Než nastal věk dinosaurů, vládl souši Postosuchus, jeden z největších predátorů triasového světa

Na břehu vysychající řeky zůstaly po noční záplavě naplavené větve, mrtvé ryby a v blátě otisky mnoha různých zvířat. Některé patřily obrněným býložravcům, jiné menším plazům a mezi nimi se objevovaly úzké stopy prvních dinosaurů. Nad krajinou už stoupalo horko. Voda ustupovala do hlubších ramen a kolem posledních tůní se soustřeďovalo všechno, co potřebovalo pít.

Najednou se mezi stromy pohnulo velké tělo. Nevynořil se krokodýl, jakého známe dnes, přestože k jeho příbuzenstvu měl blíž než k dinosaurům. Nešel s břichem nízko nad zemí a s nohama roztaženýma do stran. Trup nesl vysoko, zadní končetiny měl dlouhé a silné a před sebou tlačil mohutnou hlavu plnou zahnutých zubů. Byl dlouhý jako větší osobní automobil a v krajině pozdního triasu patřil k tvorům, kterým se ostatní raději vyhnuli. Nesl jméno Postosuchus a žil v době, kdy dinosauři ještě nevládli. Už existovali, množili se a pomalu se rozšiřovali. Jejich budoucí úspěch však nebyl ničím zaručený. Po souši tehdy kráčeli i jiní velcí archosauři, z nichž někteří dinosaury převyšovali velikostí, silou i postavením v potravním řetězci. Postosuchus byl jedním z nich.

Pozůstatky Postosucha pocházejí ze západu a jihozápadu dnešních Spojených států, především z Texasu a Nového Mexika. Před více než 210 miliony let by však tato místa nikdo nepoznal. Atlantský oceán dosud neexistoval a kontinenty byly spojeny do obrovské pevniny zvané Pangea. Severní Amerika neležela tam, kde dnes, a podnebí bylo mnohem teplejší. Nebylo to ovšem jen vyprahlé území bez vody. Krajinou se vinuly řeky, které se v období dešťů rozlévaly daleko do okolí. Vznikaly mělké nádrže, slepá ramena a blátivé roviny. Když déšť ustal, voda se rychle ztrácela a z měkké půdy se stával popraskaný povrch. Zvířata se musela přizpůsobit střídání přebytku a nedostatku.

Povodně někdy strhly celé kmeny, mrtvá těla i vrstvy bahna a odnesly je na jedno místo. Právě díky tomu se zachovaly části koster, které by se jinak rozpadly nebo byly rozneseny mrchožrouty. Fosilie Postosucha proto nepocházejí z jediné úplné kostry, která by ležela v zemi přesně tak, jak zvíře zemřelo. Paleontologové skládali jeho podobu z několika nálezů a dlouho si nebyli jistí, kam všechny nalezené kosti patří. Rod dostal jméno podle texaského naleziště Post Quarry. Postosuchus tedy znamená přibližně krokodýl z Postu. Název může svádět k představě obrovského krokodýla, který číhal u vody, skutečné zvíře však vypadalo jinak.

Postosuchus patřil do krokodýlí větve archosaurů, odborně nazývané Pseudosuchia. Dnešními zástupci této větve jsou krokodýli, aligátoři, kajmani a gaviálové. V triasu ale jejich příbuzenstvo vytvářelo mnohem pestřejší skupinu. Některé druhy byly malé a lehce stavěné. Jiné nesly na hřbetě těžký krunýř a živily se převážně rostlinami. Objevili se mezi nimi také vysocí, dlouhonozí lovci a mohutní predátoři, kteří dokázali obsadit stejné místo, jaké později připadlo velkým masožravým dinosaurům.

Postosuchus náležel mezi rauisuchidy, jednu z nejvýraznějších skupin těchto dravých archosaurů. Vysoká lebka, dlouhý ocas, silné zadní nohy a poměrně krátké přední končetiny připomínají teropoda. Zvíře ovšem nevzniklo ze stejné vývojové linie jako pozdější allosauři nebo tyranosauři. Podoba nebyla známkou blízkého příbuzenství. Spíše ukazovala, že život někdy dojde k podobnému řešení několika různými cestami. Velký suchozemský lovec potřeboval nést těžkou hlavu, udržovat rovnováhu a pohybovat se dostatečně rychle, aby kořist dostihl nebo překvapil. Dlouhé zadní končetiny, pevná pánev a ocas sloužící jako protiváha se ukázaly jako výhodná kombinace u dinosaurů i u Postosucha.

Kostra Postosucha nepůsobí lehce. Zvíře mělo hluboký trup, pevnou páteř a silné končetiny. Největší pozornost však přitahuje jeho lebka. Byla vysoká a mohutná, s velkými otvory typickými pro archosaury. Ty snižovaly její hmotnost a současně poskytovaly prostor svalům a měkkým tkáním. Čelisti přitom zůstávaly dostatečně pevné, aby zvládly sílu vznikající při zakousnutí. V tlamě vyrůstaly dlouhé, dozadu zahnuté zuby. Na jejich hranách se nacházelo jemné vroubkování. Nešlo tedy o hladké kužely vhodné k držení kluzkých ryb, jaké mají někteří vodní predátoři. Zuby Postosucha se při kousnutí zařezávaly do tkání a při pohybu hlavy je trhaly.

Jednotlivé zuby se během života měnily. Když se některý zlomil nebo vypadl, z čelisti postupně vyrostl nový. Pro masožravce, jehož život závisel na funkční tlamě, to byla nezbytná vlastnost. Poškozený chrup by jej mohl během krátké doby připravit o možnost lovit. Lebka byla na povrchu hrubá a místy výrazně modelovaná. Nad očima vystupovaly kostěné okraje, takže rekonstrukce živého zvířete často působí zachmuřeně. Takový výraz je samozřejmě dílem lidské představivosti. Kost neprozrazuje, jak tlustá byla kůže, zda ji pokrývaly jemné šupiny nebo silnější rohovina ani jaké zbarvení hlava nesla. Přesto z ní lze vyčíst podstatnou věc. Postosuchus byl zvíře, které se při získávání potravy spoléhalo především na čelisti. Přední končetiny nebyly vybavené nápadnými uchopovacími drápy a nehrály stejnou roli jako paže některých dravých dinosaurů.

Dříve se Postosuchus často zobrazoval na všech čtyřech. Připomínal pak podivně vysokého krokodýla, jehož končetiny stály pod tělem. Jiné rekonstrukce jej stavěly téměř vzpřímeně na zadní nohy. Obě podoby se po dlouhou dobu objevovaly vedle sebe. Nejistotu způsobily jeho tělesné proporce. Zadní končetiny byly výrazně delší a silnější než přední, přední nohy však nebyly zcela zakrnělé. Zvíře se o ně mohlo opírat při vstávání, odpočinku nebo nad mrtvou kořistí. Z toho ještě nevyplývá, že na nich běžně neslo stejnou část hmotnosti jako na zadních.

Novější rozbory kostry podporují představu, že se Postosuchus mohl pohybovat převážně po dvou. Jeho těžiště leželo blíže k pánvi a dlouhý ocas vyvažoval přední část těla. Při chůzi mohl držet trup téměř vodorovně a hlavu nést před sebou. Ani tak zřejmě nevypadal jako štíhlý, lehký teropod. Byl robustnější a jeho krok vycházel z jiné stavby kloubů i svalů. Mohutná pánev a zadní nohy však naznačují, že nešlo o těžkopádného plaza, který se pomalu sunul krajinou. Dokázal se pohybovat dostatečně rychle, aby byl nebezpečný i pro pohyblivou kořist. Představa velkého dvounohého predátora z krokodýlí větve je dnes nezvyklá jen proto, že všichni jeho podobní příbuzní dávno zmizeli. V pozdním triasu na ní ale nebylo nic zvláštního.

Spolu s Postosuchem žila zvířata, která neznáme z žádného dnešního prostředí. Jedněmi z nejnápadnějších byli aetosauři. Měli široká těla, krátké nohy a hřbet chráněný řadami kostěných štítků. Některým vyrůstaly po stranách dlouhé trny. Živili se převážně rostlinami a při hledání potravy mohli rýt v měkké půdě. V krajině se objevovali také dicynodonti, vzdálení příbuzní savců. Přežívali zde velcí obojživelníci s plochými hlavami, draví fytosauři obývající okolí řek a řada menších archosaurů. Mezi nimi už běhali první dinosauři.

Není možné určit, která z těchto zvířat tvořila běžnou kořist Postosucha. Fosilie nezachovaly scénu způsobu lovu a v jeho břišní dutině nebyly nalezeny zbytky posledního jídla. Podle velikosti a chrupu mohl napadat středně velká zvířata a mladé jedince větších druhů. Slabá, nemocná nebo zraněná kořist byla vždy bezpečnější než zdravý dospělý tvor. Ani vrcholový dravec si nemohl dovolit každý zápas. Zlomená čelist, poškozená noha nebo hluboká rána znamenaly vážné nebezpečí. Predátoři proto neútočí bez rozmyslu na všechno, co se pohne. Sledují, zkoušejí a vybírají příležitost, při níž je šance na úspěch větší než riziko zranění. Postosuchus jistě využíval také mršiny. Ve vyprahlé krajině se maso rychle kazilo a kolem uhynulého zvířete se mohla sejít řada zájemců. Velikost mu umožňovala menší masožravce odehnat, ale setkání s jiným dospělým Postosuchem mohlo skončit bojem.

Nevíme, zda měl vlastní teritorium ani jak snášel příslušníky stejného druhu. Paleontologové nedisponují důkazy, podle nichž by Postosuchové lovili ve skupinách. Nález několika jedinců na jednom místě by navíc sám o sobě smečku neprokazoval. Zvířata mohla být k vodě nebo mršině přilákána postupně a jejich těla mohla na společné místo přinést povodeň.

Hřbet Postosucha pokrývaly řady osteodermů, kostěných destiček uložených v kůži. Podobné útvary mají i dnešní krokodýli, u nichž tvoří pevnou ochrannou vrstvu. U Postosucha nebyl pancíř tak souvislý jako u aetosaurů, přesto chránil horní část těla a zřejmě pomáhal zpevňovat trup. Na živém zvířeti nemusely být jednotlivé destičky zřetelně vidět. Překrývala je kůže a jejich obrys mohl vystupovat jen jako hrbolatá linie podél zad. Rekonstrukce těla jsou proto jen jednou z možností.

Stejně málo víme o barvách. Postosuchus se mohl ztrácet v hnědých a šedých odstínech okolní krajiny. Mohl mít tmavší hřbet, světlé břicho, pruhy na ocase nebo skvrny na bocích. Nelze vyloučit ani nápadnější zbarvení hlavy, které by hrálo roli při setkávání s ostatními jedinci. Fosilie však v tomto směru mlčí. Neslyšíme ani jeho hlas. Současní krokodýli vydávají hluboké dunivé zvuky, syčí a mláďata se ozývají ještě před vylíhnutím. Postosuchus mohl mít vlastní způsob dorozumívání, ale nikdo neví, zda připomínal krokodýlí volání, ptačí zvuky nebo něco, co v dnešní přírodě nemá obdobu.

Po miliony let patřili velcí draví pseudosuchové k nejvýznamnějším suchozemským predátorům. Potom se prostředí změnilo. Na konci triasu se Pangea začala rozpadat. Zemská kůra pukala v oblasti budoucího Atlantského oceánu a na povrch se v obrovském množství vylévala láva. Sopečná činnost neuvolňovala pouze roztavenou horninu. Do atmosféry se dostávaly plyny, které měnily podnebí a složení oceánů. Teploty prudce kolísaly. Potravní řetězce se rozpadaly a druhy přizpůsobené starým podmínkám mizely. Konec triasu se stal jedním z velkých vymírání v historii života. Zasáhl moře i pevninu a uzavřel vývoj mnoha skupin, které do té doby působily velmi úspěšně.

Mezi poraženými byli i velcí rauisuchidi. Postosuchus zmizel a nic podobného už jeho místo neobsadilo. Krokodýlí větev archosaurů pokračovala dál, ale velcí dvounozí dravci z ní postupně vymizeli. Dinosauři katastrofu přežili. Nebylo to tím, že by v přímém souboji porazili Postosucha nebo byli ve všech ohledech dokonalejší. Prostě lépe prošli obdobím změn a v následujících milionech let využili místa, která po vyhynulých skupinách zůstala prázdná. Teprve v juře začal svět, který si s dinosaury obvykle spojujeme. Objevili se obrovští dlouhokrcí býložravci, velcí teropodi a celá společenstva, v nichž dinosauři hráli hlavní roli.

Postosuchus bývá zajímavý hlavně tím, že vypadal téměř jako dinosaurus, ačkoliv jím nebyl. Jeho význam je však větší. Připomíná, že vývoj života nepostupoval k dinosaurům podle předem připraveného plánu. Na počátku druhohor existovalo několik úspěšných větví archosaurů a žádná z nich neměla budoucnost jistou. Kdyby vymírání na konci triasu zasáhlo jiné skupiny, mohli se velcí pseudosuchové udržet mnohem déle.

Možná by mezi nimi vznikli ještě větší lovci. Možná by dinosauři zůstali menší a méně početní. Možná by se druhohorní pevnina stala světem, v němž by největší predátoři připomínali Postosucha a nikoliv allosaura nebo tyranosaura. Dějiny se však vydaly jinudy. Velké tělo Postosucha zmizelo z krajiny, kosti překrylo bahno a nad jeho někdejšími lovišti se později procházela zcela jiná zvířata. Přesto po sobě zanechal stopu jednoho krátkého období, kdy budoucnost ještě patřila několika soupeřícím liniím.

Dinosauři už byli přítomni. Na svůj věk slávy však teprve čekali. Nad řekami pozdního triasu zatím držel těžkou hlavu Postosuchus, jeden z posledních velkých dravců starého světa.

Zdroje:

https://newdinosaurs.com/postosuchus/

https://dino-world.com/postosuchus-the-croc-like-reptile-that-preyed-before-the-dinosaurs-texas-5-11197/

https://www.prehistoric-wildlife.com/species/postosuchus/

https://reptileevolution.com/postosuchus.htm

https://www.tshaonline.org/handbook/entries/postosuchus

https://walkingwith.fandom.com/wiki/Postosuchus