Článek
Když se řekne Robbie Williams, většina lidí si vybaví obrovské koncerty, sebejistý úsměv, drzé poznámky a člověka, který dokáže během pár vteřin ovládnout dav desetitisíců lidí. Pro jedny byl symbolem devadesátkového popu, pro jiné zpěvákem, kterého nešlo vystát. Jen málokterý britský hudebník ale dokázal vyvolávat tak silné reakce. Robbie Williams nikdy nepůsobil jako uhlazená hvězda vyrobená manažery. Na pódiu byl hlučný, teatrální, někdy dojemný, jindy vulgární, ale téměř vždycky působil skutečně.
Mnoho popových hvězd působí dokonale jen do chvíle, než člověk nahlédne pod povrch. U Robbieho Williamse ten povrch praskal neustále. Mluvil o svých depresích, závislostech, úzkostech i sebedestruktivních myšlenkách v době, kdy se o podobných věcech mezi slavnými lidmi ještě tolik nemluvilo. Na jedné straně stály miliony prodaných alb, stadiony plné fanoušků a status jedné z největších evropských hudebních hvězd své generace. Na druhé straně člověk, který často působil, jako by sám sebe nedokázal vystát.
Robbie Williams
Robert Peter Williams se narodil 13. února 1974 ve městě Stoke-on-Trent v Anglii. Nebylo to prostředí hudebních elit ani luxusu. Jeho otec provozoval hospodu a zároveň vystupoval jako bavič a imitátor zpěváků. Robbie později často říkal, že právě od otce převzal potřebu bavit lidi. Jenže s tím přišla i druhá stránka věci. Nejistota, nestabilita a pocit, že pozornost publika je něco, bez čeho člověk ztrácí hodnotu. Když byl Robbie ještě dítě, rodiče se rozešli. Na první pohled nejde o nijak výjimečný příběh. Jenže u něj se tahle zkušenost později vracela v mnoha rozhovorech i textech. Často mluvil o pocitu opuštění a o tom, že neustále hledal potvrzení vlastní hodnoty u ostatních lidí.
Ve škole nepatřil mezi premianty. Mnohem víc ho přitahovalo vystupování, humor a snaha být středem pozornosti. Už jako teenager působil dojmem člověka, který chce publikum rozesmát dřív, než ho někdo stihne odmítnout. Tenhle mechanismus si nesl prakticky celý život. Mluvil rychle, dělal si legraci ze sebe i z ostatních a působil sebejistěji, než se skutečně cítil.
Take That a začátek šílenství
Na začátku devadesátých let se Robbie Williams dostal do chlapecké skupiny Take That. Tehdy ještě nikdo netušil, jak obrovský fenomén z kapely vznikne. Boybandy existovaly už předtím, ale Take That se stali jedním z největších hudebních symbolů své doby. Williams byl nejmladším členem skupiny. Zpočátku nebyl hlavní hvězdou ani hlavním zpěvákem. Tu pozici měl především Gary Barlow, který skládal většinu hitů a působil jako přirozený vůdce kapely. Robbie byl spíš „ten zlobivější“. Vtipný kluk, který působil spontánněji než ostatní.
Jenže právě tahle spontánnost se postupně měnila v problém. Zatímco ostatní členové se snažili držet přísný režim popové mašiny, Robbie začal stále víc pít, experimentovat s drogami a rebelovat proti obrazu dokonale usměvavé chlapecké hvězdy. Sláva přišla příliš rychle. Najednou byl součástí skupiny, kterou milovaly miliony fanoušků, všude ho pronásledovali fotografové a média řešila každý jeho krok. Jenže Robbie nebyl člověk, který by podobný tlak zvládal dobře. Naopak. Čím větší byla popularita Take That, tím víc se snažil z celé té reality uniknout. V roce 1995 nakonec ze skupiny odešel. Oficiálně šlo o kombinaci konfliktů, rozdílných představ a problémového chování. Ve skutečnosti ale bylo jasné, že se Robbie uvnitř celého projektu dusí. Rozpad s Take That se stal obrovskou mediální událostí. Britský tisk o tom psal téměř jako o národní tragédii. Jenže málokdo tehdy věřil, že Robbie Williams ještě někdy dosáhne podobného úspěchu sám.
Muž, od kterého už nikdo nic nečekal
Po odchodu z Take That působil Robbie spíš jako člověk, který se řítí do průšvihu. Veřejnost ho začala vnímat jako problémového floutka. Média řešila alkohol, drogy, večírky i jeho psychický stav. V jednu chvíli se zdálo pravděpodobnější, že skončí jako další zničená celebrita devadesátých let, než že by vybudoval velkou sólovou kariéru. A právě tehdy přišel obrat. Robbie podepsal smlouvu a začal pracovat na vlastní hudbě. Důležitou roli sehrál skladatel Guy Chambers, který mu pomohl najít nový styl. Williams už nechtěl být jen hezkou tváří z boybandu. Jeho hudba začala být osobnější, ironická, někdy melancholická a mnohem víc postavená na osobnosti než na dokonalé popové produkci. První velký zlom přišel s písní Angels. Dodnes jde o jednu z jeho nejznámějších skladeb. Zajímavé je, že samotný Robbie dlouho nevěřil, že zrovna tahle píseň bude tak obrovský hit. Jenže právě v ní lidé poprvé slyšeli něco jiného než jen bývalého člena Take That. Byla v ní melancholie, nejistota i zvláštní upřímnost. Najednou už Robbie Williams nebyl „ten kluk z chlapecké skupiny“. Stal se samostatnou hvězdou.
Sláva, která začala být nebezpečná
O něco později se z Robbieho Williamse stal jeden z nejslavnějších evropských zpěváků vůbec. Alba se prodávala v obrovských nákladech, koncerty byly vyprodané během několika minut a média ho sledovala téměř nepřetržitě. Jenže čím větší úspěch přicházel, tím víc bylo vidět, že Robbie není psychicky v pořádku. Mluvil o depresích, úzkostech i nenávisti k sobě samému. Za pózou sebevědomého baviče se skrýval člověk, který měl pocit, že není dost dobrý. Měl období silných závislostí na alkoholu, kokainu i lécích. Některé rozhovory z té doby dnes působí skoro nepříjemně, protože je z nich vidět, jak moc se snažil všechno zakrýt humorem. Britský bulvár ho miloval a zároveň ničil. Robbie byl ideální materiál pro titulky v médiích. Slavný, úspěšný, výbušný a ochotný říkat věci, které jiní slavní lidé pečlivě skrývali. Jenže dlouhodobý tlak si vybíral svou daň. Sám později přiznal, že existovala období, kdy byl psychicky ve velmi špatném stavu a kdy měl strach, že skončí tragicky.
Bavič starého typu
Na Robbie Williamsovi bylo zajímavé ještě něco jiného. Ve chvíli, kdy se popová hudba začala měnit směrem k chladnější produkci a uhlazeným hvězdám, on působil skoro jako staromódní showman. Na pódiu mluvil s publikem, improvizoval, flirtoval s davem, dělal si legraci sám ze sebe a často působil spíš jako komik než klasický popový zpěvák. Někteří kritici mu vyčítali, že není technicky dokonalý zpěvák. Jenže u Robbieho to nikdy nestálo hlavně na hlasu. Stálo to na osobnosti. Když přišel na scénu, publikum mělo pocit, že sleduje skutečného člověka, ne dokonale naprogramovanou celebritu. I jeho chyby, trapné momenty nebo nejistota paradoxně posilovaly vztah s fanoušky. V tom připomínal staré hudební baviče, kteří dokázali ovládnout publikum nejen zpěvem, ale celou svou přítomností.
Feud s Oasis a britská kultura devadesátek
V devadesátých letech byl Robbie Williams součástí britské popkulturní exploze známé jako Britpop. Tehdy nebyla hudba jen hudbou. Šlo o styl, média, rivalitu a obrovské ego. Robbie se dostal do veřejných konfliktů například s bratry Gallagherovými z Oasis. Nejznámější byl jeho spor s Liamem Gallagherem. Robbie tehdy dokonce veřejně vyzýval Liama k boxerskému zápasu, což se stalo jedním z nejslavnějších bizarních momentů britské popkultury konce devadesátých let. Dnes to působí skoro absurdně, ale tehdy podobné konflikty plnily titulní stránky novin. Robbie se v tom prostředí pohyboval přirozeně. Byl drzý, výřečný a novinářům dodával přesně to, co chtěli. Jenže za vším tím humorem bylo často vidět i něco smutnějšího, člověka, který neustále potřeboval pozornost, protože ticho a klid pro něj bylo svým způsobem nepříjemné.
Amerika ho nikdy úplně nepřijala
Je zvláštní, že přestože Robbie Williams patřil v Evropě k největším hudebním hvězdám své generace, ve Spojených státech nikdy nedosáhl podobného úspěchu. V Británii vyprodával stadiony. V některých evropských zemích byl téměř kulturním fenoménem. Amerika ale reagovala mnohem chladněji. Robbie se tam několikrát pokoušel prorazit, ale nikdy se nestal skutečně velkou americkou hvězdou. Možná proto, že jeho humor, ironie i styl byly velmi britské. Americký trh často preferuje jasněji definované popové identity. Robbie byl příliš chaotický, příliš sebeironický a příliš evropský. Paradoxně mu to ale možná zachránilo kariéru i psychiku. Kdyby se stal stejně obrovskou hvězdou v USA jako v Evropě, tlak kolem něj mohl být ještě ničivější.
Vztahy, samota a hledání klidu
Robbie Williams měl během života řadu známých vztahů. Média dlouho sledovala například jeho vztah se zpěvačkou Nicole Appleton. Často ale působil jako člověk, který neumí být úplně spokojený ani ve chvíli, kdy má všechno, co si kdysi přál. Teprve později začal mluvit o tom, že rodina mu pomohla najít větší stabilitu. V roce 2010 se oženil s herečkou Aydou Field a spolu mají děti. Ani potom ale nezmizely psychické problémy úplně. Robbie opakovaně mluvil o depresích, úzkostech i zvláštní prázdnotě, která ho provázela i během největší slávy. Právě tím je jeho příběh zajímavý. Často totiž bourá představu, že úspěch automaticky přináší štěstí.
Člověk, který si ze sebe dělal legraci dřív než ostatní
Jedním z důvodů, proč si Robbie Williams udržel popularitu tak dlouho, byla schopnost dělat si legraci sám ze sebe. Nikdy nepůsobil jako nedotknutelná superstar. Naopak. Často otevřeně mluvil o stárnutí, nejistotách, plastických operacích, přibírání nebo psychických problémech. Tím se výrazně lišil od mnoha popových hvězd, které se zoufale snaží působit dokonale. Robbie naopak často vypadal, jako by chtěl publiku ukázat všechny své chyby dřív, než je použije někdo jiný proti němu. Byl v tom humor, ale i obranný mechanismus.
Proč Robbie Williams přežil
Mnoho hvězd devadesátých let postupně zmizelo. Některé zničily drogy, jiné vlastní ego nebo proměna hudebního průmyslu. Robbie Williams přežil navzdory tomu, že dlouho vypadal jako člověk, který sám sebe žene ke dnu. Možná právě proto, že nikdy úplně nepředstíral dokonalost. Lidé u něj viděli úspěch i rozpad, ego i nejistotu, aroganci i strach. Nepůsobil jako nedosažitelná celebrita. Spíš jako člověk, který se zoufale snaží zvládnout vlastní hlavu, zatímco ho sleduje celý svět. A právě to z něj udělalo víc než jen popovou hvězdu. Robbie Williams se stal symbolem generace, která vyrůstala v době bulváru, obří slávy a kultu celebrit. Generace, která zjistila, že člověk může mít miliony fanoušků a přesto se cítit úplně sám.
Dnes už nepůsobí jako ten chaotický kluk z devadesátých let. Stále v něm ale zůstává něco neklidného. Něco, co ho nutí stát na pódiu před tisíci lidí a současně pochybovat o sobě samém. Možná právě proto jeho koncerty nikdy nebyly jen obyčejné hudební show. Bylo v nich něco lidského a zvláštně upřímného. A lidé to poznali.
Zdroje:
https://screenrant.com/better-man-robbie-williams-real-life-details-change-left-out/
https://www.thelist.com/1446088/dark-times-robbie-williams-lived-through-before-sobriety/
https://www.standard.co.uk/culture/music/robbie-williams-partying-mental-health-radical-honesty-b1225377.html
https://time.com/7205825/robbie-williams-better-man-take-that-gary-barlow-oasis-interview/
https://www.news.com.au/entertainment/tv/robbie-williams-filthy-chat-show-anecdote-cops-a-bbc-ban/news-story/1633fb1e9ef7766d0c95ac30499e9714
https://www.msn.com/en-ca/entertainment/celebrity/robbie-williams-suffers-freak-accident-leaving-wife-ayda-field-speechless-over-his-new-appearance/ar-AA22mCwn
https://www.novinky.cz/clanek/koktejl-robbieho-williamse-malem-zabil-kokain-287083
