Článek
V létě roku 1864 byl americký Západ místem, kde se člověk mohl vydat na cestu s představou nového začátku a během několika minut přijít úplně o všechno. Stezky, po nichž proudily vozy, zboží, vojáci i lidé hledající práci nebo nový domov, už dávno nebyly jen trasami naděje. Byly také liniemi střetu. Na jedné straně stál svět, který se tlačil stále dál do země, jež už měla své obyvatele, své zvyky a své hranice. Na druhé straně žili lidé, kteří viděli, jak se jejich krajina mění, jak mizí zvěř, jak se krátí prostor a jak s každým dalším vozem přichází další tlak. Z podobného napětí pak vznikaly příběhy, které se ani po více než sto padesáti letech nečtou lehce. A k těm nejtvrdším patří i osud Roberta McGeeho, chlapce, který měl zemřít někde u Walnut Creek v Kansasu a místo toho přežil něco, co by většinu lidí zabilo během několika minut. Konflikty na stezkách Velkých plání v 50. a 60. letech 19. století souvisely s rostoucím tlakem osadníků a dopravy na území původních obyvatel, s úbytkem zdrojů i s ozbrojenými odvetami z obou stran.
Příběh Roberta McGee
Robert McGee není známý proto, že by po sobě zanechal dlouhé paměti nebo že by se z něj stal slavný muž Západu. Znám je hlavně díky jedné fotografii, na niž se nedá zapomenout. Na snímku pořízeném kolem roku 1890 fotografem E. E. Henrym stojí muž s holou, těžce zjizvenou hlavou. Není to stylizovaný obraz, ale přímý důkaz toho, co přežil jako chlapec. Knihovna Kongresu tento portrét eviduje jako fotografii Roberta McGeeho, který byl jako dítě v roce 1864 skalpován.
Jenže i kolem samotného útoku se časem vytvořila směsice různých verzí. V některých starších zdrojích se objevuje tvrzení, že ho napadli Siouxové vedení náčelníkem Little Turtlem. Novější historická a archeologická práce, která se vrací přímo k masakru u Walnut Creek, však upozorňuje, že právě zde se starší vyprávění a pozdější tradice rozcházejí, a že útok je dnes spíše připisován skupině mladých Kiowských bojovníků, možná za účasti několika Arapahů. Ne všechno, co se o Robertu McGeem opakovalo desítky let, je stejně pevně doložené. Jisté ale je, že šlo o mladého chlapce, který utrpěl strašlivá zranění, byl skalpován a přesto přežil.
Kdo vlastně byl Robert McGee, než se jeho jméno spojilo s krvavým létem na Santa Fe Trail? V doložených pramenech nevystupuje jako nějaká velká postava dějin, ale spíš jako velmi mladý účastník, v němž dospělost přicházela rychleji než dnes. Když byl v roce 1864 zraněn, pozdější federální dokumenty o něm mluví jako o chlapci, asi patnáctiletém, vojenský lékař Hulbert H. Clark pak ve svém čestném prohlášení uvádí, že mu bylo asi šestnáct, zatímco novější historická literatura často používá věk čtrnáct let. Přesné číslo tak není úplně jisté, ale jisté je jen to, že to byl dospívající kluk, ne muž, a ocitl se v mimořádně nebezpečném prostoru freighterského provozu na Santa Fe Trail. Tenhle svět nebyl romantický ani bezpečný. Dlouhé povozové kolony převážely zásoby, mouku, vybavení a další materiál mezi pevnostmi a osadami. Cesta vedla krajinou, která byla současně dopravní tepnou, obchodní trasou i územím neustálého napětí. Mladý člověk v takovém prostředí dospíval podstatně rychleji než v poklidném městě na východě. A McGee se v něm ocitl právě ve chvíli, kdy se situace na pláních vyostřovala.
Samotný útok se odehrál u Walnut Creek na Santa Fe Trail v Kansasu, poblíž tehdejšího obchodního místa a nedaleko vojenské kolonie, která ale nakonec nestačila zasáhnout včas. Podle dopisu jednoho z vedoucích vozových vlaků Jeroma Crowa, který byl později využit při historickém zkoumání celé události, vyrazily vozy ráno 18. července 1864 dál po cestě, když předtím nocovaly u Big Bendu v Arkansasu. Dva povozové vleky se pohybovaly v roztažené formaci, dlouhé téměř půl míle. Kolem desáté hodiny dopolední se přiblížila skupina zhruba stovky až stodvaceti jezdců. Nevrhli se hned do útoku. Naopak se k vozům přiblížili tak, jak to na pláních dělávali bojovníci i obchodníci, tedy zpočátku bez očividného násilí. Podle historické rekonstrukce i dobových zpráv pozdravili muže u vozů, žádali tabák a vzbuzovali dojem, že jde o běžný kontakt. Až když projeli skoro celou délku vleků, započali palbu z luků a střelných zbraní. Bylo to doslova prudké přepnutí z napjatého klidu do naprostého chaosu.
Walnut Creek Massacre, jak se té události později začalo říkat, netrval dlouho. Historické shrnutí uvádí deset mrtvých a pět raněných z řad řidičů povozů. Útočníci rozřezali plachty z vozů, otevřeli pytle s moukou, brali, co se dalo odnést, a zbytek ničili nebo rozháněli. Některé voly zabili, jiné odvedli. Těla zabitých byla podle dobových popisů skalpována a zohavena. První zprávy byly surové už tehdy a nijak nepůsobí mírněji ani dnes. Jedna starší zpráva citovaná v pozdějším archeologickém zpracování přímo uvádí, že útočníci zabili deset mužů, dva živé skalpovali a další zranili. Z těch dvou, kteří přežili skalpování, byl jedním právě Robert McGee. V té chvíli ale ještě nikdo nemohl vědět, že zůstane naživu. Když se člověk dívá na jeho pozdější fotografii, snadno zapomene, že ten okamžik nebyl žádným zázračným příběhem od samého začátku. Všichni kolem něj museli tehdy předpokládat, že umírá nebo už je mrtvý.
Federální senátní zpráva z roku 1893, která se týkala jeho žádosti o odškodnění, uvádí, že byl probodnut deseti šípy, skalpován a zasažen tomahawkem. Lékař Hulbert H. Clark, jenž o něj pečoval ve Fort Larned, ve svém sworn affidavit popsal McGeeho jako chlapce s téměř úplně odstraněnou kšticí, s četnými ranami na hrudi, pažích a břiše, v bezvědomí ze šoku, ztráty krve a hladu. Píše také, že ho museli zvedat prostěradlem, protože jeho tělo bylo příliš poraněné, než aby ho bylo možné běžně zvednout. Clark později doslova uvedl, že je nepochopitelné, jak mohl přežít. A to nejsou přehnaná slova. To jsou slova lékaře, který ho měl před sebou v nemocnici. McGee měl obrovské krvácení, rozervanou lebku, rány po šípech a strašlivé bolesti. Nastaly i dny, kdy se rozhodovalo, jestli to tělo úplně nevzdá.
Do Fort Larned se dostal asi dva dny po útoku. To samo o sobě zní skoro neuvěřitelně, protože podle lékařovy zprávy přišel do nemocnice v bezvědomí, téměř bez sil a ve stavu, který se blížil konci. Clark zaznamenal, že několik dní skoro nemohl ani šeptat a nebylo mu pořádně rozumět. Tři měsíce zůstal v jeho péči a ještě při propuštění byla značná část povrchu lebky nezhojená, pokrytá jen velmi jemnou vrstvou, která při sebemenším dotyku krvácela. Otevřené zůstávaly i další rány. Přežít neznamenalo jen nezemřít na místě, kde se masakr stal. Znamenalo to projít dlouhými týdny, během nichž byl každý pohyb utrpením a každá komplikace mohla být smrtelná. A přece to zvládl.
Příběh Roberta McGeeho se ale nedá vyprávět poctivě bez toho, aby se člověk zastavil také u těch, kdo za útokem stáli. A tady je potřeba mluvit přesně. Jak už jsem zmínila na začátku, starší federální zdroje, včetně McGeeho vlastního pozdějšího nároku na odškodnění, přisuzují útok Brulé Siouxům vedeným náčelníkem Little Turtlem. Jenže novější historické a archeologické zpracování masakru u Walnut Creek, které vycházelo z dobových svědectví i z výzkumu pohřebiště odhaleného po povodni v roce 1973, upozorňuje, že útok byl v průběhu času připisován různým skupinám: Kiowům, Kiowa-Apacheům, Arapahům, Čejenům i Brulé Siouxům. Autoři tohoto výzkumu docházejí k závěru, že nejpravděpodobnější je podíl mladých kiowských bojovníků, snad s několika Arapahy. Útočníci tedy byli s největší pravděpodobností bojovníci z plání, kteří reagovali na stále silnější přítomnost vozových vlaků, armády a osadníků. Bylo to násilí vyrůstající z prostředí, v němž už se celé roky střetávaly dva světy, a oba byly stále tvrdší.
Pokud se podíváme blíž na Brulé neboli Sičháŋǧu, o nichž mluvily starší americké dokumenty, šlo o jednu z větví Lakotů, tedy součást širšího světa Siouxů. Britannica připomíná, že dnešní Rosebud Sioux Tribe je také známý jako Sicangu Lakota Band a že obě označení odkazují k téže komunitě. Lakotové sami o sobě nebyli jednolitým blokem, ale soustavou různých skupin, které měly vlastní vůdce, vlastní zájmy a vlastní zkušenosti s tlakem Spojených států. Kiowové, na něž zase ukazuje novější výzkum Walnut Creeku, byli jiným národem plání, s vlastní kulturou, jazykem i válečnickou tradicí. Pro obě skupiny ale platilo něco společného. Ve druhé polovině 19. století čelily drastickému narušování svého prostoru, pohybu armády, obchodních tras a rychle rostoucímu počtu lidí, kteří přes pláně neprocházeli jen občas, ale hustě a trvaleji. Proto je dobré do McGeeho příběhu zakomponovat i tuto stranu dějin. Ne kvůli tomu, aby se rozmělnila brutalita útoku, ale aby bylo jasné, že útok nevznikl jen tak z ničeho . Na stezkách se tehdy nehromadilo jen zboží, ale i nenávist a strach.
A přesto je Robert McGee nakonec v paměti lidí spojený hlavně s jediným obrazem. Se svou hlavou bez vlasů, s jizvou, kterou nešlo schovat jinak než kloboukem, a s obličejem člověka, jenž přežil něco, co se vymyká běžné představě o lidské odolnosti. Novější zpracování Walnut Creeku připomíná, že se jeho případ stal jedním z nejznámějších prvků celé události a že si později částečně vydělával tím, že svou zjizvenou hlavu ukazoval veřejnosti. Kolem roku 1890 vznikl i slavný portrét, který je dnes uložený v Library of Congress. Federální senátní materiály z počátku 90. let 19. století ukazují, že McGee se po letech domáhal odškodnění za svá zranění. V senátním reportu je uváděn jako obyvatel Excelsior Springs v Missouri a výbor doporučoval prověřit jeho nárok na kompenzaci ve výši deseti tisíc dolarů z prostředků určených Sioux Nation, pokud se ukáže jako spravedlivý a oprávněný. Samotná existence této žádosti je výmluvná. Znamená to, že ani po téměř třiceti letech nešlo o dávno zacelenou kapitolu. Zranění, která utrpěl v létě 1864, ho provázela dál. Zpráva výslovně mluví o tom, že jeho život byl od té doby zápasem s utrpením. Přežít útok ještě neznamená vrátit se do normálního života. Znamená to často nést následky po zbytek života. A to jak fyzicky i psychicky.
Národní parková služba připomíná, že Walnut Creek Crossing bylo významné místo na Santa Fe Trail, kde vozy často zastavovaly kvůli vodě a přechodu. Historické a archeologické zpracování pak ukazuje, že střety na těchto trasách byly časté a že většina útočných akcí směřovala proti vozům, zvířatům a zásobám. Na jedné straně stáli lidé, kteří chtěli pouze projet a přežít, na druhé straně bojovníci, pro které tyto kolony znamenaly další zásah do krajiny a další důkaz, že jejich svět se před očima mění. To nijak nesnižuje utrpení Roberta McGeeho ani těch mužů, kteří u Walnut Creek zemřeli.
Tento příběh ukazuje, že nenávist nepřišla jako rána z čistého nebe. Rostla z dlouhého tlaku, z odvet, z vojenských zásahů, ze strachu a z hranic, které už nikdo nedokázal udržet. A právě proto byl americký Západ šedesátých let 19. století tak krutý.
Zdroje:
https://www.historydefined.net/robert-mcgee/
https://rarehistoricalphotos.com/robert-mcgee-scalped/
https://www.thelostsandcreek.com/robert-mcgee-was-scalped-as-a-teenager-by-indians/
https://www.historyen.com/robert-mcgee/#google_vignette
https://flashbak.com/the-story-of-poor-robert-mcgee-scalped-in-1864-420826/
https://rarehistoricalphotos.com/robert-mcgee-scalped/
