Článek
Na suché mezi se nehýbe skoro nic. Jen stébla trávy se lehce naklánějí ve větru, mezi kameny se mihne ještěrka a někde v dálce zabzučí hmyz, který se drží nad rozpálenou zemí. Člověk by takovým místem prošel bez většího zájmu. Možná by si všiml motýlů, možná staré zídky porostlé mechem, ale sotva by čekal, že právě tady, v tom nenápadném kousku krajiny, může žít jeden z nejtišších a nejméně pochopených hadů naší přírody.
Užovka hladká (Coronella austriaca)
Užovka hladká není had, který by na sebe upozorňoval. Neplave okázale po hladině rybníka jako užovka obojková, nedorůstá délky užovky stromové a nemá ani pověst zmije, která v lidech probouzí respekt často dřív, než ji vůbec spatří. Je to spíš stín mezi kameny. Krátký, nenápadný pohyb v suché trávě. Had, kterého většina lidí nikdy neuvidí, i když kolem něj možná prošla už mnohokrát.
Užovka hladká nepatří mezi zvířata, která by se dala snadno poznat a zařadit. Na první pohled působí obyčejně. Je šedohnědá, někdy trochu načervenalá, někdy skoro popelavá, s drobnými tmavými skvrnami na hřbetě. Jenže jakmile ji člověk zahlédne v trávě, často se lekne. Kresba na těle může připomínat klikatý pruh zmije a hlava, která se na krátký okamžik zvedne nad zem, stačí k tomu, aby se v člověku ozval starý, hluboko zakořeněný strach. Had. A možná jedovatý. V tu chvíli už mnoho lidí nepřemýšlí. Nezkoumá tvar zorniček, nehledá rozdíl ve stavbě těla, nečeká, jestli zvíře samo odleze. Někdy stačí kámen, větev nebo prudký pohyb botou. A had, který člověku nikdy nechtěl ublížit, doplatí na podobnost s úplně jiným druhem.
Ve skutečnosti je užovka hladká neškodná. Nemá jedové zuby, neútočí na člověka a její první snahou je téměř vždy zůstat neviditelná. Když ji někdo překvapí, často ani hned neuteče. Znehybní, přitiskne se k zemi a spoléhá na to, že ji okolí pohltí a zcela ukryje. Tato strategie jí v přírodě slouží dobře. Suché listí, prach, kámen, hnědá tráva a její vlastní nenápadné zbarvení dohromady vytvářejí dokonalé maskování. Jenže proti člověku, který ji už zahlédl a bojí se, bývá právě tahle nehybnost někdy osudná. Zvíře, které se nehýbe, se dá snadněji zasáhnout. Přitom kdyby dostalo pár vteřin klidu, nejspíš by se tiše stáhlo do nejbližší skuliny a celý incident by skončil dřív, než by vlastně začal.
Užovka hladká je menší a skromnější, než většina lidí čeká. Dospělí jedinci mívají nejčastěji kolem padesáti až sedmdesáti centimetrů, velcí hadi mohou být o něco delší, ale nikdy nepůsobí mohutně. Tělo je štíhlé, pevné a pokryté hladkými šupinami, které se na světle jemně lesknou. Právě odtud pochází její české jméno. Není drsná na pohled ani na dotek, nemá výrazné kýlnaté šupiny, které by jí dávaly hrubší vzhled. Když se pohybuje, působí klidně a soustředěně. Zbarvení se může dost lišit podle jedince i prostředí. Některé užovky jsou šedé jako kámen, jiné hnědé jako suchá hlína, další mají teplejší, až měděný nádech. Na hlavě bývá tmavší kresba, někdy připomínající podkovu nebo skvrnu, která se táhne od nozder přes oko. A právě přes oko vede tmavý proužek, jeden z typických znaků tohoto druhu.
Když se člověk podívá pozorněji, rozdíl mezi užovkou hladkou a zmijí obecnou je zřejmý. Jenže v přírodě se málokdy díváme tak klidně, jak bychom měli. Užovka má kulatou zornici, zatímco zmije má zornici svislou, kočičí. Užovka má hlavu méně zřetelně oddělenou od krku, zmije působí robustněji a její hlava bývá širší. Užovka hladká také nemívá tak výrazný souvislý klikatý pruh, jaký si lidé spojují se zmijí, i když u některých jedinců mohou skvrny na hřbetě zdálky klamat. Jenže kdo se lekne hada u nohy, málokdy klekne do trávy, aby si prohlédl zorničku. Proto je užovka hladká jedním z těch druhů, které doplácejí na lidský strach a následné zkratovité chování.
Nejraději má suchá, slunná místa, kde se střídá teplo a úkryt ve stínu. Staré kamenné zídky, zarostlé lomy, okraje lesů, železniční náspy, stráně s řídkou trávou, vřesoviště, skalky, suché meze a místa, kde zůstaly hromady větví nebo kamení. Potřebuje prostředí, které není ani úplně otevřené, ani příliš zarostlé. Když krajina zcela zaroste hustým křovím a mladými stromy, zmizí slunce, a s ním i ještěrky, které jsou pro užovku hladkou velmi důležité. Když se naopak všechno uklidí, vyseká a srovná, zmizí úkryty. Užovka potřebuje nepořádek, ale ten přírodní, životadárný nepořádek. Kámen, pod který se vejde. Kořen, pod nímž je chlad. Trs trávy, který ji zakryje. Slunce, na němž se může ráno zahřát.
Je to had úzce spojený s teplem. Na jaře se objevuje po zimním klidu, když se země začne zvolna prohřívat a hmyz, ještěrky i další drobní tvorové se vracejí do pohybu. Ranní slunce je pro ni důležité. Had je studenokrevný živočich a jeho tělo závisí na okolní teplotě. Bez tepla není rychlost, trávení ani lov. Užovka hladká se proto často vyhřívá na místech, která by člověk přešel bez povšimnutí, na plochém kameni, v okraji polní cesty, na starém kusu dřeva nebo v suché trávě, kam dopadá slunce. Sbírá sílu. Teprve když se její tělo dostane na správnou teplotu, může začít skutečný den.
Její lov je nenápadný, ale překvapivě účinný. Její kořistí bývají hlavně ještěrky, slepýši, drobní hadi, mláďata hlodavců a někdy i menší obratlovci, které dokáže přemoci. K ještěrkám má zvláštní vztah, protože často žijí ve stejném prostředí jako ona. Vyhřívají se na stejných kamenech, mizí ve stejných škvírách a využívají stejný princip slunce a stínu. Had se nepohybuje zbytečně rychle. Plazí se opatrně, zastavuje, zkoumá okolí jazykem a čeká na chvíli, kdy se kořist ocitne dost blízko. Pak přijde krátký výpad. Užovka uchopí kořist zuby a často ji sevře tělem. Nejde o mohutné škrcení, jaké známe u velkých exotických hadů. V měřítku malého evropského plaza je to ale způsob, který funguje. Ještěrka se po chvíli přestane bránit a had ji začne polykat.
Zajímavý je i její způsob rozmnožování. Užovka hladká neklade vejce tak, jak si lidé u hadů často představují. Patří mezi vejcoživorodé druhy. Mláďata se vyvíjejí v těle samice a na svět přicházejí už živá, obvykle koncem léta nebo začátkem podzimu. Jsou drobná, dokonale vyvinutá a od první chvíle samostatná. Nikdo je nevodí, nikdo je nekrmí, žádná hadí matka se nad nimi nesklání. Příroda je v tomto směru neúprosná. Malý had se musí okamžitě umět ukrýt, vyhřát, najít potravu a přežít. Má za sebou sotva první den života a už pro něj platí stejná pravidla jako pro dospělé. Být vidět znamená být v nebezpečí. Mladé užovky mohou padnout za oběť ptákům, kunám, ježkům i jiným predátorům. Ani dospělý had není nedotknutelný. V přírodě neexistuje pohodlné bezpečí.
Právě proto se užovka hladká tak těžko hledá. Může žít v určité lokalitě celé roky, aniž by si jí většina lidí všimla. Herpetologové ji dokážou nalézt podle vhodného prostředí, podle zkušenosti a někdy také pomocí umělých úkrytů, pod které se hadi rádi stahují. Běžný návštěvník přírody ale zahlédne spíš ještěrku, slepýše nebo užovku obojkovou u vody. Užovka hladká se neukazuje ráda. Přesto ji lidé málokdy vnímají pozitivním způsobem. Většina lidí se neptá, jakou má roli v přírodě. Ptá se, jestli je jedovatý.
Strach z hadů je pochopitelný, ale u nás často přerůstá v něco zbytečného. Česká příroda nemá mnoho hadů a skutečně jedovatý je u nás jen jeden druh, a to zmije obecná. Ani ta obvykle neútočí bez důvodu. Užovka hladká je však úplně nejedovatá a její obrana je spíš zoufalá než nebezpečná. Když ji člověk chytí nebo zažene do kouta, může se bránit. Může kousnout, může vypustit zapáchající sekret, může se svíjet. Ale to není útok predátora na člověka. Je to jen panika malého zvířete, které nemá kam utéct. Pokud už užovka kousne, je vhodné navštívit lékaře. Jde o to, že její tlama a zuby mohou obsahovat velké množství bakterií. Ty mohou způsobit komplikace.
Když se s užovkou hladkou člověk setká, nejlepší je nedělat téměř nic. Nejlepší je zastavit se, ustoupit a nechat ji odplazit. Nesnažit se ji brát do ruky, nefotit z deseti centimetrů, nešťouchat do ní klackem. Už samotné setkání je vzácné. Je to chvíle, kdy se na okamžik odkryje svět, který běžně zůstává skrytý pod povrchem krajiny. V poslední době si všímám hlavně na sociálních sítích, že lidé tento druh vyfotí a ptají se, zda se jedná o zmiji. I když většinou přijdou správné odpovědi, že se jedná o tento druh užovky, většinou mají největší obavy matky, které mají malé děti. Je to vcelku pochopitelné. Děti neví, jak se k takovému zvířeti chovat. Je vhodné tedy dětem vysvětlovat, že se na takové zvíře nesahá, nezvedá ani ničím nešťouchá.
Užovka hladká je závislá na místech, která pomalu mizí. Závislá na lidské schopnosti rozlišovat a nezabíjet ze strachu. Závislá na tom, jestli dokážeme nechat v krajině i kouty, které nevypadají dokonale uklizeně, ale žijí vlastním, složitým životem. Jen tak přežijí druhy, které i když jsou nám nesympatické, tak jsou v krajině velmi důležité.
Zdroje:
https://www.britannica.com/animal/smooth-snake
https://www.inaturalist.org/taxa/26910-Coronella-austriaca-austriaca
https://thesnakeguide.com/smooth-snake-coronella-austriaca/
http://www.naturabohemica.cz/coronella-austriaca/
https://herpetology.cz/uzovka-hladka-coronella-austriaca/
https://prazsky.denik.cz/nehody/rasistickemu-utoku-na-hada-zabranil-obetavy-soused-mohlo-jit-o-zivot/
https://zoom.iprima.cz/priroda/zapomente-na-zmiji-a-seznamte-se-s-nasimi-nejcastejsimi-uzovkami
