Článek
Tento článek může obsahovat popis, který není vhodný pro citlivější povahy.
V listopadu roku 1912 zmizeli tři muži v bílém nekonečnu Antarktidy. Pod nohama měli jen led, kolem sebe vítr a před sebou stovky kilometrů pustiny, kterou tehdy téměř nikdo neznal. Nešlo o obyčejnou expedici. Australan Douglas Mawson chtěl prozkoumat část kontinentu, kam lidská noha téměř nevstoupila. Netušil ale, že během několika týdnů přijde o své přátele, zásoby i téměř o vlastní život. A že jeho jméno jednou vstoupí do historie jako symbol neuvěřitelné vůle přežít.
Příběh Douglase Mawsona
Douglas Mawson nebyl jen dobrodruh, byl geolog, vědec a muž posedlý objevováním neznámého světa. Už před australskou expedicí měl zkušenosti z Antarktidy, protože se účastnil slavné Shackletonovy výpravy Nimrod. Tam poprvé poznal, jak brutální dokáže nejchladnější kontinent planety být. Ledový vítr člověku trhal obličej, mráz pronikal kostmi a nekonečné pláně ničily psychiku. Přesto se do Antarktidy chtěl vrátit.
Australská antarktická expedice začala v roce 1911. Jejím cílem bylo zmapovat obrovské oblasti východní Antarktidy, provádět vědecká měření a proniknout hlouběji do vnitrozemí, než se do té doby podařilo komukoli předtím. Hlavní základna vznikla na místě zvaném Cape Denison, které se později proslavilo jako jedno z největrnějších míst planety. Muži tam žili v podmínkách, které si dnešní člověk jen těžko dokáže představit. Bouře dokázaly zuřit celé týdny. Vítr dosahoval rychlosti přes 300 kilometrů za hodinu. Když někdo vyšel ven, musel být často přivázaný lanem, aby ho poryvy nesmetly do ledu nebo do moře.
Samotná základna byla neustále obklopená hlukem větru. Členové expedice později vzpomínali, že hukot bouří nikdy úplně neutichal. Dřevěné stavby se otřásaly a někdy měli pocit, že je vítr odnese do ledové pustiny. Obyčejné činnosti, jako donést led na vodu nebo dojít pár metrů ven, se měnily v nebezpečný boj s počasím. Přesto si muži postupně zvykli. Antarktida je nutila přijmout nové zákony přežití. Mawson ale nechtěl zůstat jen na základně. Společně s dvěma dalšími členy expedice Belgravem Ninnisem a Xavierem Mertzem se vydal na dalekou průzkumnou cestu do nitra kontinentu. Byli mladí, odhodlaní a přesvědčení, že všechno zvládnou. Měli psí spřežení, saně se zásobami a plán urazit stovky kilometrů napříč ledovým světem.
Zpočátku šlo všechno dobře. Cesta byla náročná, ale muži postupovali vpřed. Antarktida kolem nich působila téměř mimozemsky. Nekonečné bílé pláně, hluboké modré trhliny v ledovcích a absolutní ticho, které občas přerušoval jen vítr nebo štěkot psů. Někdy měli pocit, že se pohybují po jiné planetě. Všude kolem nich byla jen prázdnota a led. Žádné stromy, žádní ptáci, žádný život. Jenže pod povrchem sněhu se skrývalo jedno z největších nebezpečí celého kontinentu. Ledové trhliny.
Některé byly široké několik metrů, jiné úzké a téměř neviditelné. Překrývala je tenká vrstva sněhu, která vypadala pevně, ale pod vahou člověka nebo saní se mohla kdykoli prolomit. Muži proto cestovali navázaní na lanech. Každý krok mohl být poslední. Dne 14. prosince 1912 přišla katastrofa. Belgrave Ninnis šel vedle saní tažených psy, když se pod ním náhle propadl sníh. Mawson později popsal, že uslyšel jen krátký zvuk a pak bylo ticho. Ninnis zmizel v hluboké ledové trhlině i se saněmi, psy a obrovskou částí zásob. Když Mawson s Mertzem doběhli k okraji, viděli jen nekonečnou modrou propast. Volali jeho jméno, ale nikdo neodpověděl.
Ninnis byl pryč. S ním zmizelo téměř všechno jídlo, většina vybavení i stan. Mawson a Mertz zůstali stovky kilometrů od základny téměř bez šance na návrat. Právě Ninnisovy saně nesly většinu potravin pro lidi i psy. Během několika vteřin tak expedice přišla o možnost normálního přežití. Tehdy pochopili, že se jejich expedice změnila v boj o život. Oba muži okamžitě otočili saně směrem zpět. Jenže zásoby byly zoufale malé. Aby přežili, začali zabíjet psy ze spřežení a jíst jejich maso. Nejdřív to byla čistě pragmatická volba. V Antarktidě neexistovala jiná možnost. Jenže psí maso bylo tvrdé a téměř bez tuku. Nejhorší byla játra. Nikdo tehdy netušil, že právě ona se stanou dalším smrtícím problémem.
Polární zvířata mají v játrech extrémně vysoké množství vitamínu A. Dnes víme, že jeho předávkování může člověka zabít. Mawson a Mertz to ale nevěděli. Jedli játra pravidelně a jejich těla začala postupně kolabovat. Nejhůř na tom byl Xavier Mertz. Začal být slabý, dezorientovaný a nemocný. Kůže se mu odlupovala z těla. Vlasy mu vypadávaly po chomáčích. Měl bolesti žaludku, krvácení a halucinace. Mawson později psal, že jeho přítel často blouznil a v noci mluvil nesmysly. Přesto se oba snažili pokračovat. Jenže Antarktida si brala další oběť.
Mertz se postupně přestal hýbat. Byl příliš slabý na tahání saní i na chůzi. Mawson ho musel ošetřovat, stavět stan a zároveň se snažit neztratit rozum v nekonečné pustině kolem sebe. Dny se měnily v monotónní boj s větrem, mrazem a hladem. Mawson si později vzpomínal, že psychické vyčerpání bylo téměř stejně hrozné jako fyzická bolest. Každý večer poslouchal zvuk větru narážejícího do stanu a věděl, že pokud se něco pokazí, nikdo je nikdy nenajde. V té době byli jedni z nejizolovanějších lidí na celé planetě.
1.ledna 1913 Xavier Mertz zemřel. Douglas Mawson zůstal úplně sám. Představit si takovou situaci je téměř nemožné. Stovky kilometrů od jakékoliv pomoci. Teploty hluboko pod bodem mrazu. Nekonečné pláně ledu bez jediného života. A kolem absolutní ticho. Mawson později přiznal, že právě tehdy začal bojovat nejen o život, ale i o vlastní psychiku. Musel pokračovat dál. Pokud by zůstal ve stanu, zemřel by. Každý den proto znovu zapřahal zbývající psy, balil saně a vyrážel vpřed. Byl podvyživený, nemocný a fyzicky zničený. Kůže na chodidlech se mu odlupovala tak silně, že si ji musel odstřihávat nožem. Nehty mu odpadávaly. Vlasy mu padaly po hrstech. A přesto pokračoval.
Mawson tahal saně často úplně sám. Vítr ho srážel k zemi a sníh mu bičoval obličej. Někdy měl pocit, že jde celé hodiny, ale ve skutečnosti urazil jen pár kilometrů. Často mluvil sám se sebou, aby se nezbláznil z izolace. Pak přišel okamžik, který se stal jedním z nejslavnějších survival momentů historie. Mawson šel navázaný na saních, když se pod ním propadl sníh. Během sekundy zmizel v ledové trhlině.
Padal do temnoty a zastavil se jen díky lanu připevněnému k saním nahoře na povrchu. Visel nad obrovskou hloubkou úplně sám, zraněný a vyčerpaný. Pod ním byla jen modrá prázdnota. V té chvíli mohl zemřít. Stačilo, aby se lano přetrhlo nebo aby saně sklouzly do trhliny za ním. Mawson se ale odmítl vzdát. Pomocí uzlů na laně se začal pomalu vytahovat zpět nahoru. Každý pohyb byl bolestivý. Ruce měl promrzlé a zesláblé. Několikrát téměř spadl zpět. Přesto se nakonec dostal na povrch. Ležel ve sněhu úplně vyčerpaný a věděl, že unikl smrti jen o několik sekund. Jenže cesta pokračovala dál. Jeho tělo už téměř nefungovalo. Kvůli podvýživě a otravě vitamínem A ztrácel sílu každým dnem. Antarktické bouře ho opakovaně uvězňovaly ve stanu. Někdy musel čekat celé hodiny nebo dny, než vítr alespoň trochu zeslábne. Nejhorší byla samota.
Mawson neměl s kým mluvit. Neměl komu říct, že už nemůže. Neexistovalo rádio ani možnost přivolat pomoc. Každé ráno se budil do stejného bílého pekla a věděl, že jediný člověk, který ho může zachránit, je on sám. Přesto si vedl deník. Právě díky němu dnes víme, jak strašlivé podmínky panovaly během jeho návratu. Některé zápisy jsou děsivě strohé. Mawson často jen stručně zaznamenal vítr, vzdálenost a fyzický stav. Jako by už ani neměl sílu popisovat emoce. Jednoho dne si všiml něčeho zvláštního.
Ve sněhu se objevily stopy. Nejdřív si myslel, že má halucinace. Pak ale pochopil, že jde o značky vedoucí k nouzovému skladu zásob, který předtím zanechali členové expedice. Když ho našel, znamenalo to pro něj doslova záchranu života. Bylo tam trochu jídla a hlavně důkaz, že základna už není daleko. Mawson pokračoval s posledními silami. Každý kilometr byl utrpením. Musel zastavovat, odpočívat a znovu se nutit vstát. Někdy upadl do sněhu a několik minut jen ležel, protože neměl sílu se zvednout. Přesto se vždycky znovu postavil. Myšlenka na návrat domů ho držela při životě.
Nakonec po týdnech utrpení spatřil Cape Denison. Jenže osud mu připravil ještě jednu ránu. Když dorazil k základně, zjistil, že loď Aurora, která měla expedici odvézt domů, odplula jen několik hodin před jeho příchodem. Část mužů na něj čekala co nejdéle, ale ledové podmínky nedovolovaly zůstat déle. Mawson tedy přežil nemožné jen proto, aby zjistil, že musí v Antarktidě strávit ještě další zimu. Pro většinu lidí by to znamenalo psychický kolaps. On to ale vydržel. Další měsíce přežíval na základně s několika členy expedice, než se Aurora následující rok vrátila. Když se konečně dostal zpět do civilizace, stal se z něj hrdina. Jenže sláva nikdy úplně nevystihla to, co v Antarktidě skutečně prožil.
Jeho tělo neslo následky ještě dlouho. A psychické jizvy možná nikdy nezmizely. Příběh Douglase Mawsona je dnes považován za jeden z největších survival příběhů všech dob. Ne proto, že by bojoval s jedním dramatickým nebezpečím, ale protože přežil nekonečně pomalé utrpení. Hlad, samotu, nemoc, vyčerpání, ledové trhliny a vítr. Vítr tak silný, že bral člověku sílu i rozum. Moderní historici i polárníci často říkají, že Mawsonův návrat byl téměř nadlidský. A možná mají pravdu. V Antarktidě totiž člověk nebojuje jen s přírodou. Bojuje hlavně s okamžikem, kdy jeho vlastní mysl začne šeptat, že už stačí. Že další krok nemá smysl. Douglas Mawson ten hlas musel slyšet neustále.
Existují detailní deníky, fotografie, mapy i vědecké analýzy celé expedice. Mawson sám později vydal slavnou knihu The Home of the Blizzard, která dodnes patří mezi nejděsivější svědectví o přežití v polárních oblastech. Historici navíc potvrdili většinu událostí z jeho vyprávění pomocí záznamů ostatních členů expedice i moderních studií. Právě to dělá jeho příběh ještě silnějším. To všechno se skutečně stalo.
Někde uprostřed nekonečné bílé pustiny táhl jeden téměř mrtvý muž saně přes led. Padaly mu vlasy, odlupovala se mu kůže a několikrát unikl smrti jen o vlásek. Přesto pokračoval dál, protože věděl, že pokud se zastaví, Antarktida si ho vezme stejně jako jeho přátele. Douglas Mawson bojoval a přežil.
Zdroje:
https://www.bbc.com/news/magazine-25682462
https://www.smithsonianmag.com/history/the-most-terrible-polar-exploration-ever-douglas-mawsons-antarctic-journey-82192685/
https://www.antarctica.gov.au/about-antarctica/history/people/douglas-mawson/
https://www.nma.gov.au/defining-moments/resources/mawson-in-the-antarctic
https://www.naa.gov.au/learn/learning-resources/learning-resource-themes/australia-and-world/antarctica/douglas-mawsons-scientific-exploration-antarctica
https://www.mawsons-huts.org.au/an-historic-expedition/
