Článek
Před pár lety jsem si i já vlastním životním stylem přivedla do života tuto zákeřnou nemoc. Hlavní příčinou byl stres a nesprávné rozložení jídla během pracovních dnů. Člověk někdy kvůli zaměstnání zapomíná správně jíst. I já jsem byla takový případ. Ráno rychle vstát, připravit se do práce a jet na více jak sto procent. Během dne za pochodu rychle něco zakousnout a pokračovat v práci. Večer pak ukojit hlad a v pozdních hodinách do postele. V takovém režimu se nejspíš pozná mnoho lidí. Dlouho se nemusí nic dít, ale jednoho dne tělo řekne dost. Návštěva lékaře a vyšetření pak může odhalit nepříjemné a zákeřné onemocnění.
Cukrovka však není pouze jednoho typu. Takové jsou dva. U mé osoby to je cukrovka 2. typu. Existuje však ještě cukrovka 1. typu. Před pár lety jsem se v zaměstnání seznámila s novou kolegyní Terezkou, současně již kamarádkou, která trpí cukrovkou 1. typu. Občas tuto nemoc společně probíráme a zjišťujeme, že stále mnoho lidí vůbec netuší, že je tato nemoc skutečně zákeřná. Sama zažila situaci, kdy jí hladina cukru poklesla natolik, že pro své okolí mohla působit jako opojená alkoholem. Pokud by například upadla, nejspíš by jí nikdo nepomohl. Možná by byla spíše terčem poznámek jako například „podívej, ta je namol“ nebo „pojď raději pryč, ta je asi pod vlivem drog“. Ne každý člověk, který působí opile, musí být nutně pod vlivem. Terezce jsem položila několik otázek, které ukáží nebezpečí spojené s tímto onemocněním.
Terezko, než Ti byla diagnostikována cukrovka, jaké jsi měla zdravotní potíže?
Cukrovku mám od svých 8 let. Většinu toho, jak co probíhalo, si sama moc nepamatuji. Veškeré informace mám od své maminky. Během pár týdnů jsem začala výrazně hubnout a to tak, že mi vylézala páteř, kosti v oblasti pánve a také klíční kosti. Zároveň jsem začala hodně pít. Denně jsem vypila až trojnásobek toho, co běžně vypije normální zdravý člověk, ale nechodila jsem na malou. Voda se ztrácela někde v mém těle a přesto, že jsem toho tolik vypila, mé tělo bylo dehydratované. Kvůli vysoké hladině cukru jsem ale neměla potřebu jíst. Možná i kvůli tomu jsem byla protivná, zlá a v podstatě bez života.
Jaký typ cukrovky máš a v čem se liší od druhého typu?
Rozdíl mezi cukrovkou 1. typu a 2. typu je ten, že u nás „jedničkářů“ máme zcela nefunkční slinivku, tudíž neprodukuje vůbec žádný inzulin. Kdežto „dvojkařům“ slinivka inzulin do jisté míry produkuje. Nicméně jejich tělo, respektive zdravé buňky, nedokáží vytvořený inzulin přijímat a musí se nastolit léčba. Rozdíl je i mezi rychlostí nástupu onemocnění. Cukrovka 2. typu postupuje pomaleji a je často způsobená stresem, životním stylem, nadváhou nebo také hypertenzí. Naopak u nás „jedničkářů“ má velmi rychlý nástup, vzniká často dědičností v rodině a projevuje se často v mladém věku. Nutno dodat, že cukrovka 1. typu je doživotní. U 2. typu je velká šance na zmírnění a dokonce u prediabetu možnost zažehnání této nemoci.
Jak vážný průběh jsi v začátcích měla?
V mých začátcích jsem měla velmi vážný průběh. Jednoho dne jsem si tak seděla v obýváku a najednou jsem se ocitla v nemocnici, kam mě dopravila moje maminka. Tam mi naměřili hodnotu cukru v krvi 35 (optimální glykémie je 6-7). Okamžitě jsem byla převezena do Fakultní nemocnice v Olomouci. Jak už jsem říkala, byla jsem i velmi dehydratovaná. Dostala jsem kapačku s inzulinem a v nemocnici strávila více jak pět měsíců.
Jak tvůj zdravotní problém vnímalo tvé okolí a rodina?
Moje rodina to nesla velmi těžce. Nikdo s tím neměl zkušenosti. Moje maminka byla po celých těch několik měsíců se mnou v nemocnici. Učila se o cukrovce vše, co se naučit mohla. Když se vše potřebné naučila, mohli jsme jet domů. Ze začátku byli všichni velmi opatrní. Nemohla jsem sníst nic, co by neprošlo přes „sacharidové tabulky“, takže ani přespání u kamarádky se neobešlo bez pomoci mamky na telefonu. Byla jsem ještě dítě a nevěděla jsem ani polovinu toho, co jsem měla, ale vím, že jsme si dělali srandu, když jsem chtěla třeba bonbón. To jsem nejdřív musela oběhnout celý barák a pak ho teprve mohla sníst. Omezení bylo veliké hlavně ve škole. Než jsem se mohla najíst, musela jsem si spočítat sacharidy v daném jídle, změřit si glykémii z prstu a podat inzulin. Tehdy jsem měla ještě klasické inzulinové pero a musela čekat 15 minut, než inzulin zabral a mohla se najíst. To jsem ale odbočila od toho, jak to vnímalo mé okolí. Bohužel jsem se na škole stala kvůli mému onemocnění obětí šikany. Spolužáci nechápali, co mi je, proč si mě učitelé více všímají, proč mám určité výhody nebo proč jdu třeba domů dřív, když mi nebylo dobře. To se muselo vyřešit osvětou o této nemoci. Musím ale říct, že moje maminka se stala expertem na toto onemocnění a všechny v okolí učila, co vše tato nemoc obnáší. Já sama se stala soběstačnou o rok později, ale přesto jsem měla mámu pořád v zádech, pro případ nouze.
Přinesla cukrovka v tvém životě nějaká větší omezení?
Cukrovka mi přinesla hrozně moc omezení, a to hlavně v dětském věku. Pořád se musíte hlídat. Bylo hrozné pozorovat vrstevníky, jak si můžou koupit sladké pití nebo lízátko a já mohla maximálně vodu. Bylo to spíš o psychice a člověk se tomu musel přizpůsobit. Ve své pubertě jsem se cukrovce vůbec nevěnovala a chtěla jsem žít normálně. To se mi bohužel dost vymstilo.
Za jak dlouho se povedlo cukrovku dostat pod kontrolu?
Tuhle mojí „kamarádku“ se mi podařilo zkompletovat až teď, v mých 23 letech. Jak jsem říkala, kvůli své hlouposti a pubertálnímu období jsem na svou lhostejnost doplatila. Skončila jsem v nemocnici na ARO a dostat se zpět do kompenzovaného stavu mi trvalo velmi dlouhou dobu. Nyní mám tuto nemoc plně pod kontrolou, a to hlavně díky technologickému pokroku. Dostala jsem inzulinovou pumpu se senzorem a to je pro mě něco jako nová šance.
Co pro tebe znamená žít s tímto onemocněním?
To je dost těžká otázka. Člověk nikdy neví, co nového cukrovka přinese. Může se stát cokoliv. Když jsem na tom byla špatně, strachovala jsem se každý den. Doktoři mi tenkrát nedali moc procent na přežití, ale dostala jsem se z toho. Dnes už takový strach nemám. Někdy si přeji být zdravá, třeba když na mě křičí telefon propojený s pumpou, hlásící hypoglykémii (nízký cukr v krvi) nebo když mě bolí vpichy po inzulínové pumpě. Cukrovka je pro mě ale něco jako dítě. Žije ve mně a já za ni mám zodpovědnost a musím se o ni starat. A hlavně se dál zajímat. Ráda bych byla zdravá, ale pořád existují horší nemoci.
Terezka je mladá slečna a i když by mohla být spíše mojí dcerou, velmi mi přirostla k srdci. Se svým onemocněním bojuje a snaží se žít život tak naplno, jak jí její nemoc umožňuje. Terezko, děkuji, že ses o svůj příběh podělila.
Anketa
Zdroje:
Tento článek vznikl rozhovorem s velmi blízkou osobou.
