraví je proto jednou z oblastí, které mají u plemen s leopardím komplexem zvláštní význam.
Jen málo lidí tuší, že knabstruppeři vozili dánské důstojníky do války, že dvaadvacet z nich zahynulo při požáru stájí nebo že plemeno muselo být později prakticky znovu postaveno na nohy s pomocí několika přežívajících linií a přikřížení dalších koní. Jeho původní chovatelé chtěli koně, který bude pracovat, vydrží a nezradí člověka ve chvíli, kdy je potřeba pokračovat dál. Skvrny byly nápadným dědictvím, které se k těmto vlastnostem pouze přidalo.
Zdroje:
https://www.knabstruppers4usa.com/knabstruppers-history
https://madbarn.com/knabstrupper-horse-breed-profile/
https://www.wehorse.com/en/articles/knabstrupper
https://www.petmd.com/horse/breeds/knabstrupper
https://www.horsebreedspictures.com/knabstrupper.asp#google_vignette
https://www.chateauvistafarm.com/strupbreedingprogram
