Článek
Filozofická fakulta mě po deseti letech studia vyplivla do světa, vybavenou znalostí jazyků, umění a literatury. Co už mi ale neřekli bylo, jak se tím v reálném světě uživit. Že to nebude lehké, jsme tak nějak všichni tušili, ale přesto jsme byli schopni se do krve pohádat, když nám nějaký nafoukaný kandidát na titul Ing. vykládal vtipy o smaženém sýru. Určitou naději proto pro některé z nás představovalo doktorské studium. Třeba si během té doby uvědomím, co chci dělat, třeba si během těch čtyř let najdu nějakou práci, třeba se najde místo na fakultě… uvědomění nepřišlo, z práce mě vyštípaly kolegyně a místo na fakultě dostal kolega mužského pohlaví s výraznějším egem. Tudíž celkem logicky přišly ty sýry. Tedy ne že bych pracovala v McDonaldu, to by mě nebavilo. Jakožto svobodomyslný tvor vychovaný svobodomyslným prostředím jsem si vybrala povolání kurýra a sýry na kole pouze rozvážela. A taky pizzy, hamburgery, poke bowly, rameny, paštiky a všechno, na co si vzpomenete.
Funguje to takhle: přijdete na živnostenský úřad. Po dvou hodinách čekání jste vpuštěni do kanceláře paní úřednice, která má na stole porcelánového slona. Přejedete pohledem na vitrínu za jejím stolem, kde podobných exemplářů nalezne vaše oko dalších asi sto deset. Snažíte se zapomenout, že jste kdy studovali kunsthistorii, a především se nepozvracet. Vykoktáte ze sebe, že si chcete otevřít vedlejší živnost jako kurýr na kole, č. 51. Tato živnost je mimochodem definovaná jako „Potrubní a pozemní doprava (vyjma železniční a silniční motorové dopravy)“. Paní úřednice vám to však nechce věřit a ptá se vás znova, zda hodláte skutečně jezdit na kole a ne autem. Její nedůvěra ve Vaši fyzickou odolnost Vás značně zklame, ale slušně odpovíte, že je tomu skutečně tak, že auto ani nevlastníte (kde byste na něj taky měli jako doktorand na filozofické fakultě proboha vzít???). Pak přijde zákeřná otázka: chcete to mít jako vedlejší živnost, kdo je tedy Vaším zaměstnavatelem? Masarykova univerzita, zašeptáte co nejtišeji. Budeme totiž Vašemu zaměstnavateli muset dát vědět, že si chcete otevřít živnost. To klidně můžete, říkám si pro sebe, jen ať ví, že z poloviny úvazku na grantu se opravdu vyžít nedá. Tiše doufáte, že úřednici nenapadne zadat Vaše jméno ve spojení s údajem o zaměstnavateli do Googlu. Co kdyby na ni vyskočily všechny Vaše tituly (Mgr. et Mgr., Ph.D.) a ona Vás poslala domů s tím, že si z ní děláte legraci? Naštěstí vše spravilo uhrazení administrativního poplatku. Dva dny na to jsem si již mohla svůj nový živnostenský list vyzvednout. Paní mě uvítala se slovy: já si Vás pamatuji, paní Králová, že? Možná přece jen googlila. Ačkoli spíš ne, protože v živnostenském rejstříku ty tituly nejsou. Příjemný to pohled na prosté bytí sebe sama, bez příkras. Koneckonců je mi to i milejší. Od doby, co mi lidé říkají „paní doktorko“, mám strach, že to někdo zaslechne, špatně si to vyloží a bude po mně třeba chtít, abych ho resuscitovala.
Ale zase tolik lidí to není, většinou totiž nikdo neví, co to Ph.D. znamená. Takže „paní doktorko“ čtu maximálně v mailech od svých studentů. A vůbec, není nad to, dokázat strčit si svoje ego a diplom do poličky a vyrazit s helmou na hlavě a batohem na zádech do ulic. Vede to pak k velmi paradoxním situacím: jeden týden vozíte lidem obědy, honíte se kvůli padesáti korunám přes půl města a druhý týden pak jedete luxusním nočním vlakem do Bruselu, abyste tam na univerzitě přednášeli o umění a pak vás pozvali do luxusní restaurace na luxusní steak a večer uložili spát do luxusního hotelu. Pak se dozvíte, že vaši rodiče svým známým, když jsou na vás dotázáni, vykládají pouze polovinu pravdy. Tu navoněnou, o vlacích, steaku a umění. Ale co ta druhá? To jste přece taky vy. A co když by se stalo, že byste toho známého potkali s kurýrským batohem na zádech? Nevadí, kurýrů si stejně nikdo nevšímá. Jako bychom byli neviditelní. Jako bychom neměli žádné obličeje. Máme jen batohy a v nich jídlo, které lidi zajímá především. My jsme jim dobří jen na to, abychom jej k nim co nejdříve dopravili.
Lidi jsou ale stejně zvláštní. A tak různí. Je to úplně na vědeckou studii, co člověk při tom rozvážení zažije. Stalo se mi, že dva lidé během dvou dnů platili téměř stejnou částku hotově. První byla paní, která platila 592 Kč. Věřte nebo ne, kromě tří dvoustovkových bankovek vytáhla s vítězoslavným výrazem z peněženky i minci, provázenou slovy „ty dvě koruny najdu!“. Vrátila jsem jí desetikorunu a odfrčela. Druhý den vezu objednávku za 593. Pán mi vrazí 640 Kč a povídá: „to máte i s dýškem!“ A nejen to, on se mnou i prohodil pár slov o počasí, jako bych nebyla jen anonymní dopravce jeho obědu, jako by pod tou helmou tušil člověka. Milý člověk.
A mám tu další srovnání: kdosi si do hotelu Grand Palace na Šilingrově náměstí objednal hranolky z Fancy Fries. Říkáte si, kdo si z takového fancy hotelu, kde noc stojí pět tisíc, může objednat hranolky? Ale dobře. Ukázalo se, že objednávka byla pro portýra. Při předávání jsem neodolala a místo přejela očima. Celé to na mě řvalo snobstvím: uhlazený profesionální úsměv zaměstnanců, tlumené světlo, tichá hudba, luxusní křesílka. A do toho já, špinavá, větrem ošlehaná, blátem nahozená, polévkou politá, fastfoodem načichlá kurýrka. Nešlo to dohromady, musela jsem rychle ven. Jedna z dalších objednávek mě vedla na ulici Bratislavskou, tedy do srdce brněnského Bronxu. Pan Harvát mi s přízvukem typickým pro muže jeho etnické skupiny do telefonu sdělil, že mám jít do vnitrobloku. Potlačila jsem obavy a předsudky a vešla do vnitrobloku, který byl přesným opakem toho, co jsem právě popsala. Panoval tu mírný chaos, prádlo viselo z oken, ale mělo to atmosféru. Navzdory mým katastrofickým scénářům mě nikdo neokradl ani nepřepadl. Naopak, ze dveří vyšla starší paní a skutečně mi objednávku zaplatila, dokonce ji i zaokrouhlila. Za ní vyšly dvě roztomilé vnučky, které při pohledu na hamburger z McDonaldu začaly vesele tancovat. Dívala jsem se na ně a nemohla se nesmát té radosti, která z nich čišela. Celé to bylo živé, a ta živost kontrastovala s tou podivnou mrtvostí hotelu Grand Palace, kde jsem mimochodem od portýra žádné dýško nedostala.
Pak jsou dny, kdy se nedaří. Třeba prší. Nezdá se to, ale když prší, docela to na kole klouže. Takže když v určité rychlosti, kterou jste zvyklí najíždět na obrubník za sucha, na něj najedete v dešti, tak letíte. Letíte tak, že si narazíte ruku, roztrhnete kalhoty a z kolene vám teče krev. Klidně byste chvíli zůstali ležet a naříkali si nad vlastním osudem, ale nemůžete, protože za vámi jede šalina, a navíc se k vám řítí kolemjdoucí s vyděšeným výrazem ve tváři. Takže musíte vyskočit, uklidnit spoluobčany, že jste živí, posbírat kolo a mobil, otřepat se a jít rozvážet dál. Naštěstí v batohu zrovna nemáte nic tekutého, žádnou špatně zavřenou polévku nebo tak. Pouze hamburger. Zákaznici se pak omluvíte, že její hamburger s vámi dostal smyk, ale že se mu nic nestalo. Zákaznice ocení, že se nestalo nic vám (zase jeden lidský člověk). Ta rozlitá polévka vám ten den ale prostě souzena byla, protože za další hodinu jednu opravdu rozlijete, aniž byste spadli. Ani nevíte jak, prostě byla velmi špatně zabalená. Přijedete tedy za zákazníkem, kterému podáváte pouze hlavní jídlo, mokré od polévky, bez papírového sáčku, který rozmočila polévka. Polévka je uvnitř batohu, na batohu, na vás i na chodníku. Prostě všude. Bojíte se reakce, strašně se omlouváte, ještě jednou se omlouváte, opět se omlouváte. Zákazník stojí s otevřenou pusou a neschopen slova. Pak něco zahučí. Nerozumíte. Zeptáte se, co že to prosím říkal. Opět něco zahučí. Opět nerozumíte. Opět se zeptáte, co říkal. MAJÍ TO LÍP BALIT! Uffff, spadne to z vás. Takže on si nemyslí, že by to byla vaše chyba. Pošlete fotografii polévky, co je všude, na podporu – aby si třeba nemysleli, že jste ji snědli. Ani tam si kupodivu nemyslí, že to byla vaše chyba. Tak snad to nebyla vaše chyba. Jen špatný den. Ale zase ty výdělky! Plus třicet procent za déšť a k tomu dýška. Vyděláte si dvakrát víc než obvykle! Při dešti lidi dávají dýška a litují mě. Když svítí sluníčko, vyjdou před kancelář, zamžourají, převezmou objednávku, tiše vám závidí a zalezou zpět. Žádné dýško. Vždyť můžete žít ze slunce a vzduchu, ne?
Každé dobrodružství má svůj konec, a tak skončilo po půl roce i to moje kurýrské. Abych byla upřímná: není tak úplně pravda, že by se absolvent či absolventka filozofické fakulty neuživili. Když mají dost trpělivosti a dostatečně dlouho hledají, můžou taky narazit na nějaké teplé místečko v korporátu. To je pak absolutním protipólem akademického zaměstnání – práce je tam málo a peněz hodně. Zkrátka taková zlatá klec. Ironií osudu je, že tamní zaměstnanci často neví, jak s tou spoustou času naložit. Takže zapředají nekonečné hovory o margináliích anebo přemýšlejí, za co by mohli utratit benefity. Ale pokud máte tu a tam home office, můžete tam i jako akademik chvíli přežít. Jak dlouho, to se uvidí. Každopádně po práci můžete chodit do hospod, které ze své předchozí praxe důvěrně znáte, objednat si celé menu od shora dolů a posadit se naproti dveřím, abyste si mohli prohlížet přicházející a odcházející zablácené, polévkou polité kurýry. A obdivovat je, jsou to hrdinové!
