Článek
Byla to jedna z těch krásných sobot nadcházejícího prodlouženého víkendu. S dcerou jsme se chystaly na volejbalový turnaj. Před tělocvičnou se začaly scházet děti s rodiči. Jak jsem tam tak stála a rozhlížela se, mému pohledu neunikla jedna dívka z dceřina týmu.
Ve tváři se jí zračil hluboký smutek a z jejího pohledu jsem vycítila ochromující strach, možná i bezmoc. Když jsem se podívala na jejího otce, bylo mi vše okamžitě jasné.
Sama jsem si prošla traumatizovaným dětstvím, kde bylo běžné bití páskem, ponižování, nadávky, zastrašování a domácí násilí. Na tyto signály jsem proto velice citlivá. Z otce té dívky šel vyloženě strach. Vysoký muž, levou paži potetovanou a oči plné potlačované zloby.
Nemohla jsem se na tu dívenku přestat dívat. Doslova jsem cítila její utrpení. Tato vyděšená holčička mi totiž až příliš připomínala samu sebe: vyčleněná mimo kolektiv, zakřiknutá a se silným přesvědčením, že svět není bezpečné místo a nikomu se nedá věřit.
Psychika mě chránila tím, že vzpomínky vymazala
Je zvláštní, že tyto zážitky jsem měla v sobě tak hluboce potlačené. Ještě nedávno jsem si upřímně myslela, že jsem měla vcelku pohodové dětství a jen trochu „přísnějšího“ otce. Člověk, který mě měl chránit a být mým bezpečným přístavem, byl nakonec tím, kdo mi nejvíce ubližoval.
Přesně takhle odevzdaně a ochromeně, jako ta dívka, jsem se cítila i já. A to dokonce i v době, kdy už jsem byla dospělá a sama měla dvě malé děti. Byla jsem vychovaná k absolutní poslušnosti. Jakýkoliv projev jiného názoru nebo vlastní vůle byl tvrdě potrestán.
Rány páskem si už dnes úplně přesně nevybavím – moje psychika je prostě vytěsnila, aby mě v té době ochránila. Zato si s naprostou přesností vybavuji ten paralyzující strach ze zvuku opasku, ať už při jeho rozepínání, nebo sundávání z kalhot. V tu chvíli cítím studený pot na čele a třesu se po celém těle. Nežiju v přítomnosti. Jsem zase ta malá, bezmocná holčička uvězněná v minulosti.
I dnes se v noci občas probouzím leknutím, když se otevřou dveře do ložnice. Trvá mi chvíli, než si uvědomím, že jsem v bezpečí. Že už mě namol opilý otec nebude uprostřed noci nutit vstávat, poslouchat jeho agresivní výlevy a dělat svědka domácímu násilí.
Tři cesty z pekla
Lidé, kteří si projdou podobným peklem, mají podle mého názoru v dospělosti tři možné cesty, jakými se bude jejich život ubírat:
- První a nejjednodušší cesta je šířit toto zlo dál na své okolí a vlastní děti. Převzít vzorec agresora.
- Druhá možnost je obrátit to zlo proti sobě. Začít se utápět v závislostech, úzkostech a depresích.
- Pak je tu třetí cesta, nejtěžší, ale zároveň jediná osvobozující – cesta ke skutečnému zotavení.
Rozhodnout se, že už v takovém životě nechcete pokračovat. Vyhledat odbornou pomoc, začít chodit na terapie a postupně, krok za krokem, přepisovat ty staré programy strachu. Zastavení předávání generačního traumatu je cesta bolestivá a pomalá. Dobrovolně otevíráte staré rány. Aby se však rány vyčistily, musí se nejdříve otevřít, ošetřit a teprve potom se mohou začít skutečně hojit.
Agresoři mají sílu jen tam, kde je nikdo nevidí
Žijeme v době, kdy už se o traumatech mluví nahlas. Máme terapie, podpůrné komunity a přístup k informacím. Věřím a moc si přeji, aby se s dalšími generacemi situace zlepšovala. Za velice důležité ale považuji to, abychom byli k lidem kolem sebe všímavější.
Většina lidí se bojí zasáhnout nebo zavolat pomoc, aby obětem ještě více nepřitížili. Sama z vlastní zkušenosti vím, že je to přesně naopak.
Když jsem byla malá, několikrát se našla nějaká dobrá duše sousedů, která v noci na mého řádícího otce zavolala policii. Dalo by se čekat, že ho to vyprovokovalo k ještě větší zuřivosti, ale opak byl pravdou. Ten velký „hrdina“ okamžitě pozhasínal, zalezl si pod peřinu a dělal, že spí. Zásah zvenčí nás nejednou zachránil od stupňující se agrese. Tito lidé mají totiž sílu jen tam, kde je nikdo nevidí.
Každé malé vítězství, každá udržená chvíle vnitřního klidu je důkazem, že z tohoto rodinného pekla existuje cesta ven. A té neznámé dívce, kterou jsem v sobotu potkala před tělocvičnou, z celého srdce přeji, aby v dospělosti našla sílu a vydala se tou třetí cestou.
