Článek
O reformátorce, diplomatce a nejvýznamnější panovnici českých zemí, Marii Terezii, slyšelo každé dítě navštěvující základní školu. Tato význačná rakouská šlechtična, která vládla čtyřicet let, to vskutku neměla jednoduché.
Když nastoupila po smrti svého otce Karla VI. na trůn, bylo jí třiadvacet a její postavení bylo nezáviděníhodné. Nástupnictví ženy bylo trnem v oku Bavorům, ocitla se ve složité situaci. Státní rada, kterou měla, byla zestárlá a armáda nebyla v dobrém stavu. Hned od počátku své vlády byla tato nezkušená panovnice nucena řešit války o rakouské dědictví, které přerostly v celoevropský konflikt.
Její postavení vyžadovalo značnou dávku cílevědomosti, aby potvrdila, že je hodna toho postavení. Z doby, kdy se Toskánsko stalo součástí habsburských držav, se dochoval její denní rozvrh, který svědomitě dodržovala podle pokynů svého rádce, hraběte Sylvy-Tarouccy: „Ve všední dny vstát v půl šesté. Obléknout se, vyslechnout mši, dvě hodiny duchovní četby, od devíti do dvanácti audience ministrů, ve dvanáct hodin děti, ženy a ostatní, v jednu hodinu oběd, do tří hodin zábava nebo odpočinek, ve tři hodiny čtení modliteb za zemřelé, od čtyř do šesti hodin úřadování, psaní nebo audience, v šest hodin růženec, potom do devíti hodin psaní, konverzace, procházka, tiché zábavné čtení, v neděli od pěti do deseti večer audience.“
Tehdy ještě nemusela řešit pruského krále Fridricha II., který po smrti jejího otce Karla VI. v roce 1940 vznesl územní nároky na Slezsko. Vedla spokojený život po bokou svého muže, Františka Štěpána I. Lotrinského, kterého si brala v roce 1736 z velké lásky. Užívali si novomanželského štěstí tak moc, že pod nimi spadla těžká barokní postel. Když se to císař dozvěděl, napsal svému zeti s jemnou výčitkou: „Jen moderato, pane, nepřehánějte!“
Marie Terezie, 1740
Mladí manželé se snažili, jenž jim síly stačily, aby zplodili mužského dědice na trůn. Už rok a půl po svatbě se jim narodila první dcera Marie Alžběta a další potomci brzy následovali. Dá se říci, že Marie Terezie byla permanentně těhotná. Měla 16 dětí (pět synů a jedenáct dcer), a dokud to šlo, plnila státnické povinnosti.
Marie Terezie se svou početnou rodinou
Nátlak na mladou panovnici byl po smrti jejího otce ohromný. Měla štěstí, že po jejím boku stál její milující muž. Ten se však musel smířit s tím, že je v jejím stínu. Určitě pro něj bylo obtížné akceptovat to, že jeho manželka má faktickou moc a o všem rozhoduje. A to i v době, kdy byl korunován císařem Svaté říše římské. Skutečnou vládkyní římskoněmecké říše byla Marie Terezie, která získala titul císařovny odvozený od jejího postavení císařovy manželky. „To manželství každopádně bylo na tehdejší poměry mimořádně vyrovnané. Rozuměli si, jednal s ní s úctou, i když se pak objevily nějaké krize. Byl velmi proslulý tím, že měl řadu milenek a Marie Terezie, byť to na začátku nechtěla tolerovat, se s tím musela nutně smířit, což se samozřejmě na jejich vztahu nějakým způsobem podepsalo. Ale myslím si, že můžeme říci, že ten vztah byl láskyplný,“ uvedla Marcela Hennlichová z Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Jeho slabost pro urozené ženy byla patrná zejména v pozdějších letech manželství. Za tímto účelem si údajně držel ve Vídni na Wallnerstrasse soukromý palác, který měl několik tajných vchodů a podzemní chodbu. To proto, aby mohly jeho milenky přicházet a odcházet bez rizika skandálu. I když se tu a tam zapomněl v jiné náruči, vždy se nakonec pokorně vracel ke své ženě. Tu jeho avantýry nenechávaly chladnou. Nejen že žárlila, ale pragmaticky se obávala pohlavních nemocí, jako byl syfilis a kapavka. V té době byla tato nákaza těchto chorob fatální. To, že by mu Marie Terezie oplácela stejnou mincí a měla milence, je dle historičky Marcely Hennlichové málo pravděpodobné, protože byla velmi oddaná katolička.
Marie Terezie se rozhodla konat a kvůli záletům svého muže nechala zřídit speciální sekci státní policie, která měla za úkol dohlížet na dodržování obecné mravnosti. Prostitutky byly zbičovány a ostříhány dohola. Favoritky svého chotě nechávala sledovat, a když se její podezřené potvrdilo, snažila se je rychle provdat.
Zkrátka tato osvícená žena byla panovačná i v soukromém životě. „František Štěpán je spíše zavalitý, ale nikoli přespříliš. Jinak je dobře rostlý, i když držení těla je poněkud nedbalé. Jeho chování je naprosto nenucené, což ho odlišuje do císaře Karla VI. Je nepřítelem jakékoli etikety a z jeho osoby vůbec nevyzařuje vážnost úřadu, který zastává. Nestrpí, aby mu dámy líbaly ruku, nenávidí španělský způsob odívání a vyhýbá se mu, kde jen může. Jeho charakter je velice ušlechtilý a nikdy jsem neslyšel, že by byl kdy hrubý či rozzlobený. V drobných třenicích s Marií Terezií je vždy tím, kdo ustoupí,“ popsal tehdy Františka Štěpána pruský velvyslanec v dopise, který adresoval z Vídně do Berlína.
František Štěpán I. Lotrinský
František Štěpán byl skromný a dával přednost neokázalému měšťanskému stylu života. Na tehdejší dobu chodil nedbale oblečen, byl svobodný zednář. Neměl rád sešněrované dvorské mravy, a tak trochu se na vídeňském dvoře nudil. Vnucená zahálka vedla u něj zpočátku k frustraci, věnoval se hazardním hrám a volné chvíle trávil rád ve společnosti krásných žen. Nicméně se potřeboval nějak realizovat, a tak se začal věnovat obchodu. Stal se z něj velmi schopný podnikatel. Jeho jmění nepocházelo jen z dědictví po sestřenici falcké kurfiřtce Anně Marii Luise Medicejské, velkou část vydělal. Zakládal manufaktury na keramiku nebo bavlněné tkaniny. Na svých statcích a v manufakturách zaměstnával víc než deset tisíc zaměstnanců. Díky svému obchodnímu talentu zbohatl a mohl zásobovat habsburskou armádu. Své soukromé peníze dokonce na vysoký úrok půjčoval habsburské státní pokladně, která byla ve finanční krizi. Marie Terezie, které také půjčoval peníze, mu posléze přenechala finanční správu země. Po jeho smrti se jeho majetek stal základem soukromého majetku rodu Habsburků.
I když to občas mezi manželi skřípalo, stále se milovali. S jeho smrtí, která nastala po náhlém infarktu dne 18. 8. 1765, se nikdy nesmířila. Černý smuteční oděv nosila až do své smrti 29. 11. 1780. Stala se tak doživotní truchlící vdovou.
.
Zdroje:
