Článek
V poslední době narážím na spoustu článků o zvyšujících se úzkostech, depresích a nezvladatelném agresivním chování u dětí. V extrémních případech to končí tragédií – ať už si děti život vezmou dobrovolně, nebo jej ukončí někomu jinému.
A to nemluvím o psychických problémech nás dospělých, kvůli kterým je mnohdy náročné vytvořit dětem stabilní domácí prostředí. Nejdříve totiž musí být vyrovnaný a spokojený rodič, a teprve pak může vychovávat vyrovnané a spokojené dítě.
Někdy mám pocit, že je to naprosto bezvýchodná situace. Po generace předávaná traumata se dříve neřešila. Jelikož se s psychikou tolik nepracovalo, nebylo nic jednoduššího než zranění předat dál. Jsem nesmírně vděčná za to, že se v současné době o těchto věcech mluví a máme mnohem více možností to změnit.
Když vrstevníci nahradí rodiče
V této souvislosti mě zaujala kniha Držte si své děti od Gabora Matého a Gordona Neufelda. Detailně popisuje, jak naše děti ztrácejí vazbu se světem dospělých. Děti, které doma nebo ve škole nezažívají bezpečné vedení a emočně vřelé prostředí, se začnou masivně upínat na své vrstevníky. Bezpodmínečné přijetí, které nenajdou u dospělých, pak hledají u kamarádů.
Jenže tito vrstevníci jim nemohou dát zralost, moudrost ani pocit skutečného bezpečí – sami totiž přesně to samé teprve hledají. Výsledkem je pak agresivita, šikana, úzkosti, deprese a prohlubující se odcizení od rodičů. Když se na takové dítě podíváme optikou této chybějící vazby, nemůžeme se jeho projevům divit. Je to jen zoufalé volání o pomoc.
V momentě, kdy jsou vazby s vrstevníky silnější než s rodiči, se děti stávají absolutně nezvladatelnými. Jakýkoliv pokus o výchovu radikálně odmítají. Čím více rodiče tlačí, tím více jim děti vzdorují. Výsledkem je oboustranná frustrace a bezradnost, která může vyústit v naprostou rezignaci nad stávající situací.
Za pět minut dvanáct
Jak jsem psala ve svých předchozích článcích, sama s tím bojuji především se svou starší dcerou. Myslím, že jsem se vzpamatovala za pět minut dvanáct. Občas cítím, jak se mi vzdaluje, a o to více pak musím pečovat o náš vzájemný vztah. Když to dělám bez tlaku a obrním se trpělivostí, výsledky to přinese.
Jelikož jsem si všimla, že čím dál více volného času chce trávit venku, zkrátila jsem čas, který tráví na hřišti. Dříve jsem byla ráda, že je dlouho na čerstvém vzduchu. Stihla jsem udělat spoustu věcí doma a myslela si, že jsme takto spokojené obě. Jenže teď si více než kdy dřív uvědomuji, jak klíčové je trávit čas s dětmi o samotě. Tím myslím být přítomna nejen fyzicky, ale i emočně. Jinak to ztrácí smysl.
Samozřejmě nechci podporovat izolaci dětí, to vůbec ne, ale misky vah by měly být vyvážené. Čas, do kdy musí být doma, jsem zkrátila jen o půl hodiny. I to se však sešlo s naprostým nepochopením.
Půlhodina, která spustila bouři
Poté, co mi dcera třikrát volala, zda může zůstat venku déle, jsem pevně trvala na stanoveném času. Vrátila se nešťastná, frustrovaná a s pláčem mi řekla, jak to bylo ponižující, protože kamarádi tam ještě mohli zůstat. Vyslechla jsem ji a vysvětlila jí, proč je ta půlhodina důležitá a proč takto v týdnu budou chodit domů každý den.
Bylo dost emotivní a náročné ustát situaci. Pořád jsem si ale v hlavě opakovala, že to jsou její emoce a má na ně plné právo. Tento stav trval zhruba půl hodiny. Poté, jako mávnutím kouzelného proutku, jsem měla svou dceru zpět. Začala mi vyprávět zážitky ze školy i ze hřiště a u večeře jsme si hezky popovídaly.
Večer se mi dokonce omluvila. Pohladila jsem ji a řekla, že je to v pořádku a že ji mám moc ráda. Celé se to obešlo bez křiku a bez toho, abych byla (jako dříve) ukřivděná za to, že si dovolila projevit vztek. Laskavost a trpělivost u nás vyhrála na celé čáře. Mně to dodalo sebevědomí a odvahu touto cestou jít i nadále. Bylo to drobné, ale důležité vítězství.
Čím delší odloučení od sebe máme, tím delší dobu pak trvá, než se naše světy zase propojí. Čím větší podráždění u dcery pozoruji, tím větší vnitřní boj svádí a o to více musím být trpělivější a nevyvíjet na ni nátlak. Tímto odloučením mám na mysli i noc, kdy spíme každý ve svých postelích, a ráno si je k sobě zase přimknu. Oni jsou to takové prosté a jednoduché věci, ale jak jsme zavalení každodenními povinnostmi a starostmi, bývá občas těžké se zastavit a uvědomit si, co je skutečně důležité. Už se nehoním za dokonalou domácností, kde všechno perfektně stíhám, ale mé priority se zaměřily na rodinu a abychom těch pár hodin před tím, než se ponoříme do říše snů, spolu skutečně byly, jen tady a teď.
Cesta do cukrárny s nešťastným dítětem
Uvědomuji si, že v týdnu toho času mnoho nezbývá. O víkendech máme nastaveno, že alespoň jeden den strávíme spolu dohromady jako rodina. U starší dcery vnímám, že už z toho nebývá tolik nadšená a stojí nás to hodně přemlouvání. Ale to, co tomu předchází, je nesmírně náročné. Naposledy jsem navrhla procházku, kterou bychom zakončili návštěvou cukrárny. Než jsme tam došli, z dcerky jsem cítila, že je vyloženě nešťastná, že s námi musí jít. Přiznám se, že chvílemi už jsem měla pocit, že to neustojím.
Bylo ale hezky, kolem nás krásná příroda a já si v duchu říkala: „Hlavně vydrž, ono to přejde, na své pocity má plné právo.“ Došli jsme do cukrárny a během vteřiny se nám opět vrátila naše dcera zpět. Už to zase byla ona, tak jak ji znám. Zvídavá, veselá a komunikativní. Užili jsme si to spolu, povídali si a občas se i společně zasmáli. Prostě jsem cítila, že je vše tak, jak má být.
Bezpečný přístav
Opět jsem se utvrdila v tom, že jedinou možnou cestou je laskavost a trpělivost. Možná to někomu přijde jako samozřejmé. Já se to, bohužel a bohudík zároveň, teprve učím a mám velkou radost z toho, že už mám ve výchově nějaký směr. Děti by měly cítit, že jsou pro nás důležité. Že máme opravdový zájem a radost z toho, že s nimi můžeme trávit čas a nenechat je napospas pouze jejich vrstevníkům.
Když našim dětem nabídneme pevný přístav plný laskavosti a trpělivosti, dříve nebo později do něj samy rády připlují. Protože nakonec žádný vrstevník na světě nedokáže nahradit to, co zoufale hledají a potřebují nejvíce – bezpodmínečnou náruč své mámy a svého táty.
Rodičům, kteří občas pochybují a tápou, vřele doporučuji si výše zmíněnou knihu přečíst. Hodně mi pomohla v pochopení celé té dynamiky s vrstevníky. Druhá polovina knihy je věnována tomu, jak postupně obnovit vztahy se svými vlastními dětmi.
