Článek
Zvíře o kterém budu psát, většina lidí ví jen to, že někde existuje. Není to tvor, kterého by člověk běžně vídal. Spíš se jen někde mihne při zemi, jako tmavý stín, a než si člověk stačí uvědomit, co vlastně zahlédl, je pryč. A přitom rozhodně nejde o nějakého bezvýznamného obyvatele příkopů a houštin. Tato šelmička je schopná, odolná a ve své podstatě dost tvrdá. V evropské krajině žije odedávna a své místo si v ní neudržela náhodou. Přežil hlavně proto, že se uměl přizpůsobit a protože dokázal obstát i tam, kde by citlivější druh už dávno ustoupil.
Tchoř tmavý (Mustela putorius)
Původ tchoře tmavého je bez nadsázky velmi starý. Nejde o zvíře, které by se sem dostalo až druhotně, ani o druh, který by se rozšířil teprve v novější době spolu s člověkem. Po dlouhá staletí obýval rozsáhlé části Evropy a jeho areál sahal od západních oblastí kontinentu přes střední Evropu až dál na východ, místy i do západní části Asie. Samozřejmě nebyl úplně všude. Chyběl například v Irsku, v nejsevernějších partiích Skandinávie a v některých dalších okrajových oblastech, ale jinak šlo o zvíře poměrně široce rozšířené. Dnes, když se mluví o jeho výskytu, už to ale nejde brát jen jako otázku přírodních podmínek. Do osudu tchoře totiž velmi silně zasáhl člověk. A ne zrovna v dobrém.
Tchoř dlouho nesl pověst škodné. Stačilo, aby se objevil poblíž hospodářství, a hned byl podezřelý. Lidé si ho spojovali s drůbeží, s útoky na králíky, se ztrátami v chovu, a tak se z něj postupně stal tvor, kterého bylo podle tehdejšího uvažování lepší zlikvidovat než trpět. Lovil se, chytal a hubil. Ne někde a výjimečně, ale docela soustavně a téměř všude, kde se vyskytoval. Na mnoha místech to vedlo k prudkému úbytku, jinde skoro k úplnému vymizení. Dobře je to známé třeba z Británie, kde byl tchoř v jednu dobu zatlačen prakticky jen do části Walesu. Teprve později, když se tlak zmírnil a pohled na některé šelmy se začal měnit, se zase začal vracet. K jeho ústupu ale nepřispělo jen přímé pronásledování. Své udělaly i změny krajiny. Tam, kde zmizely meze, remízky, křovinaté pásy, mokřady a staré členění terénu, přišel tchoř o úkryt i o část potravní nabídky.
Krajina se zjednodušila a pro takové zvíře to byl problém. Přesto se ukázalo, že tchoř vydrží víc, než by se mohlo zdát. Neztratil se úplně. Naopak, na řadě míst se znovu objevuje. Jeho návrat není nápadný, nebývá kolem něj velká pozornost, ale o to je vlastně příznačnější. Jednou ho někdo zahlédne, jindy se najdou stopy, a pak se ukáže, že v krajině zase žije. K jeho historii patří ještě jedna velmi zajímavá věc, a to vztah k fretce. Právě tchoř tmavý je považován za předka fretky domácí. Člověk už dávno přišel na to, že je to zvíře pohyblivé, obratné a schopné pohybovat se v norách, a právě tyhle vlastnosti začal využívat. Výsledkem byl vznik domestikované fretky. Vztah mezi člověkem a tchořem je tak zvláštně rozporný. Na jedné straně pronásledovaný divoký predátor, na druhé straně předek chovaného pomocníka.
Z hlediska zoologie patří tchoř tmavý do řádu šelem a do čeledi lasicovitých. To samo o sobě napovídá dost. Lasicovití totiž bývají malí nebo středně velcí, ale zároveň jsou to zvířata překvapivě výkonná, houževnatá a lovecky velmi dobře vybavená. Patří sem lasice, hranostaj, norek, kuna, vydra nebo jezevec, a i když každý z těchto druhů vypadá trochu jinak a žije jiným způsobem, společné znaky se u nich najdou. Tchoř patří do rodu Mustela, tedy mezi druhy, které mají protáhlé tělo, kratší nohy a způsob života silně spojený s lovem menších obratlovců. Oproti lasici ale tchoř nepůsobí jemně ani drobně. Je robustnější, těžší, pevnější v těle a na první pohled z něj člověk má pocit, že to není žádná křehká lasicovitá šelmička, ale malý predátor, který něco vydrží.
Pokud jde o běžný výskyt, tchoř se nedá jednoduše zařadit mezi druhy lesa, mokřadu nebo polí. Pravda je spíš taková, že mu vyhovuje pestrá krajina, kde se jednotlivé typy prostředí střídají. Hodně často se drží na okrajích lesů, v křovinách, v zarostlých příkopech, na mokrých loukách, u potoků a menších toků, v remízcích nebo na místech, kde zůstalo dost úkrytů. To je pro něj důležité. Potřebuje se mít kam schovat a zároveň odtud vyrážet za potravou. Vyloženě otevřená, přehledná a doslova vymetená krajina mu nesedí. Není vyloženě plachým obyvatelem hlubokého lesa. Když najde vhodné podmínky, může se pohybovat i docela blízko lidí. Ne snad proto, že by je vyhledával, ale protože staré stodoly, opuštěné budovy, okraje hospodářství nebo zanedbaná zákoutí mu někdy nabídnou přesně to, co potřebuje. Úkryt a kořist. V tom je tchoř zvlášť zajímavý.
Na první pohled působí dost obyčejně. Má tmavé, protáhlé tělo. Srst nebývá jednolitě tmavá. Podsada je světlejší, obvykle nažloutlá nebo krémová, zatímco delší krycí chlupy jsou tmavohnědé až téměř černé. Tohle spojení vytváří zvláštní dojem, jako by byl tchoř lehce zakouřený. V různém světle vypadá trochu jinak, a právě proto může někdy působit téměř černě, jindy se zase zřetelněji ukáže světlejší podklad srsti. Velmi typická je hlava. Tchoř má v obličeji kontrastní kresbu, takže okolí očí bývá tmavší, zatímco čenich a partie kolem tlamy jsou světlejší. Tím vzniká výraz, který si člověk zapamatuje, když už ho jednou vidí. Dá se říct, že je i roztomilý. Uši jsou poměrně malé, zaoblené a mají světlé okraje, což je další dobrý poznávací znak. Tělo je dlouhé a nízké, zcela přizpůsobené tomu, aby se zvíře mohlo pohybovat v hustém porostu, pod keři, v norách nebo v úzkých prostorech, kam se větší predátor nedostane. Krátké nohy nejsou žádnou nevýhodou, spíše naopak. U tchoře dává všechno smysl. Není stavěný na dlouhé pronásledování v otevřeném terénu, ale na rychlý, přesný pohyb v členitém prostředí. Ocas je středně dlouhý a hustě osrstěný. Ne tak nápadný jako u kuny, ale rozhodně tvoří důležitou součást siluety celého zvířete.
Také velikostí bývá tchoř dost často podceňovaný. Kdo si ho představuje jako něco na způsob větší lasice, ten by byl při skutečném setkání nejspíš překvapený. Dospělí samci dosahují délky těla přibližně pětatřiceti až pětačtyřiceti centimetrů, samice bývají menší a zpravidla měří kolem třiceti až čtyřiceti centimetrů. K tomu je potřeba připočítat ocas, který může mít zhruba dvanáct až devatenáct centimetrů. Hmotnost se liší podle pohlaví, roční doby i kondice konkrétního jedince, ale obecně platí, že samci bývají výrazně těžší a mohutnější než samice. To není jen nepatrný rozdíl. Je to znát na celé stavbě těla. Samec má silnější trup, výraznější hlavu a působí robustněji. Samice je jemnější, ale pořád nejde o zvíře, které by působilo drobně nebo křehce. V zimě může tchoř vypadat objemněji, protože má hustší srst, v létě působí o něco štíhleji. Dlouhý trup mu umožňuje proniknout do úkrytů kořisti, kratší nohy jsou dostatečně silné pro pohyb v terénu, kde žije, a chrup i lebka odpovídají zvířeti, které musí kořist nejen chytit, ale také rychle usmrtit. U tchoře se hodně ukazuje, že velikost sama o sobě neříká všechno. Není velký ve srovnání s liškou nebo jezevcem, ale na své poměry je to opravdu solidně stavěná a silná šelma.
Ilustrace tchoře a uloveného zajíce
Nejvíc se jeho síla a rychlost ukáže při lovu. Tchoř tmavý je aktivní predátor, ne jen příležitostný pojídač toho, co se mu namane. Samozřejmě, příležitosti využít umí, ale jeho život je založený hlavně na tom, že loví. Přitom to není specialista upnutý na jediný druh kořisti. To je pro něj výhoda. Dokáže využít to, co je v daném prostředí a období dostupné. Velkou část jeho potravy tvoří drobní savci, hlavně hlodavci, jako jsou myši, hraboši a potkani. Na mnoha místech jsou důležitou kořistí i králíci, což je samo o sobě zajímavé, protože králík rozhodně není proti tchoři bezbranný drobeček. Navíc se králík umí poměrně dobře bránit. Přesto ho tato šelmička dokáže ulovit.
Kromě toho tchoř loví i ptáky, jejich vejce a mláďata, obojživelníky, zejména žáby, a občas i menší plazy. To, co převažuje, se může měnit. U vody je víc obojživelníků, v zemědělské krajině zase hlodavců nebo králíků. Tchoř se tomu umí přizpůsobit. Jeho síla spočívá právě v určité pružnosti. Způsob lovu je přitom velmi typický. Nepatří k druhům zvířat, která by kořist dlouho štvala v otevřeném terénu. Spíš se pohybuje nízko při zemi, tiše a s využitím úkrytu. Vysoká tráva, křoviny, okraje příkopů, zarostlé břehy, nerovnosti terénu, staré zídky nebo jiné překážky mu dávají výhodu. Hodně spoléhá na čich a sluch. Když zachytí stopu kořisti, dovede ji sledovat i do úkrytu. Právě schopnost dostat se do nor nebo jiných skrytých míst z něj dělá velmi účinného lovce. Tam, kde jiný predátor ztrácí výhodu, je tchoř naopak ve svém živlu. Útok bývá rychlý, přesný a bez zbytečných okolků.
S tím úzce souvisí i to, jakým zvířatům se tchoř dokáže postavit. Samozřejmě není na místě dělat z něj něco, čím není. Není to šelma, která by napadala velké savce nebo bojovala s většími predátory v otevřeném střetu. Tak to v přírodě nefunguje a ani u tchoře ne. Přesto je na své poměry neobyčejně odvážný. Velmi názorným příkladem je králík. Je větší, robustnější, má silné zadní nohy a v noře nebo těsném prostoru se umí bránit dost nepříjemně. Tchoř si s ním ale často poradí. Podobné je to s potkanem, což také není bezvýznamná kořist. Potkan je rychlý, ostrý a při obraně agresivní, ale ani to tchoře neodradí. Je z toho vidět, že nejde jen o lovce drobných bezbranných tvorečků, ale o predátora, který si umí prosadit své i proti kořisti, jež klade odpor.
Ke své obraně má navíc velmi účinný prostředek, který je pro něj typický a kvůli kterému ho lidé znají možná víc, než by si sám zasloužil. Jsou to pachové žlázy v oblasti konečníku. Když je ohrožený nebo silně rozrušený, může vypustit pronikavě páchnoucí sekret. Jeho zápach je velmi silný a pro útočníka může být natolik odpudivý, že ho odradí od dalšího útoku. Ale ani to není všechno. Když je tchoř zahnaný do kouta, brání se zuby a bývá velmi prudký. Není to zvíře, které by při ohrožení působilo odevzdaně. Naopak, v kritické situaci se umí změnit v nepříjemného protivníka. Samozřejmě se větším predátorům, jako je liška nebo velcí dravci, snaží spíš vyhnout. Nemá důvod riskovat střet, který by pro něj mohl dopadnout špatně. Jenže vyhýbat se nebezpečí není totéž co být slabý. Tchoř slabý rozhodně není. V rámci své velikostní kategorie patří k velmi schopným a odolným lovcům.
Rozmnožování tchoře tmavého probíhá sezonně a navazuje na roční chod přírody tak, aby se mláďata rodila v době, kdy jsou podmínky příznivější a kdy má samice větší šanci je úspěšně odchovat. K páření dochází na jaře a březost trvá přibližně šest týdnů. Potom samice rodí několik mláďat, nejčastěji čtyři až osm, i když skutečný počet může kolísat podle její kondice a podle toho, jaké podmínky panují v okolí. Mláďata přicházejí na svět slepá, holá a zcela závislá na péči matky. V prvních dnech a týdnech jsou naprosto bezbranná a bez samice by nepřežila. Hnízdo bývá ukryté v noře nebo v jiném dobře chráněném úkrytu a samice ho vystýlá suchou vegetací nebo jiným měkkým materiálem. Samec se do péče o potomstvo nezapojuje. Veškerá starost leží na samici, a to rozhodně není málo. Musí mláďata zahřívat, kojit, chránit a zároveň si obstarávat potravu, aby vůbec měla sílu celý vrh odchovat.
Jak mláďata rostou, začíná se jim objevovat srst, později otevírají oči a postupně přecházejí od mléka k pevné potravě. Samice jim nejprve nosí kořist do úkrytu, později je vodí ven a ukazuje jim okolí. Tohle období je důležité, protože mladí tchoři se tehdy učí tomu, co budou později potřebovat k samostatnému životu. Zkoušejí pohyb v terénu, vnímají pachy, zvuky, úkryty a postupně si osvojují i první lovecké návyky. S matkou zůstávají několik týdnů až měsíců, ale do podzimu se většinou osamostatňují. Pohlavní dospělosti mohou dosáhnout už v následujícím roce. Péče o potomstvo je tedy u tchoře úplně v rukou samice a její úspěch záleží nejen na jejích schopnostech, ale i na tom, co jí krajina dovolí. Pokud je v okolí dost kořisti a hnízdo zůstane v klidu, má vrh dobrou šanci. Pokud ne, i početnější vrh může dopadnout špatně.
A pak jsou tu ještě věci, které se do základního popisu tchoře obvykle nevejdou, ale přesto stojí za zmínku, protože doplňují obraz tohoto zvířete možná ještě víc než prosté údaje o velikosti nebo zbarvení. Jednou z nejzajímavějších je už zmíněné spojení s fretkou domácí. Ukazuje to totiž, že tchoř měl pro člověka význam i mimo volnou přírodu. Zároveň ale právě tato blízkost přinesla problémy. Uniklé nebo zdivočelé fretky se mohou s tchoři křížit a v některých oblastech je to vnímáno jako komplikace pro původní populace. Tchoř je jinak převážně samotářské zvíře. Nepohybuje se ve skupinách, nevyhledává společnost svého druhu mimo dobu rozmnožování a většinu života tráví skrytě. Aktivní bývá hlavně za soumraku a v noci, i když to není úplně striktní pravidlo. Přes den se objevit může, jen je to méně časté.
Člověk o jeho přítomnosti často ví spíš podle nepřímých známek než podle přímého pozorování. Stopy, trus, pach, někdy i zbytky kořisti nebo bohužel nález uhynulého jedince na silnici. Právě silniční doprava je dnes pro tchoře významným problémem. Krajina je protkaná cestami a tchoř, který se pohybuje při zemi a spoléhá na kryt, je vůči autům zranitelný. Další potíž představuje mizení vhodných stanovišť. Tchoř sice snese člověkem pozměněné prostředí, ale potřebuje v něm aspoň nějakou členitost. Když zmizí meze, zarostlé příkopy, křoviny, remízky a drobné mokřady, mizí i možnosti bezpečného pohybu a lovu. Zajímavé je i to, jak rozporuplnou pověst si tchoř nese. Lidé si ho často spojují hlavně se zápachem a se slepicemi, jako by nic jiného neexistovalo. Jenže to je příliš zjednodušené. Ve skutečnosti může být tchoř v krajině i užitečný, protože loví množství hlodavců. Starý obraz škodné proto neodpovídá celé pravdě. Zvířata, která nejsou hezká na první pohled a která se člověku moc neukazují, bývají často hodnocená nespravedlivě.
Jeho tělo je přesně takové, jaké potřebuje mít. Jeho pohyb je úsporný, ale účinný. Jeho způsob lovu není nápadný, ale funguje. A kdo se o něj začne zajímat trochu víc, ten v něm nakonec neuvidí jen páchnoucí lasicovitou šelmu, jak býval dlouho popisován, ale opravdu svébytného, tvrdého a nenápadně výjimečného predátora, který má v evropské přírodě své pevné místo.
Zdroje:
https://www.britannica.com/animal/polecat
https://animaldiversity.org/accounts/Mustela_putorius/
https://a-z-animals.com/animals/european-polecat/
https://animalcorner.org/animals/polecat/
https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-zabava/11495/bojovnik-ze-stare-stodoly-ze-zivota-tchoru.html
https://www.ireceptar.cz/zvirata/roztomily-smradoch-o-cistotnem-tchori-a-pritulne-fretce.html
