Článek
Mně osobně přijdou ty stavy dost blízké. Pár delších treků i retreatů už jsem zažila a vždycky to překonalo moje očekávání. Kde vidím souvislosti?
1) Obojí způsobuje intenzivní pocit štěstí. Ten vychází z toho, že jsem tady a teď ve svém těle. V běžném dni mám tendenci jít deset metrů před svým tělem a plánovat, nebo dvacet metrů za sebou a nimrat se v minulosti. Ale na treku jsem plně přítomná a o svém těle vím velmi dobře (někdy bohužel až moc). Podobně meditace začíná soustředěním na jednotlivé části těla, což také vede k lepšímu sebeuvědomění.
2) Trek i meditace vás složí zpátky dohromady. Multitasking, emoce, zážitky, informace - to vše se valí a valí. Jenže když vás to zavalí, ztratíte směr. Trek pro mě vždycky znamená mentální pauzu od všeho, utřídění myšlenek. Stejně tak retreat. Po návratu z obojího pak možná nevím hned, co a jak, ale mám jasnější hlavu a reaguji uvědoměleji.
3) Po delší době chození a meditování získáte pocit napojení, bezpečí. A to i v případě, že kolem vás zuří vichřice a vy přemýšlíte, který strom na vás může potenciálně spadnout. Ale stejně dáte přednost noci ve stanu před hotelem, i když vás to možná (při těch cenách a výdrži ultralight výbavy) vyjde ve výsledku dráž. Za pár nocí, kdy dýcháte čerstvý vzduch, posloucháte zvuky lesa a od okolí vás dělí jen tenká blána moskytiéry, s tím lesem totiž splynete. Podobný pocit bezpečí a zachumlání mám při několikadenním retreatu v tichu.
Nebojte, nechci vám brát vaše chození po lese. Jen bych vás chtěla uklidnit, že se dá duševně i duchovně přežít i v případě, že zrovna máte třeba zlomenou nohu. Stačí jen sedět, dýchat a nechat myšlenky plynout.
Proč se tedy namáháme bloumáním po lese? Ono je totiž někdy jednodušší kráčet týden v dešti než plavat proti proudu rozbouřených myšlenek. Ale stojí to za to, obojí, a hezky se to doplňuje.
