Článek
Dnes máme psy v posteli, kupujeme jim drahé granule, oblečky a někdy se k nim chováme skoro jako k dětem. Jenže ne všude a ne vždycky tomu tak bylo. Na Havajských ostrovech kdysi žili psi, kteří měli v lidské společnosti docela zvláštní postavení. Někteří byli domácími společníky, to ano, ale jiní se vykrmovali na maso. A přitom šlo o stejné zvíře. Havajský poi dog už dávno neexistuje, alespoň ne ve své původní podobě. Zůstalo po něm jen několik starých popisů, archeologické nálezy a příběh, který o vztahu člověka a psa vypovídá možná víc než leckteré moderní plemeno.
Hawaiian Poi Dog
Na Havaj se dostali spolu s prvními osadníky. Když se Polynésané před mnoha staletími vydávali na dlouhé plavby Tichým oceánem, museli docela dobře přemýšlet, co si vezmou s sebou. Na kánoích nebylo místa nazbyt a cesta mohla trvat celé týdny. Přesto na nich cestovala také zvířata. Prasata, slepice a psi. Právě tak se předkové havajského poi doga dostali na ostrovy. Kdy přesně, se neví. Osídlování Havaje se dnes nejčastěji klade někam mezi 10. a 13. století, ale přesné datování je pořád předmětem diskusí. Každopádně psi tam žili dávno před příchodem Evropanů.
Nebyli to žádní velcí lovci, kteří by se proháněli za jeleny nebo divokými prasaty. Ostatně na původní Havaji ani nebyla taková suchozemská zvěř, jakou známe z Evropy. Prasata sice Polynésané přivezli také, ale psi se tu nevyvíjeli jako nějaké specializované lovecké plemeno. Žili kolem lidských obydlí, dostávali zbytky jídla a postupně se z nich stala poměrně osobitá místní populace. Havajané jim říkali ʻīlio. Označení poi dog, pod kterým je známe dnes, souvisí s jejich jídelníčkem. A ten by nejspíš překvapil každého, kdo je zvyklý představovat si psa především s kusem masa v tlamě.
Poi je tradiční havajské jídlo připravované z tara. To je tropická rostlina, jejíž škrobnaté hlízy se po uvaření rozmělní na hustou kaši. Na Havaji šlo po staletí o jednu z nejdůležitějších potravin. Jedli ji dospělí, děti a jak se ukazuje, také psi. A nešlo jen o nějakou příležitostnou přílohu. Zvlášť psi chovaní na maso dostávali značné množství této škrobovité potravy. Někdy se jejich jídelníček doplňoval rybami nebo jinými zbytky, ale právě poi se stalo natolik typickým krmivem, že se dostalo až do jejich pozdějšího názvu. Dnes bychom asi nad podobným způsobem krmení kroutili hlavou. Psi sice dokážou trávit škrob mnohem lépe než jejich divocí předkové, ale samotná kaše z tara jim všechny potřebné živiny neposkytne. Jenže tehdejší Havajané neřešili vyvážený poměr bílkovin a tuků. A u psů určených k porážce šlo především o to, aby přibírali.
Podle některých historických popisů byli tito psi docela zavalití. Měli krátké nohy, širokou hlavu a působili poněkud těžkopádně. Starší autoři dokonce tvrdili, že jejich zvláštní vzhled způsobovala právě měkká, převážně rostlinná strava. To už je ale trochu problematické. Samotná kaše totiž nedokáže změnit dědičnou stavbu lebky celého plemene. Mohla ovlivnit kondici a vývoj jednotlivých zvířat, ale mnohem pravděpodobněji se na jejich vzhledu podílel také dlouhodobý výběr a dědičnost. Navíc se vlastně ani pořádně neví, nakolik si byli všichni původní havajští psi podobní. To, co dnes označujeme jako poi dog, nebylo plemeno s přesně stanoveným vzhledem. Někteří psi mohli být menší, jiní větší. A ti vykrmovaní na maso zřejmě vypadali trochu jinak než zvířata, která se volně pohybovala po vesnicích.
O historii tohoto psa se nedá psát úplně jednoduše. Havajané totiž psy nejen jedli, ale měli je také rádi, pokud se to tak dá říct. Někteří žili přímo s rodinami, pohybovali se kolem dětí a mohli být považováni za jejich společníky. Pes měl své místo i v některých tradičních duchovních představách. Zároveň se ale psí maso jedlo. A nebyla to nějaká výjimečná záležitost, ke které by docházelo pouze v dobách hladomoru. Psi byli cíleně chováni a vykrmováni jako zdroj potravy. Jejich maso se objevovalo při hostinách a jeho konzumace souvisela také s tehdejšími společenskými pravidly. Ta mimochodem nebyla pro všechny stejná. Tradiční havajský systém kapu určoval mimo jiné, kdo smí jíst určité druhy potravin, a některá masa byla ženám zapovězena. Patřilo mezi ně i psí.
Pro nás je asi zvláštní už samotná představa, že někdo může mít psa jako domácího společníka a současně chovat jiné psy na porážku. Ale ono to vlastně není tak vzdálené tomu, jak se chováme k jiným zvířatům. Vezměme si třeba králíky. Jeden člověk má králíka doma, nechává ho běhat po obýváku a utratí tisíce za veterináře. Jeho soused má na zahradě králíkárnu a odchovává králíky na maso. Ani jednomu to nemusí připadat zvláštní. U psů jsme si jen zvykli na trochu jiné hranice. Na Havaji byly tyto hranice nastavené jinak. A bylo by asi chybou představovat si tehdejší obyvatele jako nějaké kruté lidi, kterým na zvířatech nezáleželo. Prostě žili v jiném prostředí a s jinými tradicemi.
Ostatně pes nebyl na ostrovech jen zdrojem masa. Z jeho zubů se vyráběly ozdoby, které se používaly například při tradičních tancích. Některé se dochovaly dodnes v muzejních sbírkách. Na výrobu jediné takové ozdoby přitom mohlo být potřeba obrovské množství zubů. A právě tyto předměty dnes patří k hmatatelným připomínkám dávno zmizelých havajských psů. Když se dnes člověk pokusí najít fotografii havajského poi doga, narazí většinou na různé ilustrace nebo moderní rekonstrukce. Někdy na nich vidíme zavalitého psa s krátkýma nohama, širokou hlavou a vztyčenýma ušima. Jindy připomíná spíš nějakého obyčejného křížence. A ono to asi nebude daleko od pravdy. Původní havajští psi totiž nevznikli cíleným šlechtěním, jaké známe třeba u jezevčíků nebo buldoků. Nikdo se nesnažil, aby měli všichni stejně dlouhé nohy, přesný tvar hlavy nebo určitou barvu srsti. Neexistují žádné podrobné záznamy o jejich chování, natož něco, co by připomínalo dnešní testy povahových vlastností. Nemůžeme tedy ani vědět, jestli byli mírní či agresivní, nebo jestli si tehdejší pozorovatelé všímali především dobře vykrmených psů, kteří se zrovna moc nepohybovali.
Když v roce 1778 dorazil k Havajským ostrovům James Cook, našel tam společnost, která měla vlastní pravidla, náboženství i způsob života a psi byli její součástí. Jenže v následujících desetiletích se toho změnilo tolik, že by původní obyvatelé své ostrovy možná ani nepoznali. Přicházeli další Evropané a Američané, s nimi nové zboží, nové zvyky, nemoci a samozřejmě také nová zvířata. Mezi nimi i psi nejrůznějšího původu. A ti se začali křížit s místními psy. Původní havajská populace byla po staletí poměrně izolovaná. Jakmile se ale na ostrovech objevili další psi, tato izolace skončila. Není těžké si představit, co následovalo. V jedné generaci se narodila štěňata, která už měla jednoho rodiče evropského původu. V další generaci se jejich potomci křížili znovu. Postupně se tak vytrácely vlastnosti, které byly pro původní havajské psy typické.
Do toho se měnila i samotná společnost. V roce 1819 byl zrušen tradiční systém kapu, později se stále výrazněji prosazovalo křesťanství a s ním i jiné životní zvyklosti. Staré způsoby chovu zvířat postupně ztrácely význam. A když už lidé nepotřebovali udržovat psy určené k tradičnímu výkrmu, nebyl ani důvod zachovávat jejich původní podobu. Poi dog tak vlastně nezmizel při nějaké katastrofě. Nikdo ho nemusel systematicky vyhubit. Prostě se postupně rozpustil mezi ostatními psy. Obvykle se uvádí, že jako samostatná původní populace zanikl během 19. století. Přesný okamžik ale znám není. A dost možná ani žádný takový okamžik neexistoval. Poslední psi, kteří se původnímu typu ještě podobali, mohli žít vedle kříženců, jejichž předkové už pocházeli z několika různých populací.
V šedesátých letech 20. století se na Havaji objevil nápad, který na první pohled zní docela dobře. Co kdyby se původní poi dog podařil obnovit? Do pokusu se zapojila zoologická zahrada v Honolulu. Chovatelé vybírali místní psy, kteří podle vzhledu připomínali historické popisy, a pokoušeli se jejich vlastnosti upevnit v dalších generacích. Jenže tady narazili na docela zásadní problém. Když totiž někdo chtěl obnovit nějaké zaniklé plemeno, musel především vědět, jak přesně vypadalo. A ideálně také znát jeho genetickou výbavu. U poi doga neměli chovatelé k dispozici ani jedno v dostatečné míře. Mohli tedy vyšlechtit psy, kteří by vypadali podobně jako ti na starých vyobrazeních. Ale znamenalo by to, že se skutečně vrátil původní havajský pes? Asi těžko. Je to trochu podobné, jako kdybychom se dnes pokusili z několika různých plemen vyšlechtit psa, který by vypadal jako dávný evropský vlk. I kdyby se nám to podařilo dokonale, pořád by to nebyl původní vlk. Pokus v Honolulu nakonec k trvalému obnovení poi doga nevedl. Zůstal spíš zajímavou epizodou v jeho historii.
Po mnoho staletí žil vedle lidí, kteří ho dokázali vnímat jako společníka, součást svých tradic i zdroj potravy. Dnes nám to může připadat zvláštní, možná až nepříjemné. Ale pro tehdejší obyvatele Havaje to byla běžná součást života.
Zdroje:
https://www.honolulumagazine.com/the-history-of-hawaii-hawaiian-poi-dogs-of-old-polynesia/
https://sockthedog.com/hawaiis-forgotten-companion-the-legacy-of-the-%CA%BBilio-dog/
https://www.dogster.com/dog-breeds/hawaiian-poi-dog/
https://creatures.com/species/dog/hawaiian-poi-dog
https://www.frendypets.com/dogs/dog-breeds/hawaiian-poi-dog/
https://doglime.com/hawaiian-poi/#google_vignette
https://monkoodog.com/dog-breeds/hawaiian-poi-dog/
