Článek
Jeden z mých článků ukázal, jak se to ve skutečnosti má s názory na výchovu dětí rodiči. Netušila jsem, kolik emocí a různých reakcí vyvolá. Situace, které se běžně dějí a sama jsem byla pozorovatelem, někomu přijdou zcestné, přitažené za vlasy či dokonce vymyšlené. Nevím, zda je to skutečně tím, že se s takovou situací někteří nikdy nesetkali či pouze patří do té skupiny, kterým přijde normální. Řeč je o tomto článku, který si můžete přečíst zde. Pojďme se nyní společně podívat na další takové životní situace, které lidi rozdělují.
V otázkách výchovy se lidé rozdělují často ostřeji než u politiky či náboženství. Zatímco jedni zastávají přístup plný volnosti, přizpůsobení a okamžitého uspokojení potřeb dítěte, druzí věří ve strukturu, jasné hranice a ohleduplnost vůči okolí. Různé situace můžeme vidět každý den v obchodě, restauracích či ve veřejné dopravě. Všude tam se rozdílné postoje rodičů k výchově začínají projevovat a zároveň i tříštit názory naší společnosti. Ačkoliv se může zdát, že kritika směřující vůči některým rodičovským návykům je útokem na děti samotné, opak je pravdou. Nejsem člověk, který by děti neměl rád. Právě kvůli nim je podle mě důležité o těchto věcech mluvit nahlas, ač se někomu nelíbí.
Jedním z nejčastějších míst, kde se rozdílné výchovné přístupy střetávají a jsou jasně vidět, je obyčejný supermarket. Nákupní košík, malé dítě v něm a rodič. Běžná situace, která asi nikoho nepřekvapí. Jenže pak mohou nastat scény, které již rozdělí i zákazníky do dvou táborů. Dítě sedí v košíku mezi potravinami, obvykle přímo v místě, kam lidé později vkládají pečivo, ovoce či další zboží, a na nohou má boty, které mělo už při příchodu do obchodu. Boty, v nichž chodilo po ulici, po parkovišti, často viditelně opotřebované, špinavé. Někomu to možná přijde normální, jinému jako naprostá nevychovanost a ignorance okolí. Sama toto vůbec nechápu. Pro malé děti jsou v košíku dělaná sedátka. Dítě, které se do tohoto sedátka nevejde, by mělo být logicky schopné samo chodit.
Jenže problém není v samotném dítěti, to samozřejmě netuší, co je a není hygienické. Ale opět se dostávám ke vzoru, který mu nastavuje rodič. Vkládat dítě s botami do vozíku, kde se později přepravují potraviny, není jen otázkou neslušnosti, ale často i základní hygieny. Když si člověk uvědomí, co vše může na chodnících a silnicích ležet, a lidé či děti do toho šlapou, je mi celkem odporná představa, že si na to v nákupním vozíku, pošlapané botami ratolesti odkládám potraviny. Ano, zní to možná přehnaně, ale kdo někdy takovou scénu nezažil? To není výtka vůči dětem, ale vůči rodičům, kteří to udělají bez jediného zamyšlení. Ani je nenapadne, že je to zcela nevhodné chování.
Další taková situace nastává u pultu s pečivem. Dítě si začne dožadovat například rohlíku či jiného pečiva. Rodič jde, podá dítěti, co chce, a má od něj klid. Jen si řekne, že to pak nahlásí na pokladně. Docela by mě zajímala bilance, kdy to rodič u pokladny opravdu nahlásí. Viděla jsem i situaci, kdy dítě dostalo rohlík, okousalo jej, a aniž by si toho maminka všimla, rohlík zahodilo. To že nebyl ani zaplacený, je opět ukázkou přemýšlení rodiče. Vlastně dávám dítěti ke konzumaci něco, co není jejich. Někomu to možná přijde normální, ale ne, opravdu to normální není. Je to stejné, jako kdybych přišla se svým psem do chovatelských potřeb a někde za regálem ho nechala sníst nějaký pamlsek. Slušnost by mi to nedovolila. Pamlsek přece můžu po zaplacení vyndat ze sáčku a pes dostane co chtěl. A kdyby chodil mezi regály a na vše co by chtěl bude kňourat, tak mu prostě vysvětlím, že to dělat nebude. Jednak v rámci toho, že tím může rušit své okolí a pak taky proto, že si nemůže takovým způsobem cokoliv vymáhat.
Přesně tak si totiž dítě si velmi rychle zvykne, že k cíli vede křik a truc. A že pravidla nejsou důležitá. Rodič tím často nechtěně volí jednodušší cestu, místo toho, aby dítěti vysvětlil, že se musí počkat. Raději ustoupí, aby měl sám klid a nemusel poslouchat nepříjemné vztekání. Vím, že být rodičem je extrémně náročné. Ale právě v těchto malých každodenních momentech vzniká základ charakteru. Není nic horšího než vidět dítě na zemi, které se vzteká a hysterickým brekem se domáhá toho, co chtělo. Někdo může opět reagovat, že nemám ráda děti, ale to je pouze jednoduchá reakce toho, kdo často takový problém řeší tak, že dítěti dopřeje vše, nač si ukáže. Mám jen ráda ohleduplnost k okolí a základní slušné vychování.
Ne každé výchovné rozhodnutí je jednoduché. Někdy máme pocit, že ustoupit dítěti je menší zlo než čelit záchvatu vzteku uprostřed obchodu. Ale každé takové ustoupení je jako malý ústupek od zásad, které chceme dítě naučit. A i když rodiče často jednají s dobrým úmyslem, zachovat klid, nevyvolávat konflikty, nezdržovat ostatní, dobrý úmysl někdy nestačí. Je třeba hledat rovnováhu mezi láskou k dítěti a respektem k pravidlům a lidem kolem nás.
Nutno ještě dodat, že některé supermarkety se snaží vycházet vstříc a pokud dá rodič dítěti po dobu nakupování třeba rohlík, nemá s tím větší problém, pokud na konci dojde k jeho zaplacení. To, že vycházejí vstříc však neznamená, že je to automaticky normální. Stále jde o princip, že je zboží majetkem daného obchodu.
Zdroje:
https://www.kupi.cz/magazin/clanek/31587-nakupni-vozik-deti
https://www.kupi.cz/magazin/clanek/25551-konzumace-jidla-v-obchode-pred-zaplacenim
