Největší savec všech dob. Paraceratherium vážilo až 20 tun a dosáhlo do korun stromů

Kdyby se člověk dokázal vrátit o třicet milionů let zpátky, do světa oligocénu, možná by na první pohled neviděl nic tak děsivého jako třeba šavlozubého tygra. Nebyl by to svět filmových monster, krve a řevu. Byl by to svět rozlehlých planin, řídkých lesů, suchých údolí a zvířat, která nám dnes připadají podivně známá i cizí zároveň. A někde na obzoru by se mohl objevit tvor, který by v člověku vyvolal pocit, že se krajina sama dala do pohybu.

Paraceratherium nebyl dinosaurus. Nebyl to ani slon, přestože slony svou hmotností mohl směle připomínat. Nebyl to ani žirafí obr, ačkoli se svým dlouhým krkem dokázal dosáhnout vysoko do korun stromů. A nebyl to ani klasický nosorožec, jakého známe dnes, protože mu chyběl roh. Přesto patřil právě do širší příbuzenské skupiny nosorožců. Byl to obrovský, bezrohý příbuzný dnešních nosorožců a jeden z největších (pravděpodobně největší ze všech) známých suchozemských savců, kteří kdy žili. Vědci jeho dobu kladou do oligocénu, přibližně před 34 až 23 miliony let, a jeho fosilie jsou známé z rozsáhlých oblastí Eurasie.

Jeho jméno může být trochu zrádné. Často se objevuje také pod názvy Indricotherium nebo Baluchitherium. Nejde o tři úplně jiná „monstra“, ale spíše o důsledek složité historie objevů, popisů a přejmenovávání fosilních nálezů. V některých textech se dodnes setkáme se všemi těmito názvy, ale nejčastěji se dnes používá Paraceratherium. Ať už mu ale říkáme jakkoli, jde o zvíře, které si pozornost zaslouží. Nebylo krvelačné jako prehistorické šelmy, ale ale ukazuje nám, jaké velikosti mohli dorůst někteří býložravci.

Když se řekne nosorožec, většina lidí si představí nízké, těžké zvíře s mohutným tělem, krátkým krkem, silnou kůží a jedním nebo dvěma rohy na hlavě. Paraceratherium této představě moc neodpovídá. Nemělo roh, jeho nohy byly v poměru k tělu dlouhé, krk působil protaženě a celá silueta připomínala spíše zvláštní směs nosorožce, koně, žirafy a obřího tapíra.

U tak dávno vyhynulého zvířete se samozřejmě nedá říct, že měřilo přesně tolik a vážilo přesně tolik. Nikdo nenašel jedno Paraceratherium ležící v zemi od hlavy až po konec těla. Vědci skládají jeho podobu z kostí různých jedinců, někdy z různých míst a někdy i z různě velkých zvířat. Proto se v knihách a článcích mohou čísla trochu lišit.

Přesto se dá říct, že šlo o tvora, vedle kterého by člověk vypadal úplně nepatrně. V kohoutku mohlo mít kolem 4,8 metru, tedy zhruba tolik, kolik měří vysoká žirafa k nejvyšší části těla. Jenže žirafa je proti němu štíhlé zvíře. Paraceratherium mělo k výšce ještě obrovský trup, silné nohy a hmotnost, která se dnes nejčastěji odhaduje asi na 15 až 20 tun. Starší představy o třicetitunovém kolosu se už berou spíš s rezervou.

Nejlepší je představit si slona. Už slon africký působí zblízka skoro neskutečně - široká záda, obrovská hlava, nohy jako sloupy. Paraceratherium nebylo jen „trochu větší“. Bylo vyšší, delší a hlavně mnohem těžší. Když šlo krajinou, nemusela z něj jít hrůza jako z dravce. Stačila jeho samotná přítomnost. Vysoké tělo, dlouhý krk, hlava natažená ke stromům a pomalý pohyb zvířete, které nemělo kam spěchat.

Nebyl to lovec a nejspíš ani žádný zuřivý rváč. Jeho síla byla v rozměrech. Dosáhl na listí a větve, kam se většina ostatních býložravců nedostala, a den za dnem musel spořádat obrovské množství potravy. Působivost paraceratheria nebyla v rychlosti nebo nebezpečnosti, ale v tom, že příroda dokázala vytvořit savce tak velkého, až se skoro vymyká běžné představě.

Lebka Paraceratheria byla dlouhá, mohutná a zvláštní. Nešlo o elegantní hlavu žirafy ani o kompaktní hlavu nosorožce. Byla to lebka obřího býložravce, který potřeboval denně přijmout ohromné množství potravy. Přední zuby, zvlášť řezáky, byly nápadné a mohly sloužit při uchopování nebo strhávání rostlinné potravy. Některé znaky na lebce naznačují, že zvíře mohlo mít pohyblivý horní pysk, možná krátký chobotovitý útvar, ne nepodobný tomu, co vidíme u dnešních tapírů nebo v jiné podobě u nosorožců.

To ale neznamená, že mělo chobot jako slon. Spíš si lze představit silný, masitý, pohyblivý pysk, kterým dokázalo přitahovat větvičky k tlamě. Pro zvíře takové velikosti by to byl velmi užitečný nástroj. Nemuselo se ohýbat ke každému soustu a zároveň mohlo vybírat listy, výhonky a větve v určité výšce.

Právě v tom byla jeho síla. Paraceratherium nemuselo soupeřit o nízkou trávu s menšími býložravci. Mohlo si brát potravu z vyšších pater vegetace. Dlouhý krk, vysoké nohy a mohutná hlava tvořily dohromady tělo stavěné pro dosah. Tam, kam jiní nedosáhli, ono dosáhlo bez větší námahy.

Paraceratherium nežilo v době lidí, mamutů ani šavlozubých koček. Jeho svět byl mnohem starší. Oligocén přišel po eocénu a předcházel miocénu. Klima se měnilo, svět postupně chladl a vysušoval se, krajiny se otevíraly a savci začínali obsazovat ekologické role, které později ještě více rozvinuly.

Fosilie připisované Paraceratheriu a jeho blízkým příbuzným byly nalezeny na velkém území Eurasie, od oblastí dnešního Pákistánu a Indie přes Střední Asii a Čínu až po části východní Evropy. To samo o sobě naznačuje, že nešlo o endemity z nějaké jedné malé oblasti. Byl to úspěšný typ velkého savce, který dokázal žít v různých prostředích.

Jeho krajina tedy pravděpodobně nebyla jednotná. Někde mohly být otevřenější planiny, jinde řídké lesy, křoviny, říční údolí nebo sezónně suché oblasti. Důležité ale bylo, že musela nabízet dost potravy. Zvíře o hmotnosti mnoha tun nemůže žít z ničeho. Každý den potřebuje obrovské množství rostlinné hmoty, a proto se muselo pohybovat krajinou, která mu poskytovala listí, větve a další dostupnou vegetaci.

Dospělý jedinec Paraceratheria pravděpodobně neměl mnoho přirozených nepřátel. Ne proto, že by byl agresivní zabiják, prostě byl příliš velký na to, aby si na něj někdo úspěšně troufnul.

Predátoři oligocénu samozřejmě existovali. V krajině se pohybovali velcí masožraví savci, například hyaenodonti nebo jiní dravci své doby. Mláďata, nemocní jedinci nebo zvířata uvízlá v bahně mohli být zranitelní. Ale zdravý dospělý obr, vysoký několik metrů a vážící tolik co několik slonů, nebyl snadná kořist. K jeho skolení by bylo potřeba obrovské riziko. Útok na takové zvíře mohl pro predátora skončit rozdrcením, těžkým zraněním nebo zbytečným výdejem energie. Dá se samozřejmě předpokládat, že někteří predátoři ho zkusili ulovit, ale výsledek byl nejspíš neúspěšný.

Paraceratherium tedy nejspíš nežilo v neustálém strachu. Jeho hlavním protivníkem nebyly tesáky, ale hlad, sucho, nemoci, zranění, změny prostředí a konkurence o potravu. U velkých býložravců bývá smrt často méně dramatická, než si myslíme. Ne vždy jde o velkou scénu s predátorem. Někdy stačí špatná sezóna, vysychající krajina, opotřebované zuby nebo zlomenina, která má v divočině fatální následky.

Při pohledu na rekonstrukce může člověka napadnout, zda se tak obrovské zvíře vůbec mohlo pohybovat svižně. Pravděpodobně ano, ale ne jako rychlý běžec. Jeho tělo bylo stavěné na dlouhé, úsporné přesuny. Nohy nesly ohromnou váhu, ale zároveň nebyly krátké a sudovité jako u některých jiných mohutných savců. Paraceratherium působí v rekonstrukcích vysoko, dlouze a trochu „mostovitě“ – jako zvíře, jehož tělo je zavěšeno mezi čtyřmi vysokými pilíři.

Pravděpodobně chodilo pomalu, rozvážně, s velkou stabilitou. Každý krok ale mohl být dlouhý. Když se takové zvíře vydalo krajinou, nepotřebovalo pospíchat. Mohlo putovat za potravou, sledovat sezónní změny a přecházet mezi oblastmi, které právě nabízely nejlepší pastvu. U tak velkého tvora je výhodou právě úspornost. Rychlost je drahá. Každý prudký pohyb stojí energii a zvyšuje riziko zranění.

Představa Paraceratheria jako nemotorného monstra je proto nejspíš chybná. Bylo těžké, ale to neznamená, že bylo neohrabané. Sloni také dokážou působit klidně a pomalu, a přitom jsou překvapivě obratní, silní a v případě potřeby rychlí. Paraceratherium mohlo být podobné.

Fosilie nám řeknou hodně o kostech, zubech a velikosti, ale mnohem méně o každodenním chování. Nevíme jistě, zda Paraceratheria žila samotářsky jako někteří dnešní nosorožci, v menších skupinách, nebo zda se samice s mláďaty sdružovaly podobně jako sloni. Můžeme jen opatrně uvažovat podle velikosti, příbuznosti a ekologie.

Tak obrovské zvíře potřebovalo mnoho potravy, takže velká stáda by mohla rychle vyčerpávat okolní vegetaci. To by nahrávalo spíše samotářskému nebo volně skupinovému životu. Na druhou stranu mláďata tak velkého savce rostla dlouho a musela být zranitelná. Samice mohly mít silný mateřský instinkt a chránit mládě po delší dobu. Je pravděpodobné, že rozmnožování bylo pomalé. Velcí savci obvykle nemívají mnoho mláďat najednou. Spíše rodí jedno, investují do něj mnoho energie a opakují to v delších intervalech.

Mládě Paraceratheria muselo být i po narození obrovské ve srovnání s většinou tehdejších savců. Přesto by vedle dospělého působilo křehce. Možná se drželo matky, možná ji následovalo při přesunech za potravou a učilo se, které rostliny jsou dostupné a bezpečné.

Jedna z nejzajímavějších věcí na Paraceratheriu je právě absence rohu. Dnešní nosorožci jsou s rohem tak úzce spojeni, že si bez něj „nosorožce“ skoro neumíme představit. Jenže evoluce se ubírá mnoha směry. Roh je jen jedna z možností, jak může nosorožcovitý savec vypadat. Paraceratherium patřilo k bezrohým formám.

Proč roh nepotřebovalo? Možná proto, že jeho hlavní obranou byla velikost. Možná proto, že u něj sociální souboje neprobíhaly stejným způsobem jako u moderních nosorožců. Mohlo používat velikost těla, tlak, krk, hlavu nebo přední zuby. Roh není automatická výhoda za všech okolností. Je to struktura, která něco stojí, musí růst, může se zlomit a souvisí s určitým způsobem života.

Vyhynutí Paraceratheria se neudálo v jednom okamžiku. Nešlo o asteroid, výbuch sopky ani jednu katastrofu, po které by všichni obři padli k zemi. Pravděpodobnější je pomalejší souhra změn. Klima se měnilo, krajina se stávala v některých oblastech sušší a otevřenější, vegetace se proměňovala a s ní i možnosti obživy. Pro zvíře tak obrovské, specializované na velké množství rostlinné potravy, mohly být takové změny zásadní.

Velikost je výhoda, dokud krajina živí. Jakmile se potrava stane vzácnější, obr se dostane do potíží rychleji než menší zvíře. Potřebuje víc jídla, víc prostoru a má pomalejší rozmnožování. Populace se obnovuje pomalu. Když několik špatných období za sebou sníží počet mláďat, dopad se může táhnout dlouho.

Do hry mohla vstupovat i konkurence jiných býložravců a změna rostlinných společenstev. Svět se postupně připravoval na jiné savčí éry. Některé skupiny mizely, jiné se rozvíjely.

Paraceratherium bylo úspěšné po dlouhou dobu, ale nebylo nezničitelné. V evoluci neexistuje titul, který by zaručoval přežití. Ani největší savec světa nemá jistotu, že svět zůstane přizpůsobený právě jemu.

Zdroje:

https://www.stoplusjednicka.cz/nedavno-objevene-paraceratherium-bylo-jednim-z-nejvetsich-suchozemskych-zvirat

https://www.nature.com/articles/s42003-021-02170-6

https://dinopedia.fandom.com/wiki/Paraceratherium

https://www.prehistoric-wildlife.com/species/paraceratherium/