Článek
Když jsem byla malá holčička, obdivovala jsem slavné ženy a v koutku duše toužila stát se tou, kterou bude znát a obdivovat celý svět. Tehdy jsem si myslela, že bohatství a sláva automaticky znamenají bezstarostný život. Vůbec jsem si neuvědomovala odvrácenou stranu mince – to, že tito lidé často touží po obyčejném klidu. S přibývajícím věkem zjišťuji, že právě v obyčejnosti je ta pravá krása. Miluji autobiografie a nedávno jsem doslova zhltla knihu „Elizabeth Taylorová – Nejslavnější milenka Hollywoodu“. Pohled pod nablýskanou fasádu slavné herečky totiž odkrývá hluboké psychologické drama.
Dítě bez identity: Když vás studio vlastní dřív, než poznáte sami sebe
Představte si, že je vám devět let. Místo školy, her s vrstevníky a objevování světa nastoupíte do tvrdé filmové mašinérie. Přesně to se stalo Elizabeth. Když ve dvanácti letech zazářila ve snímku National Velvet (1944), studio MGM v ní objevilo zlatý důl.
Z pohledu vývojové psychologie tím však došlo k fatálnímu zásahu – byla zcela přeskočena fáze budování vlastní identity. Tuto identitu jí diktovalo filmové studio a ambiciózní matka. Když v pouhých šestnácti letech začala hrát dospělé, svůdné hrdinky, Hollywood ji předčasně sexualizoval. Její hodnota pro okolní svět byla určována výhradně tím, jak vypadá a jak působí na muže, nikoli tím, co ve skutečnosti cítí uvnitř.
Podmíněná láska a osudových osm svateb
Hlavním architektem jejího osudu však nebyli šéfové studií, ale její vlastní matka, Sara Sothern. Sama jako neúspěšná herečka projektovala všechny své nenaplněné ambice do své dcery. Kontrolovala každý Elizabethin krok a ovlivňovala její chování.
V psychologii je tento vzorec dobře známý: u dítěte ambiciózního rodiče se rozvine pocit, že láska je podmíněná. „Jsem milována jen tehdy, když podávám perfektní výkon.“ Toto přesvědčení si člověk nese do dospělosti, kde ho může dovést až na pokraj naprostého vyčerpání.
Tento obrovský nedostatek bezpečné citové vazby si Elizabeth odnesla do svých vztahů. Neutuchající emocionální prázdnota a neustálá potřeba validace vyústily v osm manželství. Každý nový vztah, počínaje útěkem od matky k prvnímu manželovi Nickymu Hiltonovi v pouhých 18 letech, byl podvědomým pokusem najít bezpodmínečnou lásku, kterou v dětství nezažila. Hledala zachránce před samotou, ale končila v sebedestruktivních cyklech. Neuměla být sama. Když tragicky zahynul její třetí manžel Michael Todd, okamžitě hledala náruč u jeho blízkého přítele Eddieho Fishera. Ovšem tento muž byl v té době ženatý, což na poměry tehdejší doby vyvolalo obrovský skandál.
Nemoc jako jediná možnost úniku
Málokterá celebrita strávila tolik času v nemocnicích jako Elizabeth Taylorová. Přežila desítky operací, těžké zápaly plic, zlomeniny i závislosti. Psychosomatický pohled na její zdravotní historii nabízí mrazivé, ale logické vysvětlení.
Když při natáčení National Velvet spadla z koně a vážně si poranila páteř, studio ji nutilo točit dál přes bolest. Elizabeth se už od dětství naučila ignorovat signály vlastního těla. Zároveň však zjistila, že nemoc je jediným legitimním způsobem, jak zastavit neustálý tlak okolí. Když byla nemocná, natáčení se muselo přerušit. Když kolabovala, svět se na chvíli zastavil a ona mohla legálně odpočívat a čerpat péči, po které tak zoufale toužila.
Fyzická bolest se stala komunikačním kanálem pro její nezpracované trauma. Celoživotní závislost na lécích na předpis a alkoholu nebyla pouhým rozmarem hvězdy, ale klasickou formou sebeléčby úzkostí a vnitřní prázdnoty. V minulosti své problémy takto řešilo mnoho slavných lidí i obyčejných smrtelníků. Tehdy to byla často jediná možnost, jak alespoň na chvíli otupit svou bolest. Bohužel šlo o začarovaný kruh, který ve většině případů psychické potíže ještě více zhoršil.
Převzetí kontroly nad vlastním osudem
Příběh Elizabeth Taylorové by mohl skončit jako typická hollywoodská tragédie. Ona však dokázala něco výjimečného. V pozdním věku našla způsob, jak své celoživotní trauma transformovat v obrovskou sílu. Dnes to můžeme nazvat posttraumatickým růstem.
Když v 80. letech 20. století propukla celosvětová krize AIDS a většina společnosti se od nemocných s opovržením odvracela, byla to právě Elizabeth, která se stala jednou z nejvýraznějších tváří charity a boje proti této nemoci. Založila vlastní nadaci a využila svou celosvětovou slávu k tomu, aby pomáhala druhým.
Psychologicky vzato šlo o moment hlubokého vnitřního osvobození. Žena, jejíž tělo a duše byly celý život traumatizovány, našla smysl v uzdravení a obraně druhých. Teprve tehdy, když vystoupila ze stínu filmových studií a začala sloužit vyššímu účelu, se definitivně osvobodila ze zlaté klece svého dětství a stala se skutečnou tvůrkyní vlastního života.
