Článek
Nedávno jsem mluvila s kamarádem, který poznamenal, že smrt je pro jeho výzkum ústřední téma. Tehdy jsem se tomu bezstarostně zasmála: už mi dlouho nikdo neumřel a když, tak nejdříve v 86 letech a po vleklé nemoci. Rekordmanům v naší rodině táhlo na stovku. Neuběhl ani týden od rozhovoru a náš rodinný rodokmen pozbyl kvůli infarktu jednu bující ratolest v pouhých 69 letech.
Klasický vzorec popření-hněv-smlování-deprese-smíření u mě probíhá téměř učebnicově - momentálně jsem v předposlední fázi a moje výkonnost je asi na mínus sedmi. Ale protože ani nejhorší zprávy nezastaví můj šílený analytický mozkostroj, patří k mým způsobům vyrovnávání se s odchodem blízkého také zpracovávání tohoto tématu na myšlenkové rovině pomocí knih, podcastů a filmů.
A téma je to nečekaně bohaté: například jsem neměla ani potuchy o tom, že existuje přírodní pohřebnictví. Kdo by nechtěl ležet v lesoparku a být po smrti užitečným alespoň jako hnojivo pro strom, ve kterém hnízdí ptáci a veverky? Spát v lese se nebojím, na hřbitově bych se bála, takže tohle by pro mě mohla být příjemná alternativa.
Pokud ale mohu vzít do rukou poslední místo svého odpočinku, proč si aktivně nepřizpůsobit i další náležitosti, dokud mohu? Jestli mě předčasná smrt v rodině něčemu naučila, tak tomu, že nevíme dne ani hodiny, takže mých třicet dva jar neberu jako výmluvu. A tak jsem na chvíli odložila každodenní záležitosti a sepsala si, jak by měl vypadat můj pohřeb a další poslední přání. Také nějaké praktické věci typu jak se moji blízcí dostanou k důležitým dokumentům atd. Věřte, že tím vašim eventuálním pozůstalým můžete ušetřit hodně starostí. Například co dát na parte - bolestí ochromená mysl není moc kreativní, takže může například (tak jako se to stalo u nás) sáhnout po pomoci chatgtp, který, přiznejme si, není vždy bezchybný. A chyby jsou to poslední, co by editor na svém parte chtěl, že? To už je lepší si takový citát sám nachystat dopředu.
V určitém momentu života asi podobně jako protagonistka jednoho z filmů o smrti, které jsem zhlédla, pochopíme, že jdeme životem sami. Jak ale poznamenala její matka, jsme na to sami všichni, a to nás vlastně spojuje. Při truchlení takové ztráty by člověk neměl být sám. Neměl by s tou zprávou sedět ve stanu, na který prší a do kterého se dobývá hejno muchniček, jako se to stalo mě, jelikož mě zasáhla zrovna na treku. Měl by truchlit obklopen blízkými a cítit, že v tom není sám. A vzít svůj konec do svých rukou, dokud může.
