Ze zloděje bot kanibalem: nejděsivější útěk v dějinách Austrálie. Příběh Alexe Pearce děsí dodnes

Alexander Pearce nebyl král, vojevůdce, objevitel ani velký zločinec známý po celé říši, přesto jeho jméno zůstalo zachyceno v historii. Byl to chudý Ir, drobný zloděj, jeden z tisíců mužů, které britský trestní systém posílal za moře tak samozřejmě, jako se odváží nepotřebný náklad.

Narodil se nejspíš kolem roku 1790 v hrabství Monaghan v Irsku. O jeho dětství toho víme málo, což samo o sobě není překvapivé. Chudí lidé tehdy často mizeli z dějin beze stopy. Pokud se nedostali před soud, do vojenských záznamů nebo na seznamy trestanců, jako by nikdy neexistovali. Pearce se do záznamů dostal až ve chvíli, kdy byl odsouzen za krádež šesti párů bot. Za dnešních poměrů by to působilo jako banální majetkový delikt. V tehdejší Británii a Irsku to ale mohlo stačit k tomu, aby člověk přišel o celý dosavadní život.

V roce 1819 byl odsouzen k sedmi letům transportu do Van Diemenovy země, dnešní Tasmánie. Nebyl poslán jen do vězení. Byl poslán na druhý konec světa, do kolonie, která pro mnoho trestanců znamenala pomalé zlomení těla i mysli. Záznamy uvádějí, že byl irský katolík a zemědělský dělník - a právě z takových lidí se trestanecký systém často živil. Chudí, nahraditelní, bez vlivu, bez ochrany.

Když se dnes řekne Austrálie, vybaví se slunce, pobřeží, otevřený prostor a exotická příroda. Jenže Van Diemenova země počátku 19. století byla pro trestance úplně jiný svět. Nebyla to romantická pustina. Byla to kolonie, kam se posílali lidé, s nimiž si britské úřady nevěděly rady nebo se jich prostě chtěly zbavit.

Trestanci pracovali v tvrdých podmínkách, často v chladu, dešti, špíně a hladu. Mnozí byli odsouzeni za drobnosti, ale po příjezdu do kolonie se z nich stávali lidé bez práv, bez jistoty a často bez naděje. Trest nebyl jen samotný transport. Trestem byl každý den po něm.

Pearce se ani po příjezdu nezačal chovat jako vzorný vězeň. Dopouštěl se dalších přestupků a útěků. V roce 1822 byl po jednom z nich dopaden a poslán do trestanecké osady Macquarie Harbour, konkrétně na Sarah Island. A právě tam začíná ta část jeho života, kvůli které jeho jméno zůstalo v australských dějinách jako temná skvrna.

Sarah Island ležel na západním pobřeží Tasmánie. Už samotná poloha byla trestem. Místo bylo izolované, obklopené vodou, lesy, horami a krajinou, která byla pro Evropany téměř neproniknutelná. Útěk odtud teoreticky možný byl, prakticky ale znamenal vstoupit do zeleného pekla. Nešlo jen o to vyhnout se dozorcům. Hlavním žalářníkem byla příroda.

Macquarie Harbour měl pověst jednoho z nejhorších míst britského trestaneckého systému v Austrálii. Vězni tam těžili dřevo, stavěli lodě a pracovali v podmínkách, které i na tehdejší dobu působily krutě. Na západním pobřeží Tasmánie často pršelo, země byla promáčená, lesy husté a chlad zalézal pod oblečení. Kdo byl unavený, nemohl prostě zpomalit. Kdo vzdoroval, mohl být zbičován. Kdo utekl, riskoval, že ho divočina zabije dřív než lidé.

Pearce nebyl žádný hrdina odporu proti systému. Nebyl ani známý rebel s jasným plánem. Byl to muž, který se ocitl v soukolí, jež umělo z obyčejného člověka udělat trosku. V září 1822 se ale stal součástí útěku, který později vstoupil do dějin.

Dne 20. září 1822 uteklo z Macquarie Harbour osm trestanců. Byli mezi nimi Alexander Pearce, Robert Greenhill, Matthew Travers, Alexander Dalton, Thomas Bodenham, William Kennerly, Edward Brown a John Mather. Pracovali na východní straně přístavu a rozhodli se zmizet do vnitrozemí. Jejich představa byla nejspíš prostá - dostat se přes divočinu do obydlenější části ostrova. Jenže představa a skutečnost se v Tasmánii té doby lišily jako mapa od bažiny pod nohama.

Zpočátku možná ještě věřili, že to zvládnou. Útěk bývá nejsilnější první hodiny. Člověk má v sobě adrenalin, strach i naději. Každý krok od trestanecké osady znamená, že je dál od biče, řetězů a dozorců. Jenže západní Tasmánie jim brzy ukázala, že svoboda může mít podobu pasti.

Krajina byla mokrá, zarostlá a nepřehledná. Muži neměli pořádné zásoby. Neměli jistou trasu. Neměli zkušenost s dlouhým pohybem v takovém terénu. Dnešní člověk si může otevřít mapu, podívat se na satelitní snímky, naplánovat trasu a vyrazit s nepromokavou výbavou. Oni šli téměř naslepo. Kolem nich byly řeky, prales, hory, mokřiny a chlad. Nad nimi déšť. V žaludku prázdno.

Hlad nebyl jen nepříjemný pocit, který člověk zná mezi obědem a večeří. Skutečný hlad byl něco jiného. Nejdřív bolí. Potom oslabuje. Pak začne měnit myšlení. Člověk přestává uvažovat ve vzdálené budoucnosti. Zúží se mu svět. Neřeší, kým byl před týdnem. Neřeší, co bude za měsíc. Řeší jen další krok, další sousto, další noc.

Právě v takové chvíli se podle Pearcovy pozdější výpovědi začala skupina rozpadat nejen fyzicky, ale i morálně. Nejdřív mizela kázeň. Potom důvěra. Nakonec i hranice, kterou si lidé za běžných okolností nedovolí překročit ani v představách.

Po zhruba dvou týdnech na útěku měla skupina podle Pearcova vyprávění dojít do bodu, kdy už hlad přebil všechno ostatní. Muži měli losovat, kdo zemře, aby ostatní mohli přežít. V různých verzích se objevují drobné rozpory v tom, kdo byl první obětí. Často se uvádí Thomas Bodenham, jinde se zmiňuje Alexander Dalton. Celý příběh známe hlavně ze zpovědí, pozdějších záznamů a dobového líčení, ne z neutrálního zápisu někoho, kdo šel s nimi a přežil beze viny, takže jisté odlišnosti vyprávění jsou přirozené.

Podstatné ale je, že k zabíjení mezi uprchlíky podle pozdějšího přiznání skutečně došlo. Robert Greenhill, který měl sekeru a v některých líčeních vystupuje jako nejsilnější muž skupiny, měl sehrát významnou roli. První mrtvý nebyl poslední. Jakmile byla hranice jednou překročena, cesta zpátky už prakticky neexistovala.

Někteří muži se údajně vyděsili a od skupiny odešli. William Kennerly a Edward Brown se nakonec dostali zpět do oblasti Macquarie Harbour. Jiní zmizeli v divočině nebo padli za oběť dalšímu násilí. Skupina, která ze Sarah Islandu odcházela jako osm mužů se společným cílem, se postupně změnila v několik hladových bytostí, které se bály jedna druhé.

Je to příběh o tom, jak rychle se může zhroutit společenství lidí, když zmizí jídlo, jistota a důvěra. V běžném životě člověk přežívá i díky pravidlům, která nevyslovuje. Ví, že druhý člověk vedle něj není kořist. Ví, že spící společník je spící společník, ne zásoba masa. V tasmánské divočině roku 1822 se tato samozřejmost rozpadla.

Alexander Pearce byl nakonec dopaden po dlouhém útěku. Podle záznamů byl na útěku 113 dní, přičemž značnou část té doby strávil v divočině. Když se dostal zpět mezi lidi, přiznal se reverendu Robertu Knopwoodovi. Vyprávěl mu, co se stalo. Mluvil o vraždách, lidském mase a postupném mizení členů skupiny.

A právě tady přichází jedna z nejpodivnějších částí celého příběhu - úřady mu nevěřily.

Nešlo o to, že by věřily v nevinu. Ale proto, že jeho vyprávění bylo příliš strašné. Zdálo se jim pravděpodobnější, že ostatní uprchlíci stále někde žijí jako bushrangeři, tedy ozbrojení psanci v buši. Pearce byl sice trestanec a lhář mohl být z pohledu úřadů také kdykoliv, ale představa, že by celá skupina mužů postupně vraždila a jedla své druhy, byla tak odporná, že působila příliš neuvěřitelně.

Pearce tak nebyl potrestán za masové vraždění v divočině. Byl poslán zpět do Macquarie Harbour. Jeho nejděsivější výpověď úřady odložily jako něco, co nejspíš nemůže být pravda.

Kdyby příběh skončil prvním útěkem, Alexander Pearce by možná zůstal jen temnou, ale nejistou postavou. Mužem, který tvrdil něco strašného, ale neměl pro to dost důkazů. Jenže on utekl znovu.

V listopadu 1823 zmizel z Macquarie Harbour s dalším trestancem, Thomasem Coxem. Tentokrát nešlo o velkou skupinu. Byli jen dva. A právě to dělá druhý útěk ještě temnějším. Pearce už měl za sebou zkušenost, o níž tvrdil, že v ní lidé jedli lidi. Věděl, co tasmánská divočina znamená. Přesto odešel znovu.

Druhý útěk trval mnohem kratší dobu. Pearce byl dopaden přibližně do deseti dnů. Když ho našli, měl u sebe části Coxova těla. Tentokrát už nebylo možné říct, že jde jen o hrůznou historku, kterou si trestanec vymyslel. Cox byl mrtvý a Pearce se přiznal, že ho zabil a jedl jeho maso.

Sám Pearce tvrdil, že Coxe zabil poté, co zjistil, že neumí plavat, když dorazili ke King River. Zda šlo o přesný popis události, nebo o pokus dát vraždě nějakou logiku, dnes s jistotou nevíme. Jisté je, že druhý útěk změnil pohled úřadů i na ten první. Najednou začalo být mnohem pravděpodobnější, že Pearce tehdy nelhal.

A tím se z něj v očích kolonie nestal jen uprchlý trestanec. Stal se něčím mnohem děsivějším - člověkem, který už jednou překročil hranici a dokázal ji překročit znovu.

Pearce byl souzen za vraždu Thomase Coxe. Kanibalismus jako takový nebyl hlavním bodem obžaloby, rozhodující byla vražda. V červenci 1824 byl odsouzen k smrti a 19. července 1824 oběšen v Hobartu. Dobové záznamy uvádějí, že dostal poslední pomazání od katolického kněze Philipa Conollyho. Po smrti bylo jeho tělo pitváno. Jeho lebka se později měla dostat do sbírek ve Spojených státech, konkrétně do souvislosti se sbírkou Samuela George Mortona. I to ukazuje, jak se z lidského neštěstí v 19. století často stávala kuriozita pro vědu, pseudovědu a sběratelství.

Pearce zemřel mladý, nejspíš ve věku kolem čtyřiatřiceti let. Jeho život byl krátký, chudý a násilný. Přesto se zapsal do dějin silněji než mnozí guvernéři a důstojníci, kteří o trestancích rozhodovali. Jeho příběh ukázal jednu z nejtemnějších možností lidského přežití.

Alexandra Pearce bychom mohli nejspíš označit jako monstrum. Je to pochopitelné. Zabil člověka, možná se podílel na smrti více lidí, jedl lidské maso a při druhém útěku už nemohl tvrdit, že nevěděl, kam taková cesta může vést. Soucit s jeho oběťmi musí být na prvním místě. Thomas Cox nebyl symbol. Byl to konkrétní člověk, který s Pearcem odešel a nevrátil se.

Jenže historické příběhy bývají nejnepříjemnější právě tehdy, když jednoduchá nálepka nestačí. Pearce nebyl démon z lesa. Byl člověk z chudoby, převezený přes půl světa do brutálního systému. Byl trestanec v kolonii, kde se s lidskou důstojností zacházelo jako s přepychem. Byl hladový uprchlík v krajině, která neodpouštěla chyby. A byl také vrah.

Tyto věci se navzájem neruší. To, že byl obětí systému, z něj nedělá nevinného. To, že byl vrahem, neznamená, že systém kolem něj nebyl krutý. Právě v tom je jeho příběh silný. Nutí člověka přemýšlet o hranici, za kterou už nejde snadno oddělit osobní vinu od prostředí, které člověka tlačí k rozkladu.

Hlad sám o sobě nevysvětluje všechno. V dějinách najdeme mnoho lidí, kteří hladověli a přesto nezabili druhého člověka. Na druhou stranu je falešné představovat si, že hlad, strach, chlad a izolace nemění lidské chování. Pearceův příběh není omluvou. Je varováním.

Není divu, že se Pearce stal součástí australské kulturní paměti. Jeho osud inspiroval knihy, písně, dokumenty i filmy, například snímek Van Diemen’s Land z roku 2009. Jenže filmová a hororová podoba někdy zakrývá, že skutečný příběh byl syrovější než legenda. Nebyl plný efektních scén. Byl plný mokrého oblečení, prázdného žaludku, špatných rozhodnutí a postupného odpadávání zábran.

Dnes už se dá jeho trasa přibližně rekonstruovat a někteří lidé se ji pokoušeli znovu projít. I moderní turisté s vybavením, mapami a znalostmi popisují západotasmánskou krajinu jako mimořádně náročnou. To samozřejmě Pearceovy činy neospravedlňuje. Pomáhá to ale pochopit, proč se útěk, který možná začal jako sen o svobodě, změnil v sestup do něčeho téměř nepředstavitelného.

Alexander Pearce tak zůstává jednou z nejznepokojivějších postav australské trestanecké historie. Byl produktem své doby, ale i původcem skutečného utrpení. Byl hladový člověk, ale také člověk, který zabil.

Kolik civilizace v člověku zůstane, když mu vezmete domov, jídlo, naději a jistotu, že člověk vedle něj je ještě pořád bližní, a ne poslední možnost přežití?

Zdroje:

https://www.irishcentral.com/roots/history/alexander-pearce-irish-cannibal-australia

https://headstuff.org/culture/history/terrible-people-from-history/alexander-pearce-the-tasmanian-cannibal/

https://murderpedia.org/male.P/p/pearce-alexander.htm

https://theywillkillyou.com/profile/alexander-pearce

https://www.news.com.au/lifestyle/real-life/true-stories/we-ate-each-other-one-by-one-the-gruesome-story-of-alexander-pearce-the-cannibal-convict/news-story/5795fecf611d6194e3d187ce1c71ee11

https://convictrecords.com.au/convicts/pearce/alexander/128595

https://serialkillercalendar.com/Alexander%20PEARCE.php

https://footyology.com.au/alexander-pearce-more-than-just-a-cannibal-convict/