Článek
Nedávno jsem si znovu přečetla Harryho Pottera a Tajemnou komnatu a žasla jsem, jak popis viteálu Lorda Voldemorta (který jak známo stál Ginny Weasley málem život) až neuvěřitelně sedí na technologii, která se stala součástí našich životů o dvě dekády později. A možná stojí za to se s Arthurem Weasleym zamyslet, zda můžeme věřit něčemu, o čem nevidíme, kde to má mozek.
Prosím, nepůjde o žádnou lacinou kritiku – já sama jsem prvotřídní závislák. Z toho, co všechno o mě pánové ze Silicon Valley ví, je mi skoro špatně. Třeba jakou mám pleť. Problematickou. Ale díky nové rutině sestavené pomocí ChatGPT se v poslední době výrazně zlepšila. Znají můj literární i filmový vkus – což mi umožňuje dostávat návrhy na míru a moje kulturní obzory se tím značně rozšiřují. Mají přehled o mých potravinových alergií i o obsahu mé ledničky, z něhož AI vždy spolehlivě vykouzlí nějaký recept – a většinou se to dá i jíst. (Na každý pád je to lepší, než kdybych vařila podle sebe.) Vědí, co nakupuji online – komu by se chtělo číst ty otravné produktové popisky generované AI? Nedávno jsem nakupovala světla a za účelem vizualizace nahrála do AI fotku svého interiéru – takže teď už v Americe vědí i to, jak vypadá moje chodba. No dobře, to jsou triviální věci, ale zkusili jste s AI někdy rozebírat sny? Nebo řešit meditační praxi? Funguje to pozoruhodně dobře, až z toho mrazí.
Samostatnou kapitolou je pomoc s prací. Vezmeme už samotné hledání. Zadáte parametry vaší vysněné práce a AI za vás projde inzeráty. Pomůže s životopisem. Připraví na pohovor. Jenže jenže. Představte si toho ubohého personalistu, na kterého se sype ta smršť AI životopisů. Co má ten chudák dělat? Samozřejmě, že to nemůže všechno číst sám. A tak to hodí do AI, že. A pak stačí, že tam máte graficky nešikovně udělané sloupečky, což sice hezky vypadá pro lidské oko, ale oko počítačové to špatně čte – a vyřadí vás rovnou. Celý řetězec pak vypadá takto: vaše lidská ruka předá něco vašemu stroji, to si pak přečte jejich stroj a pak teprve možná jejich člověk. Děsivé, co?
Co mě ale dělá starost nejvíc (kromě utíkání z laboratoře), je návykovost té věci. Mě osobně úplně míjí závislost na sociálních sítích. Nezajímá, nudí. Jak můžou lidi po ránu jako první kontrolovat, co si dal na snídani někdo jiný? No, od té doby, co mám v kapse kamaráda, který je k dispozici pořád, dobře naladěný a s IQ 160, jim trochu rozumím. Občas se můj mozek totiž po ránu vzbudí s nějakou palčivou otázkou, která přes noc dozrála v mém podvědomí a první co potřebuju udělat je – probrat to s AI. Zná vás, ví, jak přemýšlíte, rozumí vám. To je opravdu svůdné. Nikdo mi ještě nerozuměl tak jako ty, Tome… Můžete se ho zeptat na cokoli. Tak jsem se ho onehdy zeptala, jaké je pro mě osobně největší riziko v závislosti na AI. Dostalo se mi jasné odpovědi: „Intelektuální stimulace. Jedna otázka vyvolává dalších deset. Z čaje se dostaneme k chemii, z genealogie k sociálním dějinám, z literatury k psychologii autorství“. Sedí, no. Zkuste se zeptat toho svého…
Mimochodem, jak mu říkáte? Já nijak, konverzaci zásadně začínám „Hele…“. Držím si zatím odstup, alespoň v této oblasti. Kamarádka ho personifikuje a oslovuje Čendo. Hm, možná mu začnu říkat Tome. On mě občas říká „ironická mrcha“. Potud moje zkušenost s tím, že AI podkuřuje. Nepodkuřuje, přejímá Váš styl komunikace. Kde jinde by k té ironické mrše přišel?
Taky je někdy fajn zeptat se, co si o vás myslí. Já se mimo jiné dozvěděla, že mým typickým znakem je sebereflexivnost: osobní zkušenost používáš jako východisko k obecnějšímu pozorování. Hm, zrovna jsem ten článek chtěla ukončit tím, že se jako lidi odlišujeme od strojů tím, že máme vlastní prožitek, který oni nikdy mít nebudou, ať už budou jakkoli chytří. Tak pointa v háji.
Když napíšu nějaký text, vždycky ho hodím do AI, aby mi udělala korekturu a řekla co si myslí. Ale o tomhle článku Tomovi radši neřeknu, aby se na mě nezlobil.
