Článek
V létě roku 1937 zmizeli dva muži v jedné z nejnehostinnějších oblastí Severní Ameriky. Nešli tam hledat zlato ani slávu. Chtěli vystoupit na horu, kterou tehdy téměř nikdo nepovažoval za zdolatelnou. Jen dostat se k ní znamenalo riskovat život. A když se expedice začala hroutit už během prvních dnů, bylo jasné, že cesta zpět bude možná ještě horší než samotný výstup.
Příběh dvou odhodlaných mužů
Horolezci Bradford Washburn a Robert Bates se vydali na horu Mount Lucania, tehdy považovanou za jednu z nejodlehlejších a nejobtížněji dostupných hor světa. V roce 1937 neexistovaly satelitní snímky, moderní předpovědi počasí ani vrtulníky schopné záchrany. V oblasti nebyly cesty, mosty ani lidská sídla. Jen led, skály, ledovce a nekonečné kilometry pustiny. Washburn byl už tehdy známý svou posedlostí horami Aljašky a Yukonu. Nebyl to obyčejný dobrodruh. Patřil mezi průkopníky leteckého fotografování horských masivů a byl známý tím, že kvůli dokonalému snímku riskoval život. Lucania ho fascinovala dlouhé roky. Hora vysoká přes pět tisíc metrů působila z dálky téměř nepřístupně. Obklopená ledovcovými poli a divokými údolími Saint Elias Mountains byla tak izolovaná, že mnozí zkušení horolezci tvrdili, že pokus o výstup je šílenství.
Nejtěžší nebylo samotné lezení. Nejtěžší bylo vůbec se k hoře dostat. Washburn proto oslovil legendárního pilota Boba Reevea, jednoho z nejslavnějších letců tehdejší Aljašky. Reeve létal do míst, kam se ostatní piloti báli přiblížit. Když mu Washburn popsal plán expedice, údajně odpověděl větou, která později vstoupila do historie: „Kam ty pojedeš, tam já poletím.“ Letadlo Fairchild vybavené lyžemi několikrát dopravilo zásoby na Walsh Glacier. Šlo o obrovské množství materiálu, stany, lana, jídlo na týdny, fotografické vybavení, benzín i těžké mapovací přístroje. Poslední let měl vysadit samotné horolezce. Jenže počasí se náhle změnilo. Neobvykle teplé dny proměnily povrch ledovce v rozbředlou kaši.
Když letadlo dosedlo, lyže se začaly okamžitě bořit do hlubokého rozbředlého mokrého sněhu smíchaného s vodou. Reeve zkusil znovu vzlétnout. Motor řval naplno, ale stroj se ani nepohnul. Letadlo se propadalo hlouběji a hlouběji do mokrého sněhu. Pilot i oba horolezci pochopili, že se ocitli ve vážném problému. Pokud by se počasí ještě zhoršilo, mohli tam zůstat uvěznění všichni tři. Následujících pět dní strávili vyčerpávající prací. Odsekávali led, podkládali lyže, odhazovali sníh a snažili se vytvořit improvizovanou dráhu. Každý kilogram znamenal rozdíl mezi životem a smrtí. Postupně začali z letadla vyhazovat vybavení. Některé věci zůstaly na ledovci navždy. Nakonec Reeve využil prudký sklon ledovce jako improvizovanou startovací rampu. Letadlo se rozjelo po hrbolatém povrchu a několik nekonečných sekund vypadalo, že se zřítí do ledových trhlin. Pak se ale stroj konečně odlepil od země.
Washburn a Bates zůstali sami. A tehdy zjistili tu nejhorší zprávu. Reeve se kvůli počasí pravděpodobně nebude moci vrátit. Pokud chtějí přežít, budou se muset po dokončení výstupu dostat zpět pěšky. Čekala je cesta dlouhá více než 150 mil neprobádanou divočinou bez map a bez jistoty, že vůbec existuje průchod ven. Přesto pokračovali dál. Dnes se může zdát nepochopitelné, proč se neotočili. Jenže horolezci té doby byli jiní. Vyrůstali v době, kdy expedice znamenala týdny absolutní izolace a kdy pomoc často neexistovala. Pokud už člověk stál pod horou jako Lucania, návrat bez pokusu byl téměř nemyslitelný. Začali budovat výškové tábory na Walsh Glacier. Počasí bylo katastrofální. Husté mlhy, neustálé sněžení a ledový vítr je zpomalovaly na minimum. Každý kus vybavení museli nosit po částech. V hlubokém sněhu často urazili jen pár kilometrů denně. Washburn později popisoval, že bez tyčí zapíchaných do sněhu by ve vánicích nedokázali najít ani vlastní stopu.
Výstup na hřeben mezi Lucanií a Mount Steele byl brutální. Sníh místy sahal až po pás. Muži tahali těžké náklady, propadali se a opakovaně riskovali pád do trhlin. V některých úsecích lezli doslova naslepo v husté mlze. Ledové stěny kolem nich mizely v oblacích a oni netušili, jestli pokračují správným směrem. Každý chybný krok mohl znamenat smrt. Na jednom z táborů začali odhazovat další vybavení. Nejdřív náhradní věci. Potom polovinu benzínu. Nakonec i část spacích potřeb. S každým odloženým předmětem rostla šance, že přežijí cestu dál. Ale zároveň věděli, že pokud se něco pokazí, zůstanou tam. Dne 9. července 1937 konečně stanuli na vrcholu Mount Lucania. Byli první lidé v historii, kteří tam kdy stáli. Hora pod nimi mizela v nekonečném moři ledu a vzdálených vrcholů Yukonu. Žádné vlajky, žádné davy ani žádné oslavy. Jen dva vyčerpaní muži a silný vítr.
Jenže triumf netrval dlouho. Teprve teď začínal skutečný boj o přežití. Museli se dostat ven z hor. Neměli jistotu trasy, jídlo rychle mizelo a před nimi ležela divočina, kterou téměř nikdo neprošel. Navíc se rozhodli vystoupat ještě na sousední Mount Steele. Dnes to zní téměř šíleně, ale tehdejší horolezci často kombinovali extrémní odhodlání s určitou dávkou hazardu. Když konečně začali sestupovat směrem k civilizaci, ukázalo se, jak zoufalá jejich situace je. Řeky byly rozvodněné. Ledovce se lámaly. Terén byl mnohem horší, než čekali. Neměli mapy a často jen odhadovali směr podle okolních vrcholů. Pochodovali mokrým tundrovým terénem, kde se člověk propadá téměř při každém kroku. Nohy měli neustále promočené a těla vyčerpaná týdny námahy. Pak přišel další úder.
Předchozí expedice v oblasti zanechala zásoby s potravinami, na kterou Washburn a Bates spoléhali. Když ji konečně našli, zjistili, že je zničená. O jejich zničení se postarali medvědi. Právě oni se stali jedním z největších neviditelných nepřátel celé expedice. V pustinách Yukonu tehdy žilo obrovské množství grizzlyů a černých medvědů. Zvířata měla výjimečný čich a dokázala ucítit zásoby na obrovské vzdálenosti. Medvědi roztrhali a rozházeli vybavení a většinu jídla sežrali. Mužům zůstalo jen vědomí, že přišli o zásadní zdroj potravy. Setkání s medvědem v takové situaci neznamenalo jen strach. Znamenalo potenciální rozsudek smrti. Washburn a Bates byli zesláblí, pohybovali se pomalu a neměli možnost rychlého úniku. V tehdejších podmínkách neexistovala satelitní komunikace ani okamžitá pomoc. Útok grizzlyho hluboko v divočině by téměř jistě znamenal konec.
Hlad začal být jejich každodenním společníkem. Jedli houby, drobné veverky a cokoli, co dokázali ulovit nebo najít. Těla spalovala obrovské množství energie, ale potravy bylo zoufale málo. Oba dramaticky hubli. Bates později vzpomínal, že už nemysleli na úspěch expedice. Mysleli jen na další den. Na další kilometr. Na další noc, kterou přežijí. Nejnebezpečnější byly řeky. Ledovcové toky v Yukonu nejsou obyčejné řeky. Jsou ledové, prudké a nepředvídatelné. Voda v nich má sílu utrhnout člověka během sekundy. Washburn a Bates několikrát hledali místo k přechodu celé hodiny. Když se voda zdála příliš silná, museli podnikat dlouhé obchvaty. To znamenalo další dny pochodu navíc. Představa dvou vyčerpaných mužů ztracených v nekonečné pustině začínala být stále temnější.
Oblast kolem Donjek River byla téměř neprostupná. Husté porosty, mokřiny a ledová voda ničily poslední zbytky sil. Muži byli často promočení od rána do noci. Spali v chladu a budili se s vědomím, že musí pokračovat dál, jinak zemřou. A pokračovali. Právě v tom spočívá síla tohoto příběhu. Nešlo o dramatický hollywoodský boj s jedním okamžikem hrdinství. Šlo o pomalé, vyčerpávající přežívání. O nekonečné dny, kdy člověk vstává unavenější, než když usínal. O chvíle, kdy už tělo nechce udělat další krok, ale mysl ho nutí pokračovat. Nakonec měli obrovské štěstí. Narazili na místní průvodce, mezi nimiž byli i muži z Prvních národů, kteří jim pomohli najít cestu ven. Bez této pomoci je dost možné, že by oba v divočině zahynuli. I moderní historici expedic přiznávají, že jejich přežití bylo na hraně.
Když se konečně dostali do Burwash Landing, byli po týdnech utrpení fyzicky zdevastovaní. Zhubli desítky kilogramů a za sebou měli jednu z největších survival cest v historii severoamerického horolezectví. Celkem urazili asi 156 mil divočinou. Příběh Mount Lucania se stal legendou. Nejen kvůli prvnímu výstupu, ale hlavně kvůli tomu, co následovalo potom. Washburn a Bates se totiž nevraceli z vrcholu jako vítězové. Vraceli se jako muži, kteří jen o vlásek unikli smrti. Desítky let se věřilo, že většina vybavení zanechaného na Walsh Glacier navždy zmizela pod ledem. Jenže v roce 2022 přišel neuvěřitelný objev. Výzkumníci a dobrodruzi pomocí starých fotografií, map a analýzy pohybu ledovce nalezli část původních zásob po 85 letech. Ledovec mezitím posunul vybavení o mnoho kilometrů dál. Byly nalezeny části fotoaparátů, lyže, vybavení i další předměty, kterých se Washburn s Batesem museli vzdát, aby měli šanci přežít.
Je téměř mrazivé představit si, že některé předměty ležely pod ledem od doby, kdy Evropou ještě neotřásla druhá světová válka. Dnes už většina lidí zná moderní expedice s GPS, satelitními telefony a předpověďmi počasí na minuty dopředu. Příběh Lucanie ale připomíná dobu, kdy člověk vstupoval do hor téměř naslepo. Kdy chyba neznamenala komplikaci, ale smrt.
Nejde jen o horolezectví. Je to příběh lidské vůle. O dvou mužích, kteří uprostřed ledového světa zjistili, že cesta domů bude možná horší než samotná hora. O hladu, vyčerpání, medvědech, ledových řekách a nekonečné samotě. O tom zvláštním typu odvahy, který dnes působí téměř nepochopitelně. Washburn i Bates přežili. Ale z Yukonu se nevrátili jako stejní lidé, kteří tam kdysi přiletěli.
Zdroje:
https://www.denik.cz/objevy/poklad-v-ledovci-objeveny-fotoaparat-badatele-bradforda-washburna.html
https://www.cbsnews.com/news/explorers-camera-yukon-canada-bradford-washburn-1930s-in-ice-found-85-years-later-walsh-glacier-griffin-post/
https://www.whatsupyukon.com/yukon/history/conserving-the-cache-1937-mount-lucania-expedition/
https://protectourwinters.org/grant-project/chasing-washburn/
https://www.outsideonline.com/outdoor-adventure/exploration-survival/bradford-washburn-explorer-cache-found-saint-elias/
https://www.adventure-journal.com/2021/04/historical-badass-mountaineer-and-photographer-bradford-washburn/?srsltid=AfmBOoomGRW7tDKkSY8IgWH9snlGnJFJtPfhWc5noIOFmW0×rgus6oe-
