Článek
Před dvěma týdny jsem vypustila do světa svůj první článek, který mi ležel skoro rok v šuplíku a pojednával o tom, jak jsem po skončení doktorátu jezdila jako kurýrka na kole. Ano, jsem jedna z těch nesmělých lidi, kteří se potřebují vypsat z emočních přetlaků a svoje výtvory pak ukážou maximálně svým nejbližším. A někdy ani to ne. Rozhodně jsem nečekala, že by moje ironicko-filozofické úvahy mohly zaujmout více než asi tak tři a půl čtenáře.
A pak mě kdosi povzbudil a já to hodila on-line. Věřte nevěřte, tu věc si pak přečetlo nejdřív 300, pak 3000 a nakonec bezmála 13 000 lidí. Totální šok. Pocit, že vám exploduje hlava. Čtyři roky se štvete s disertací, aby si ji nakonec přečetli tři akademici (a to ještě kdoví jestli…) a pak si jen tak bokem střihnete povídku a najednou ji vidí tolik lidí, že si to množství ani nedokážete představit. Dáte si studenou sprchu a snažíte se normálně fungovat.
Vaše okolí se však později náležitě postará o to, aby vám ta sláva nestoupla do hlavy. Někteří se dotazují, jestli to má být jako dobrý výsledek - posty na sociálních sítích přeci mívají třeba 300 000 zhlédnutí, no ne? Z rodičů se při společné večeři v restauraci snažíte vymámit pochvalu slovy „tak dobrý, ne?“. Reagují slovy „jo, je to fakt dobrý“, ale bohužel se ukáže, že se toto hodnocení vztahuje k hovězímu a ne k vašemu článku. Spolubydlící prohlásí, že lajk vám už hodila, ale na přečtení si někdy teprve udělá čas. Dosud si ho neudělala. Nakonec mi tetička připomněla, že jsem ten ironický humor zdědila po dědečkovi. Po tom dědečkovi, který moji máti a svou budoucí snachu na prvním setkání uvítal slovy „Á, budeme zametat!“ - dostavila se totiž s velkou kyticí mečíků. Tak uff, žádný velký úspěch ten můj článek vlastně nebyl a za tu ironii taky nemůžu, prostě ji mám v genech!
Vaši blízcí tedy možná nepřekypují nadšením, ale zase vám alespoň nenadávají. Pokud však uděláte tu chybu a kouknete se do komentářů k vašemu článku, objevíte, že jste právě získali také první hejtry! Odvrácená tvář úspěchu. Následuje dilema: samozřejmě stojíte o konstruktivní zpětnou vazbu, ale jak to udělat, abyste se nemuseli probírat vším tím hnusem? Přece jen jakožto vysoce citlivý člověk máte určitou tendenci brát si kritiku víc k srdci. Pro potenciální citlivé autory mám proto tip: komentáře bez čtení překopírujte do AI a poproste ji, aby vám z těch komentářů vybrala konstruktivní feedback. Pro hejtry bych měla taky tip: vážení, uvědomte si prosím, že svými reakcemi, byť negativními, zvyšujete autorovi dosah a tím mu vlastně děláte radost. A to přece nechcete. Tak si příště místo psaní běžte radši třeba zaběhat.
Přesto se po vstupu do online prostoru něco změní. Začne to ve vás hlodat: co když to vaše psaní opravdu za něco stojí? A tak sebou začnete všude vláčet blok a propisku, pro případ, že by vás třeba náhodou něco chytrého napadlo. Když pak ale máte zrovna pocit, že vás zrovna náhodou i něco napadá, ukáže se, že notes jste zapomněli doma. Poprosíte servírku o papír, který je ale ve výsledku k ničemu, protože zjistíte, že vaše propiska nepíše. K dalšímu otravování servírky už nemáte odvahu, tak naťukáte pár poznámek do mobilu a jdete domů.
A co vy, taky tvoříte sami pro sebe a bojíte se být vidět? Jste žena a říkali vám, že byste měla radši sedět někde v koutě a nebýt moc na očích? Nebo máte těžký imposter syndrom a všechny své úspěchy považujete za náhodu? Nebo trpíte perfekcionismem a víte, že je toho hodně, co nevíte, a máte pocit, že dokud nevíte vše, nemáte radši říkat nic? Já vím, není to snadné. Ale zkuste jít s kůží na trh. Není lepšího léku na imposter než statistika.
