Článek
Jsou příběhy, které člověk přečte, zavře stránku, a za hodinu už si na ně skoro nevzpomene. Příběh Davida Reimera patří do zcela jiné skupiny. Na něj se jen tak zapomenout nedá. Není děsivý tím, co se mu stalo, ale hlavně tím, jak mu vše změnilo život. Jedna katastrofa střídala další. Dnes se o jeho osudu mluví jako o jednom z nejznámějších případů v dějinách medicíny a psychologie. Toto je příběh jednoho chlapce, který doplatil na chybu, na cizí přesvědčení a na to, že se z něj někdo rozhodl udělat důkaz vlastní teorie.
Příběh Davida Reimera
David Reimer se narodil 22. srpna 1965 ve Winnipegu v kanadské Manitobě jako Bruce Peter Reimer. Měl jednovaječné dvojče, bratra Briana. Oba přišli na svět jako zdravé děti a nic nenasvědčovalo tomu, že se jejich jména jednou budou objevovat v knihách, článcích a odborných debatách. Na začátku to byl obyčejný rodinný příběh. Dvě mimina, rodiče a běžný život. Právě tahle obyčejnost je na celém případu možná nejhorší. Člověk má někdy tendenci si myslet, že podobně tragické osudy se musí rodit z nějakých mimořádných okolností. Jenže tady to tak nebylo. Tady šlo o zdravého chlapce, kterému život zničila série rozhodnutí, jež přišla v průběhu jeho života.
Když bylo oběma bratrům několik měsíců, rodiče řešili doporučený zákrok kvůli fimóze. Lékaři navrhli obřízku, což bylo v té době poměrně běžné. U Bruce ale během zákroku došlo ke katastrofě. Při použití elektrokauteru byl jeho penis těžce a nevratně poškozen. Ať už to člověk popíše odborně nebo úplně obyčejnými slovy, výsledek byl stejný. Malému dítěti byl při rutinním výkonu zničen orgán a jeho rodiče se během jediné chvíle ocitli v situaci, kterou si nikdo nechce ani představit. Muselo to být zdrcující. Museli být v šoku, cítit vinu, bezmoc a zoufalou potřeby najít nějaké řešení, jak synovi ještě nějak pomoct.
A právě v tomhle okamžiku do příběhu vstoupil člověk, který jeho život poznamenal snad nejvíc ze všech. John Money, psycholog a sexuolog z Johns Hopkins Hospital, byl tehdy považován za uznávanou autoritu v otázkách pohlavní identity. Měl vliv, měl renomé a působil dojmem člověka, který přesně ví, o čem mluví. Jeho rodičům předložil řešení, které jim muselo znít zvláštně, ale byla to poslední šance. Tvrdil, že genderová identita je v raném věku tvárná a že pokud se dítě dostatečně brzy začne vychovávat jako dívka, přijme ženskou identitu za svou. Doporučil tedy, aby jejich syn nebyl dál veden jako chlapec, ale jako děvče.
Dnes to zní tvrdě, nepochopitelně, skoro až absurdně. Jenže je fér si připomenout, v jaké době se to odehrávalo. Rodiče tehdy neměli možnost během večera projít desítky názorů dalších lékařů, číst zkušenosti jiných rodin nebo si dohledat kritiku podobných postupů. Seděli před odborníkem, kterému důvěřovali, a ten jim s jistotou říkal, že tohle je cesta, jak jejich dítěti dát šanci na normální život. Oni nebyli chladní experimentátoři. Byli to zoufalí rodiče, kteří se upnuli k tomu, co znělo jako odborně podložená naděje. A tak souhlasili. Bruce se tedy postupně stal Brendou. Byl vychováván jako dívka, oblékaný jako dívka, oslovovaný jiným jménem, vedený k ženské roli. V raném věku mu byla odstraněna varlata a později dostával ženské hormony. Dítěti přitom nikdo nemohl nic vysvětlit tak, aby to pochopilo, a už vůbec ne tak, aby s tím mohlo souhlasit. Celý jeho život se začal odvíjet podle rozhodnutí jiných lidí. Na papíře možná všechno dávalo smysl. V reálném životě ale začal růst člověk, který se do té role nehodil a který ji vnitřně odmítal.
A právě tehdy začala ta nejbolestnější část jeho příběhu. Brenda se totiž nikdy necítila jako dívka. Už v dětství bylo podle pozdějších svědectví patrné, že se s vnucenou rolí neztotožňuje. Odmítala některé dívčí věci, necítila se v nich přirozeně, působila jinak, než se od ní očekávalo. Ve škole nezapadala, okolí ji vnímalo jako odlišnou a stala se terčem posměchu. Děti bývají kruté i bez zlého úmyslu, prostě rychle poznají, kdo vyčnívá. A kdo vyčnívá, ten to často odnese. Takhle vyrůstal člověk, kterému bylo od nejútlejšího věku vnucováno něco, co mu bylo cizí, a který zároveň nedokázal pochopit proč se to všechno stalo a proč se to děje.
Celý tento příběh by byl strašný i tak. Jenže ještě horší je skutečnost, že zatímco se skutečný život toho dítěte rozpadal, John Money případ dál veřejně prezentoval jako úspěch. Jako důkaz, že jeho teorie funguje. Jako potvrzení, že pohlavní identitu je možné výchovou utvářet. Tady už nešlo jen o lékařský omyl nebo chybný odhad. Tady šlo o mnohem hlubší selhání. O situaci, kdy někdo víc věří své myšlence než živému člověku, který před ním stojí. Kdy se dítě promění z lidské bytosti v pokusného králíka. A právě to je na tom všem tak mrazivé. David, tehdy ještě Brenda, nebyl pro část odborného světa dítětem v nesnázích. Později navíc vyšlo najevo, že setkání s Johnem Moneym nebyla jen běžná konzultace. Ve svědectvích a rekonstrukcích se objevily informace o postupech, které jsou dnes považovány za zcela neetické a pro děti naprosto nevhodné.
Brenda dál rostla, ale nic se nesrovnalo. Nezačala být spokojenou dívkou, jak bylo slibováno. Nepřišla úleva, ani přirozené přijetí nové identity. Naopak. Čím byla starší, tím víc bylo zřejmé, že nic není v pořádku. V dospívání se situace stala neúnosnou. Přibývalo psychických problémů, odporu k ženské roli i napětí v rodině. Až nakonec přišel okamžik, který musel být děsivý a zároveň osvobozující. Když bylo Brendě čtrnáct let, rodiče jí konečně řekli pravdu. Řekli jí, že se narodila jako chlapec. Že to, co celý život cítí jako nesoulad, není výmysl ani přecitlivělost. Že za tím stojí nešťastný zákrok z dětství a rozhodnutí, která udělali dospělí.
To musel být okamžik, který člověku převrátí celý dosavadní život naruby. Najednou bylo pojmenováno to, co ho dusilo celé roky, ale zároveň zjistí, že celý jeho dosavadní svět byl postavený na cizím rozhodnutí. Reakce byla jasná. Odmítl dál žít jako dívka a rozhodl se vrátit k mužské identitě. Přijal jméno David. A právě tady se ukázalo něco, co později otřáslo celým odborným světem. Že identita člověka není jen věc výchovy, oblečení, společenské role nebo lékařského plánu. Že v člověku existuje něco hlubšího, co se nedá prostě přepsat.
Po návratu k mužské identitě podstupoval David hormonální léčbu testosteronem a další rekonstrukční operace. Jenže kdo by čekal nějaký jednoduchý obrat k lepšímu, ten by nepochopil, co všechno si nesl v sobě. Pravda mu sice konečně umožnila pojmenovat vlastní život, ale nesmazala to, co už bylo prožité. Nevrátila mu dětství. Nevyléčila stud, šikanu, zmatek ani pocit, že mu někdo sáhl na úplně nejzákladnější část jeho bytí. Člověk může změnit jméno, může začít žít jinak, může se pokusit postavit znovu na nohy, ale některé rány v člověku zůstanou, i když se navenek všechno tváří klidně.
Právě tady je důležité zmínit i širší souvislost kolem změny pohlaví, protože Davidův případ bývá dodnes různě zneužíván a překrucován. To, co se stalo jemu, ale nelze poctivě srovnávat se současnou medicínsky vedenou tranzicí. U Davida nešlo o jeho vlastní rozhodnutí. Nešlo o člověka, který by sám dlouhodobě vyjadřoval svou identitu a chtěl podle ní žít. Šlo o dítě, kterému byla identita přidělena zvenčí, bez možnosti souhlasu. To je naprosto zásadní rozdíl. Současná péče o lidi s genderovou dysforií nebo genderovou inkongruencí vychází z toho, co člověk sám dlouhodobě prožívá, jak o sobě mluví, co potřebuje a co si přeje. Zahrnuje psychologické posouzení, podporu, individuální přístup a případně další kroky podle konkrétní situace. Davidův osud proto není příběhem člověka, kterému byla umožněna cesta k vlastní identitě. Je to příběh člověka, kterému byla identita nejprve násilně přepsána a který pak po zbytek života nesl následky.
Když se David znovu stal Davidem, snažil se žít co nejobyčejněji. A právě ta obyčejnost, o kterou se pokoušel, působí při čtení jeho osudu možná nejsmutněji. Oženil se se ženou jménem Jane a adoptoval její děti. Pokoušel se vytvořit rodinu, fungovat, pracovat, mít své místo ve světě. Nechtěl být symbolem ani slavným případem. Chtěl jen obyčejně žít. Navíc se na něj nabalovaly další těžké věci. Jeho dvojče Brian zemřel v roce 2002 na následky předávkování psychiatrickými léky. Pro Davida to byla další strašná rána. K tomu se přidaly osobní problémy, finanční potíže, ztráta zaměstnání a rozpad manželství. Člověk, který už tak nesl obrovskou vnitřní zátěž, se postupně propadal hlouběji a hlouběji. Dne 4. května 2004 spáchal David Reimer ve Winnipegu sebevraždu. Bylo mu osmatřicet let.
Jeho příběh se mezitím dostal na veřejnost a definitivně zničil mýtus o úspěšném případu, který byl léta předkládán odbornému světu. Ukázalo se, že to, co mělo potvrzovat jednu teorii, ve skutečnosti ukázalo její limity a zároveň obrovskou nebezpečnost slepé odborné jistoty. V medicíně a psychologii měl Davidův osud zásadní dopad. Přispěl k přehodnocení některých přístupů k dětem s atypickým vývojem pohlavních znaků a k debatám o tom, kdy je vůbec etické dělat nevratné zásahy do těla dítěte, které nemůže samo rozhodovat. Davidův případ zároveň ukázal, jak obrovskou cenu má pokora. V medicíně bývá často obdivovaná jistota, rozhodnost a schopnost jednat. Jenže někdy je důležitější umět přiznat, že nevíme všechno. Že nejsou jasné odpovědi. Že u dítěte, které si ještě samo nemůže zvolit co by chtělo, je na místě maximální opatrnost. Právě tohle v jeho příběhu bolestně chybělo. Příliš mnoho jistoty, příliš málo pochybností, příliš málo respektu k tomu, co se odehrávalo uvnitř jednoho malého člověka.
Lidé, kteří se ve svém těle necítí dobře a touží po změně pohlaví jsou prostě lidé a je třeba tak na ně nahlížet. Stejné trauma, které prožíval nuceně operovaný David, mohou cítit i lidé, kteří si dnes sami mohou zvolit cestu změny pohlaví. Nejsou psychicky nemocní, ale mohli by být, pokud by žili v něčem, v čem by se necítili dobře. Buďme ohleduplní a nesuďme ostatní, protože všechny živé bytosti mají právo na svůj šťastný život.
Zdroje:
https://rarehistoricalphotos.com/david-reimer-story/
https://www.psychologytoday.com/us/blog/governing-behavior/202305/a-boy-raised-as-a-girl-killed-himself-19-years-ago-today
https://allthatsinteresting.com/david-reimer
https://www.simplypsychology.org/david-reimer.html
https://embryo.asu.edu/pages/david-reimer-and-john-money-gender-reassignment-controversy-johnjoan-case
https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/proc-do-toho-zatahovat-medicinu-uredni-zmena-pohlavi-je-pravo-kazdeho-cloveka_2506270013_jho
https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-psychika-tranzice-zmena-pohlavi-vyznam-co-to-je-101517
