Článek
Znáte film Titanic? Víte, jak končí? Za zvuku krásné hudby se potápí loď a lidé, zachváceni panikou, se snaží zachránit. Námořnici se snaží vše organizovat. Do záchranných člunů prioritně nastupují ženy a děti. Toho se snaží využít jeden záporák, který popadne jedno chlapečka a tvrdí, že k sobě patří a že jej to dítě potřebuje. A jak to dopadne? Námořníci vyhodnotí hodnotu života tohoto vyčůránka jako vysokou, bude přeci pečovat o dítě, a nechají jej nastoupit do záchranného člunu. To, že dítko opustí hned, jakmile vstoupí na břeh, v tuto chvíli nikoho nezajímá, a ani to není důležité. Jak si to jako diváci máme vyložit? Snad ne tak, že život jedinců, co mají dítě, má vyšší hodnotu než jedinců bezdětných? To, že někdo řekne, že má dítě, přeci ještě nevypovídá o tom, jak se fakticky o dítě stará. A i kdyby to byl superukázkový rodič hodný youtuberské pozornosti, to, že se někdo o někoho stará z něj přeci nadčlověka nedělá.
To, že se člověk o někoho stará, z něj možná dělá lepšího člověk po stránce morální, nicméně fakticky ne. Před zákonem jsme si všichni rovni. Jsem máma, porodila jsem dokonce 4× a nemyslím si, že by se porody ze mě stal hodnotnější člověk. Chápu argument, že na můj život je navázáno více jedinců, tudíž by má ztráta měla na někoho dopad. Troufám si říci, že nejsem jediná na světě, kdo by se dokázal o mé děti postarat, v případě nutnosti.
Pak se může brát v úvahu argument, že chráníme ty slabší. Vím o ženách, které jsou silnější než někteří muži. Mám pocit, že v dnešní době se ty hranice trochu stírají. Jsou armády, které mají ženy i u bojových jednotek. Dronu je jedno, kdo ho řídí. A pokud se budeme držet toho, že máme chránit hlavně děti, pak jistě. Hlavně ty malé jsou bezbranné, závislé na ostatních. Nicméně ta hranice schopnosti jednat sám za sebe se posouvá a děti dříve dozrávají. Přibývá útoků na školách, nebo se šíří videa s násilnostmi mezi dětmi, takže některé se mi nezdají být až tak bezbranné. Nejen islamisté používají i dětské bojovníky.
Vyhodnocovat, která skupina lidi si zaslouží více pomoci, mi nepřijde správné. Jak pravý zákon, jsme si všichni rovni. V dobách míru i v dobách války či krizí. Princip rovnosti je ukotven v Listině základních práv a svobod. Tak proč máme mít vůči jakékoliv skupině obyvatel větší ohledy? Protože jsou slabší? Budeme generalizovat? Nemluvím o slušném chování. Zde by samozřejmě měla platit nějaká pravidla. Bylo by fajn, kdybychom se všichni k sobě snažili vzájemně chovat slušně bez ohledu na pohlaví, věk, či to, zda máme potomka. Ohleduplné chování je žádoucí. Když někdo na ulici upadne a má problém vstát, je na místě mu pomoci. Komukoliv. Ne jen vytipovaným jedincům na základě nějakého určujícího znaku. Ale pokud dojde na katastrofu, pak zachraň se, kdo můžeš a pomoc by měla být poskytnuta spravedlivě, život jako život. I ti záchranáři nejprve zachraňují ty, co jsou v ohrožení života. Nedělají si nejdříve průzkum, kdo má nebo nemá děti nebo kdo jakým mluví jazykem, či jakou má barvu očí. Není důvod dělat si škatulky lidí, jež si zaslouží více pomoci či ohledů. Pozitivní diskriminace je stále diskriminace.
