Článek
Termínem samoživitelka se označuje zpravidla rodič, který žije bez partnera a pečuje o nezaopatřené dítě. Jelikož na výdaje spojené s péči o dítě/děti bývá sám, mívá to finančně náročnější, než rodiče žijící v páru. Označení samoživitelka se stalo jakýmsi archetypem ženy, která to má náročné a tudíž je žádoucí jí pomoci. Mám však dojem, že označení samoživitelka bývá u mnoho lidí spojeno s neschopností udržet si partnera, možná hloupostí, či určitou „vyčůraností“. Jsou totiž případy žen, které jen na oko pro úřady vystupují jako samoživitelky, ve skutečnosti však mají partnery a de facto využívají systém sociální podpory. Alespoň taková je představa řady lidí o samoživitelkách, a proto někteří bývají na toto označení alergičtí. Někdo naopak má potřebu těmto ženám pomáhat formou různých sbírek či neziskovek. Chtějí pomoci maminkám v nouzi a jejich dětem, aby i ony měly srovnatelné možnosti jako jejich vrstevníci. Sama pocházím z neúplné rodiny, takže vím, jak to může být náročné.
Anketa
Po změně režimu, na začátku divokých devadesátek, se moji rodiče rozvedli. Na tátu asi dýchla osvobozující atmosféra doby a zatoužil po svobodě ve všech směrech. Opustil manželku se třemi dětmi a nastěhoval se ke své milence, která měla děti dvě. Tehdy mi bylo šest a to, co se dělo, jsem vnímala jako něco přirozeného. Na tátovu „kamarádku“, které jsem říkala teto, jsem neměla zlost. Nebrala jsem to tak, že mi odvedla tátu. Moji dva starší sourozenci to možná vnímali jinak. Má, o tři roky starší, sestra se rozhodla žít s tátou a já s bráchou jsme zůstali s mámou. Brácha nechtěl navštěvovat tátu, ségra nechtěla navštěvovat mámu, takže na víkendy jsem jezdila jen já za tátou a ségrou.
Moje máma se stala samoživitelkou. A být samoživitelkou v devadesátkách byla trochu jiná liga, než je dnes. Táta neplatil alimenty a bývaly doby, kdy máma byla (ne vlastní vinou) bez práce. Občas přijeli máminý rodiče s pytlem brambor a domácími vejci. A také s malou finanční injekcí pro mámu. Brambory s volským okem byly u nás častým jídlem. Bývaly to těžké časy. Tehdy byl náš sociální systém velmi opatrný a trvalo mu dlouho, než se rozhodl někomu vyplatit sociální dávku. Systém fungoval stylem: „Máš televizi? Takže máš majetek, který můžeš případně prodat, tudíž dávku nepotřebuješ.“ Přídavky na děti se vyplácely až po prokázání ročního příjmu, ne čtvrtletního, jako dnes. Rodič musel mít celý rok nízký příjem, aby mu byla následující rok vyplacena dávka. Občas na tom byla moje máma finančně tak zle, že si ode mě potajmu půjčila peníze. Nemívala jsem kapesné. Peníze, které jsem měla, byly od prarodičů k narozeninám, svátku a občas mi něco dal i táta. Později tu a tam nějaká ta brigáda a prospěchové stipendium na VŠ. Neutrácela jsem, takže se mi našetřená hromádka postupně zvětšovala. No a někdy se i stalo, že jsem ve své peněžence místo peněz našla lísteček: „Půjčila jsem si, vrátím, děkuju!“ Neštvalo mě, že si máma vypůjčila, spíše mě štvalo, že se normálně nezeptá. Peníze jsem vnímala jako něco, co je dobré mít pro případ problému. Ne jako prostředek užívání si. Když mi tu a tam chtěl táta koupit třeba nějakou sušenku a chtěl, abych si vybrala, vždy jsem koukala hlavně na ceny, co je nejlevnější. Tátovi vadilo, že mi to vybírání trvá tak dlouho, bral to jako znak podobnosti s mou mámou, která bývá někdy velmi rozvážná, a déle jí některé věci trvají. Připodobnění k mámě bylo pro něj vlastně urážkou. Nějak jsem si navykla na spořící styl a dodnes si nechávám finanční rezervu pro případ, že by máma potřebovala pomoc.
Brácha k financím přistupoval spíše opačně. Jeho filosofií bylo: „Prachy budou, my nebudem!“ Když se dostal k penězům, dlouho mu nezůstaly. I on si ode mě občas vypůjčil. Nebál se zeptat. Odmala ho to tíhlo k armádě. Občas prohlašoval, že ho jednou stejně přivezou v zinkové rakvi. Mámu tím vždy naštval. Měl však pravdu. Do armády se skutečně dostal, nicméně nepřežil nehodu obrněného transportéru. Tehdy armáda k rodinám padlých vojáků nebývala tak štědrá a ani se nekonaly veřejné sbírky. Místo toho pro mou mámu přišla rána pod pás. V TV zprávách se v jedné z reportáží řešilo, proč padlý voják stále ještě nemá hrob. Tehdy to bylo z technických důvodů na doporučení pohřební služby. Přitom máma se na tom hrobu pro bráchu energeticky i finančně velmi vydala. Tehdy provozovala hřbitovní turistiku – chodila po hřbitovech a hledala inspiraci.
Na mámě tyto události zanechaly následky. Až po letech jsem zjistila, že během mého učení se na maturitu, přišla o práci, ale aby mi nenarušovala učení se, nic mi neřekla. Její finanční problémy stejně nakonec nepříjemně vybublaly. Jednou jsem na nástěnce dlužníku na VŠ koleji našla své jméno. Máma nezaplatila kolej a zapomněla mi to sdělit. Opět nekomunikovala.
Nyní je moje máma v důchodu a řekla bych, že se má lépe než se měla v produktivním věku. Vše přežila a klobouk dolů. Je jeden z nejskromnějších lidí, co znám. Když může, podělí se. A dokonce objevuji kvality, jaké měl táta. Mohla jsem se spolehnout, že když budu potřebovat, klidně pro mě přijede kamkoliv a kdykoliv. A rozhodně nehrozilo, jako v některých jiných úplných rodinkách, že by můj táta chtěl po mně např. peníze za to, že mě zaveze třeba na letiště. Znám rodiny, kdy děti spíše trpí soužitím svých rodičů. Někteří lidé spolu zůstávají hlavně kvůli financím. Žena třeba nemá, kam jinam by šla a tak zůstává v toxickém vztahu. Odejít do finanční nejistoty není jednoduché.
Děti samoživitelek to mohou mít těžší, než jejich vrstevníci z úplných rodin. Mohou se cítit trapně, že na něco nemají peníze. Nicméně je to i svým způsobem obohatí. Více toho vydrží. Myslím si, že jsou na tom v jistém ohledu možná i lépe než děti z úplných zbohatlických rodin. Ví, že nic není samozřejmé a že se v životě toho může hodně pokazit během chvilky. Musí se naučit, že nemůžou mít vše a také to, že se musí naučit na sobě pracovat, pokud chtějí něčeho dosáhnout. Nikdo jim totiž cestičku v životě neumete. Mají vysokou míru frustrační tolerance a také tu nejlepší lekci finanční gramotnosti. Nedostanou se do problémů jako ti, co jsou zvyklí vše dostávat. Není důvod litovat děti samoživitelek. Mají cennou životní lekci, kterou když zvládnou, mohou díky svým zkušenostem a schopnostem předběhnout ostatní. Možná jsou na tom dokonce lépe než děti rodičů, kteří jsou spolu jen kvůli dětem.
