Článek
Každou vteřinou se na naší planetě něco odehrává. Stačí se jen zastavit a alespoň chvilku se dívat kolem sebe. Každý živočich svádí boj o přežití, pomáhá opylovat nebo nám dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Většinou ty nejzajímavější druhy u nás nenaleznete. Je možné se za nimi vydat do jejich domoviny či se podívat na přírodopisný dokument. Pojďme společně nahlédnout do života jednoho z nejzajímavějších živočichů naší planety.
Kolibříkovití (Trochilidae)
Domovinou těchto známých létajících drahokamů jsou oblasti Jižní a Střední Ameriky. Jejich nejoblíbenější lokací jsou subtropické a tropické oblasti, avšak několik druhů je možné nalézt i v mírnějším podnebí Andských vrchovin, a to dokonce v nadmořských výškách okolo 5000 m. V současnosti je známo okolo 366 druhů se 113 rody kolibříků. Jsou jedni z nejmenších teplokrevných obratlovců a ptáků na naší planetě. V našich končinách lidé často zamění kolibříka za dlouhozobku svízelovou, která svým počínáním kolibříka připomíná. O dlouhozobce se více dozvíte v článku zde.
Pro kolibříky je jednoznačně nejvíc charakteristický jejich dlouhý a poměrně úzký zobáček, pestré barvy a umění letu. Dle druhu mohou mít zobáček zcela rovný nebo s lehkým zakřivením na jeho konci. Nejmenší druh kolibříka je kalypta nejmenší. Samci tohoto druhu dorůstají pouhých 5,51 cm s průměrným rozpětím křídel 3,25 cm. Naopak největším zástupcem kolibříka je kolibřík velký, který dorůstá okolo 21,5 cm.
Zbarvení je velmi výrazně pestré a u samců mnohem více než u samic. Zhruba 34% celkového opeření tvoří modrá, zelená a fialová. Zato bílou barvu najdeme pouze ve velmi omezené míře. Svým zbarvením, které se u samců může měnit pouhým úhlem pohledu, snadno lákají samice či pomáhají vypudit jiného samce ze svého území. Za jednoho z nejkrásněji zbarveného kolibříka je považován kolibřík ozdobný, který je opravdu velmi krásným druhem. Favoritů by se však našlo mnohem více a co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému. Každý by si svého favorita bez větších potíží našel.
Jejich nejzajímavějším znakem je jejich způsob létání. Díky svým křídlům a aerodynamickému tvaru těla jsou schopni své tělo držet potřebnou dobu na jednom na místě, stejně tak dokonale mohou v letu i couvat. Čím menší druh, tím více mávnutí křídel za vteřinu. U nejmenších druhů to může být i 99 mávnutí. U velkých druhů pak pouze 22 mávnutí za sekundu. Pokud jde o samici, dokáží samci kolibříků vyvinout neuvěřitelné zrychlení. Zdroje udávají, že za jednu vteřinu urazí vzdálenost až čtyřsetnásobku délky těla. Což v porovnání se stíhačkou, která urazí za vteřinu svoji délku dvacetkrát, je kolibřík mistr letu.
Při svém letu vydávají také specifický bzučivý zvuk. Jednoho by tedy ani nenapadlo, že je poblíž kolibřík, a ne nějaký obrovský bodavý bzučivý hmyz. Za tento zvuk mohou opět jejich křídla a hlavně jejich rychlost mávání. Není to však na škodu. Případné další opylovače bzukot upozorní a odradí od náletu ke stejnému květu. Nejen tímto bzučením komunikuje se svým okolím. Kolibřík má další své typické zvuky, které využívá jako formu komunikace se svým okolím. Kolibříci mají také skvělý zrak, který jim umožňuje i létání v noci.
Kolibříci mají velmi rychlý metabolismus a řadí se mezi obratlovce s nejrychlejším metabolismem. Jejich rychlé mávání křídly a tím i vysokou spotřebu energie pokryjí cukry, které přijmou z nektaru květů, kterým se živí. Mezi jejich další potravu patří také drobný hmyz. Ten jim zajistí dostatek bílkovin. Jejich přizpůsobené zobáčky se dostanou i do takových květů, do kterých se běžný hmyz nedostane. Jejich těla, a to zejména ledviny, jsou dokonale přizpůsobena nadměrnému příjmu tekutin. Některé druhy jsou na zimní období vybaveni schopností zpomalit svůj metabolismus a celý organismus, a tím ho uvést do strnulosti neboli letargie. Tím jsou schopni překonat i velmi náročné zimní období.
V době rozmnožování samec samici poslouží pouze jako stvořitel. Dál se na ničem nepodílí. Samice si musí postavit hnízdo zcela sama. Stejně tak jako na vejcích sedí sama, tak se i stará o vylíhlá mláďata. Hnízda samic jsou velká dle druhu. S velikostí samic jsou pak větší i jejich hnízda. Některá nejsou větší než polovina skořápky vlašského ořechu. Často k jejich stavbě samice využívají mechů a lišejníků nebo dokonce hedvábí z pavučin. Když je hnízdo dokonale připraveno a páření bylo úspěšné, snese samice do hnízda dvě malá bílá vajíčka. Mláďata se začnou klubat dle okolní teploty v průměru mezi 14 až 23 dny.
Dalších zhruba 20 dní po vyklubání jsou na matce zcela závislá. Matka je lítá do hnízda pravidelně krmit. Nektar a převážně pak drobný hmyz jim svým zobáčkem vloží přímo do jejich zobáčku. Po této době se většinou mláďata rozlétnou a začnou se o sebe starat sama. Někdy se může stát, že jim matka v počátcích ještě pomáhá. Život kolibříků není celkově moc dlouhý. Žijí v průměru okolo čtyř let, což není v podstatě žádný velký čas. Musí toho za svůj krátký život stihnout tolik. Většina mláďat i dospělců končí jako potrava pro kočky, žáby, kudlanky či například pavouky.
Kolibříci patří do ohrožené skupiny zvířat a je třeba je chránit.
Zdroje:
https://www.britannica.com/animal/hummingbird
https://animaldiversity.org/accounts/Trochilidae/
https://www.animales.website/colibri/
https://www.novinky.cz/clanek/koktejl-kolibrik-zvladne-letet-rychleji-nez-stihacka-40228738
https://magazin.aktualne.cz/kolibrik-je-rychlejsi-nez-stihacka-tvrdi-vyzkum/r~i:article:639740/
https://www.stoplusjednicka.cz/rytiri-vzdusnych-souboju-kmitajici-kridla-kolibriku
https://en.wikipedia.org/wiki/Hummingbird
