Pajasan žláznatý - nebeský strom, který je spíše darem z pekla. Naleptává kůži a nedá se ho zbavit

Pajasan žláznatý, latinsky Ailanthus altissima, je strom, který na první pohled nepůsobí nijak zvlášť nebezpečně. Není trnitý, nemá jedovatě zbarvené plody, nevypadá jako něco, před čím by si měl člověk automaticky dát pozor. Naopak. Když vyroste osamoceně, může působit docela vznešeně. Má dlouhé složené listy, rychle přibývá do výšky a v městské zeleni někdy vytváří dojem exotické, trochu jižanské dřeviny. Právě tím si také kdysi získal oblibu. Byl jiný, odolný a rychle rostl tam, kde jiné stromy často živořily.

Jenže z pajasanu se postupně stal jeden z nejproblematičtějších invazních stromů Evropy. Dřevina, která byla původně vysazována jako ozdoba parků, alejí, zahrad nebo městských ulic, se začala šířit sama. A nejen šířit. Začala vytlačovat původní rostliny, obsazovat opuštěná místa, prorůstat zdivem, zabydlovat se u železnic, silnic, ve dvorech, na skládkách, v křovinách i v chráněných územích. V České republice dnes patří mezi invazní nepůvodní druhy, jejichž regulace se řeší na úrovni státu i Evropské unie. Ministerstvo životního prostředí pro něj vydalo zásady regulace a AOPK ČR následně stanovuje konkrétnější podmínky pro jeho likvidaci v terénu.

Domovem pajasanu je východní Asie, především Čína a okolní oblasti. Odtud se dostal do Evropy jako okrasná a užitková dřevina. Do evropských zahrad a parků byl zaváděn už v 18. století. Tehdy lidé nepřemýšleli o invazních druzích tak, jak o nich mluvíme dnes. Dovoz exotických rostlin byl známkou vzdělanosti, bohatství a pokroku. Zámecké parky se plnily cizokrajnými stromy a keři, které měly ukazovat, že člověk dokáže přenést kousek vzdáleného světa do vlastní krajiny.

Pajasan k tomu byl jako stvořený. Rostl rychle, nebyl vybíravý, snášel sucho, kouř, prach i znečištěné ovzduší. Ve městech, kde průmysl a doprava zhoršovaly životní podmínky pro citlivější dřeviny, působil téměř zázračně. Ujal se na místech, kde jiné stromy usychaly. Navíc byl spojen i s pokusy o chov martináče pajasanového, motýla využívaného v Asii k produkci hedvábí nižší kvality. Právě spojení s hedvábnictvím patřilo k důvodům, proč se pajasan v Evropě šířil nejen jako okrasný strom, ale i jako praktická rostlina.

Jenže vlastnost, která člověku zpočátku připadala jako výhoda, se později ukázala jako problém. Pajasan nebyl jen odolný. Byl až příliš odolný. Nebyl jen rychle rostoucí. Rostl tak rychle, že dokázal předběhnout domácí druhy. A nebyl jen nenáročný. Uměl využít téměř každé narušení krajiny jako vstupní bránu.

Dospělý pajasan je opadavý listnatý strom, který obvykle dorůstá přibližně 15 až 20 metrů, v dobrých podmínkách i kolem 30 metrů. Jeho koruna bývá spíše řídká a nepravidelná. Mladé výhony jsou silné, hladké a působí trochu nepatřičně robustně. Nejvýraznější jsou ale listy. Jsou velké, lichozpeřené nebo sudozpeřené a mohou dosahovat značné délky. Skládají se z mnoha lístků, které jsou protáhlé, vejčitě kopinaté a na bázi mívají charakteristické zoubky se žlázkami. Právě odtud pochází české jméno „žláznatý“.

Když se list pajasanu rozemne mezi prsty, často výrazně zapáchá. Ten pach není svěží ani pryskyřičný, jak by člověk u stromu možná čekal. Bývá popisován jako nepříjemný, zatuchlý, někdy až připomínající myšinu. Zápach je jedním z praktických znaků, podle kterého se dá pajasan v terénu poznat, i když samotné určování by mělo být opatrné, protože mladé rostliny mohou laikovi připomínat jiné dřeviny se složenými listy.

Pajasan kvete žlutozelenými květy, obvykle od jara do začátku léta. Samčí květy bývají nápadně aromatické, samičí dávají vzniknout typickým okřídleným plodům. Ty vypadají jako úzké, podlouhlé nažky s křidélkem, často uspořádané v bohatých latách. Když dozrají, snadno je roznáší vítr. A právě tady začíná jedna z hlavních potíží. Dospělý samičí strom dokáže vytvořit obrovské množství semen. Ta se šíří do okolí, zachytávají se na narušených místech a znovu startují invazi.

Pajasan není strom hlubokých, stabilních lesů. Nejlépe se mu daří tam, kde je krajina narušená. Miluje okraje cest, náspy, železniční koridory, městské proluky, opuštěné průmyslové areály, staré zdi, dvory, rumiště, skládky, okraje polí a teplejší svahy. Taková místa mají jedno společné - konkurence původních rostlin je tam oslabená. Půda bývá rozrytá, vyschlá, chudá, někdy znečištěná. Pro mnoho druhů je to prostředí na hraně přežití. Pro pajasan je to příležitost.

Jeho síla není jen v semenech. Pajasan se velmi účinně množí také vegetativně, tedy výmladky z kořenů a pařezů. Když se strom pokácí bez dalšího ošetření, neznamená to obvykle konec. Naopak. Může vyrazit množství nových výhonů z pařezu nebo z kořenového systému. Někdy se pak stane, že místo jednoho stromu vznikne celý houštinatý porost mladých pajasanů. Proto je jeho likvidace tak zrádná. Člověk má pocit, že problém vyřešil motorovou pilou, ale strom mezitím jen změnil strategii - a vrací se silnější.

K tomu se přidává tzv. alelopatie. Pajasan produkuje látky, které mohou omezovat klíčení a růst jiných rostlin. Nejčastěji se v této souvislosti zmiňuje ailanthon. Neznamená to, že by pod pajasanem nemohlo růst vůbec nic, ale v kombinaci s jeho rychlým růstem, zastíněním a výmladností mu tato chemická „výhoda“ pomáhá vytvářet porosty, v nichž mají domácí druhy těžší život.

Pajasan je nebezpečný hlavně tím, že mění poměry na stanovištích, kam pronikne. Roste rychle, brzy stíní okolí a dokáže vytvořit husté porosty. Tam, kde by jinak rostla pestrá směs bylin, keřů a mladých stromků, může postupně převládnout jediný druh. Tím se snižuje druhová pestrost. Nejde jen o rostliny samotné. Na původní vegetaci jsou navázáni bezobratlí, ptáci, houby i další organismy. Když se změní rostlinné patro, mění se celé prostředí.

Zvlášť citlivá jsou teplá, suchá a narušená stanoviště, kde se pajasan dokáže šířit velmi rychle. Problém je také v tom, že často vstupuje do ochranářsky cenných území. Nezůstává jen ve městech, kde by ho lidé mohli brát jako nepříjemný, ale přece jen městský plevel. Dostává se i do krajiny, na svahy, do údolí řek a do míst, kde už může přímo ohrožovat cenná rostlinná společenstva.

AOPK ČR uvádí, že pajasan má negativní dopady na přírodní ekosystémy, lidské aktivity i zdraví. Zmiňuje se mimo jiné jeho vliv na biodiverzitu, narušování staveb a dopravní infrastruktury a také zdravotní rizika, například dermatitidy a alergenní pyl.

Pajasan má pověst stromu, který si najde cestu skoro všude. Kdo ho někdy viděl růst ze spáry u domu, z opěrné zdi nebo mezi kolejemi, chápe, proč se ho správci měst a komunikací obávají. Jeho kořeny a výmladky mohou narušovat zdivo, chodníky, ploty, základy i dopravní stavby. Není to tím, že by pajasan byl jediný strom schopný poškodit konstrukce. Problém je spíš v tom, kde a jak snadno se uchytí.

Semeno dopadne do spáry, kde je trochu prachu a vlhkosti. Vyklíčí. Mladý stromek rychle zesílí. Kořenový systém začne hledat prostor. Tam, kde by jiná rostlina zahynula, pajasan pokračuje. Pokud se zanedbá včasné odstranění, může být za pár let z malé rostliny strom, jehož likvidace už je technicky i finančně náročná.

V městském prostředí se tak pajasan často pohybuje na hraně mezi „zelení“ a „škodou“. Strom ve špatném místě může působit živě a zeleně, ale současně může připravovat problém pro zeď, chodník nebo kanalizační prostor. Právě proto se s ním dnes pracuje jinak než s běžnou městskou dřevinou.

V českých zemích se pajasan objevil nejspíš na přelomu 18. a 19. století. AOPK uvádí, že se k nám pravděpodobně dostal roku 1799, přičemž ověřený údaj hovoří o roce 1801, kdy byl vysazen v lesních školkách lednického panství Lichtensteinů.

Zpočátku šlo o okrasný a zajímavý strom, nikoli o nepřítele krajiny. Jenže v teplejších oblastech se mu dařilo natolik dobře, že začal zplaňovat. Dnes je u nás rozšířený zejména v teplejších částech republiky, ve městech, v okolí dopravních tahů, v nížinách, údolích řek a na jižní Moravě. S oteplováním klimatu a častějšími suchými epizodami se mu však mohou otevírat další příležitosti.

Pro Českou republiku je důležité, že pajasan není jen botanická zajímavost. Je to druh, který už pronikl do praxe ochrany přírody, do úředních opatření a do plánování zásahů v krajině. Patří mezi invazní nepůvodní druhy významné pro Evropskou unii. To s sebou nese zákaz jeho úmyslného šíření, pěstování, uvádění na trh, přepravy nebo vypouštění do životního prostředí. Evropská pravidla zároveň ukládají členským státům povinnost přijímat opatření k regulaci nebo eradikaci podle míry rozšíření druhu.

Ministerstvo životního prostředí vydalo v roce 2023 Zásady regulace pajasanu žláznatého v České republice. Cílem těchto zásad je nastavit postup, jak druh omezovat a kde zasahovat přednostně. AOPK ČR následně v roce 2025 informovala o opatření obecné povahy pro svou územní působnost, které stanovuje bližší podmínky regulace, prioritizuje území a rozlišuje zásahy podle toho, kde mají být prováděny do tří, pěti a deseti let.

U pajasanu už nejde o jednotlivé nahodilé kácení, ale o systematický management. Stát tím vlastně říká - tento druh je natolik problematický, že ho nestačí jen občas vyřezat tam, kde překáží. Je potřeba plánovat, mapovat, opakovat zásahy a bránit dalšímu šíření.

U běžného stromu si člověk často představí jednoduchý postup - pokácet, odvézt dřevo, případně vyfrézovat pařez. U pajasanu je to mnohem složitější. Pokud se dospělý strom jen uřízne, často tím dostane impuls k ještě silnějšímu obrůstání. Kořeny, které zůstaly v půdě, vyženou nové výmladky. Ty se mohou objevit i několik metrů od původního kmene. Výsledkem je rozptýlený a hůře zvládnutelný porost.

Proto odborné postupy často kombinují mechanické a chemické metody. U mladých rostlin může pomoci vytržení i s kořenem, pokud je to možné a pokud se zásah provede včas. U větších stromů se používají metody cílené aplikace herbicidu, například do záseků, navrtaných otvorů nebo na čerstvou řeznou plochu. Smyslem není plošně zamořit okolí chemií, ale dopravit účinnou látku do vodivých pletiv stromu tak, aby zasáhla i kořenový systém. Bez toho se pajasan často vrací.

Boj s pajasanem není jednorázová akce. I po odstranění stromů je nutné místo kontrolovat. Ze semen v půdě nebo z přeživších kořenových částí mohou vyrůstat nové rostliny. Úspěšný zásah proto znamená opakované kontroly v dalších letech. Právě tato vytrvalost bývá v praxi nejtěžší. Na první pohled je hotovo, ale biologicky hotovo není.

V některých českých opatřeních se výslovně uvádí, že na pajasany odstraňované podle zásad regulace se při cílené regulaci nevztahuje běžná ochrana dřevin stejným způsobem jako na jiné stromy a že pro kácení nadlimitních stromů či zapojených porostů nemusí být potřeba klasické povolení ke kácení. To ukazuje, jak vážně se tento druh bere.

Pajasan není rostlina, která by člověka běžně ohrožovala na životě, ale zdravotně úplně nevinný také není. Jeho pyl může působit alergenně a kontakt s rostlinou může vyvolat podráždění kůže nebo dermatitidu. Uvádí se také, že rostlina je slabě jedovatá, zejména semena a kůra.

Pro běžného člověka to znamená hlavně opatrnost při manipulaci. Kdo pajasan řeže, vytrhává nebo likviduje, měl by používat rukavice, dlouhé rukávy a chránit si kůži. Zvlášť u větších zásahů by se do likvidace neměl pouštět bez znalosti správného postupu, protože špatný zásah může situaci zhoršit. U pajasanu totiž neplatí, že jakákoliv likvidace je lepší než žádná. Někdy může neodborné pokácení vytvořit z jednoho problému deset dalších.

Anglicky se pajasan nazývá „tree of heaven“, tedy nebeský strom. Jméno Ailanthus má původ v označení používaném pro vysoký strom, který jako by sahal k nebi. A ono to sedí. Pajasan roste rychle, zvlášť v mládí. V krátkém čase dokáže přerůst okolní vegetaci a vytvořit dojem, že se dere vzhůru bez velké námahy.

Jenže v evropském prostředí se k tomuto poetickému jménu často přidává ironie. Strom z nebes se pro správce zeleně, ochranáře i vlastníky pozemků změnil v protivníka, kterého je těžké dostat pod kontrolu. Není to zlá rostlina v lidském smyslu. Nedělá nic jiného než to, k čemu ji vybavila evoluce. Roste, množí se, obsazuje volný prostor. Problém vznikl tím, že ji člověk přenesl mimo její původní areál a otevřel jí krajinu, kde nemá dostatek přirozených omezení.

Příběh pajasanu je vlastně velmi typický. Začíná obdivem. Exotická rostlina se přiveze do Evropy, protože je krásná, odolná nebo užitečná. Lidé ji vysazují s dobrým úmyslem. V době výsadby nikdo nevidí důvod k obavám. Strom roste, plní svou funkci a působí jako úspěch. Teprve po desetiletích se ukáže, že se v nové krajině chová jinak, než se čekalo.

Dnes už víme, že u nepůvodních druhů nestačí ptát se, jestli přežijí. Je třeba ptát se i na to, co se stane, když přežijí příliš dobře. Pajasan je přesně takový případ. Dokáže využít města, dopravu, narušenou půdu, oteplování i lidskou nepozornost. Není to strom, který by čekal na ideální podmínky. On si vystačí s málem.

V České republice se s ním proto musí zacházet jako s invazním druhem, ne jako s běžnou okrasnou dřevinou. To znamená nevysazovat ho, nepřesazovat, nešířit jeho semena, hlásit výskyty tam, kde proniká do cenných území, a při likvidaci postupovat odborně. Boj s pajasanem nebude rychlý ani jednoduchý, ale čím dřív se zasáhne u mladých rostlin a nových ohnisek, tím větší šance je, že se problém nerozroste do podoby, kdy bude téměř nezvládnutelný.

Je to strom s dvojí tváří. Na jedné straně je fascinující svou odolností, rychlostí růstu a schopností přežít tam, kde jiné dřeviny selhávají. Na straně druhé právě tyto vlastnosti způsobily, že se z něj stal nebezpečný invazní druh. Původně měl sloužit člověku jako okrasný a užitečný strom. Dnes člověk řeší, jak ho dostat z míst, kam nikdy neměl uniknout.

V české krajině je pajasan varováním. Ukazuje, že příroda nefunguje podle našich krátkodobých plánů. To, co se v jedné generaci jeví jako dobrý nápad, může být pro další generace složitý a drahý problém. A také připomíná, že invaze nemusí začínat dramaticky. Někdy začne docela nevinně - jedním stromem v parku, jednou výsadbou u cesty, jedním semenem ve spáře zdi.

Zdroje:

https://mzp.gov.cz/system/files/2024-09/ODOIMPZ-pajasan-20230721.002-2.pdf

https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/pajasan-zlaznaty-nebesky-strom-z-pekel.pdf

https://portal.nature.cz/w/druh-35177

https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/mistr-ekologicke-sabotaze-pajasan-zlaznaty

https://www.farmito.cz/nase-clanky/pajasan-zlaznaty-nepritel-krajiny-a-puvodnich-drevin-jak-se-ho-zbavit

https://www.ochranarskaprirucka.cz/invazni-rostliny/pajasan-zlaznaty-ailanthus-altissima/

https://www.denik.cz/zahrada/pajasan-zlaznaty.html