Článek
Konec roku jsem vždy vnímala jako něco, co je dobré oslavit. Silvestr jsem mívala raději, než Vánoce. Problém byl v tom, že zatímco já bych slavila, nebylo vlastně pořádně s kým. Nějakou partu přátel, se kterými bych pravidelně vyrážela na hory, jsem neměla. Byla jsem odkázána na ohňostroj na náměstí. Utěšovalo mě, že nejsem jediná, kdo to tak má.
O silvestrovské noci mnoho lidí vyráží ven, někam do baru, kde potkává furt ty stejné lidi. Když zoufalství přesáhne určitou mez, píšou opilci svým expartnerům. Silvestr je prostě období, kdy člověk rekapituluje a když nemá s kým slavit, nějak to na něj doléhá. O to více, pokud zůstane doma sám a kouká do zdi.
Mezi přáteli mám mnoho těch, co jsou dlouhodobě single. Je jim přes třicet a jak jsou zvyklí žít sami. Je pro ně těžké přizpůsobit se někomu jinému. Mají své zvyky a ty už nechtějí měnit. Přitom prý touží po lásce. Jedna má známá furt slídila někde po seznamkách, ale nikdy z toho nebylo nic trvalejšího.
Když už má člověk to štěstí, že najde někoho, s kým to zajiskří, problém nastává, když počáteční euforie začne ustupovat. Pak jsou lidé schopni hádat se kvůli malichernostem. A když už to není ono, tak čau lásko, život jde dál, najde se někdo, kdo se ke mně bude hodit víc.
A jede se nanovo. Zajedou do starých kolejí. Obnoví si účet na seznamce a stěžují si, jakou mají hroznou smůlu na partnery. Čtou chytré knížky, sledují na internetu motivační kouče a čekají na zázrak. Čekají, až u nich zaklepe někdo, s kým do sebe zapadnou jak ozubený kolečka a budou šťastní. Tedy dokud je nerozdělí někdo, kdo má více peněz, nebo větší poprsí.
Problém dnešní doby je v tom, že když už se člověk postaví na vlastní nohy, zvykne si na nějaký svůj životní standard, tak ho nechce měnit. Muži a ženy se vzájemně nepotřebují. Koukáme na vánoční pohádky, které se nám snaží vsugerovat, že láska je to nejdůležitější na světě. Je to něco, co stojí za oběti. Realita je ale jiná. Mnozí chtějí lásku právě proto, že vyrůstali na pohádkách, které nás učí, že být s někým je přeci krásné. Když člověk najde pravou lásku, teprve pak je kompletní.
Když lidé ještě neměli tolik možností, celý život v podstatě byli na jednom místě, museli se naučit ve vztahu přizpůsobit. Někdo by řekl, že se museli spokojit s tím, co je. Udržení takového vztahu vyžaduje jistou dávku tolerance. Mít dlouhodobý vztah nebývá snadná práce. Jsou situace, kdy člověk musí upozadit své ego.
Dnešní třicátníci mívají dostatek peněz na to, aby přežili sami, mají i dostatek sociálních vazeb na to, aby jim partner či partnerka tolik nechyběli. A když už jde do tuhého, pořídí si kočku nebo psa.
Spousta lidí doputuje do stavu, kdy si uvědomí, že tak jak jsou, jim je vlastně dobře, že ve vztahu ani být nechtějí. Mají svou svobodu, klid, nemusí se přizpůsobovat. A pak jsou tací, kteří stále hledají tu svou životní lásku, ale ve vztahu žít neumí. Když narazí na nějaký zádrhel, raději se porozhlédnou po někom lepším. A tak furt hledají a jsou většinu svého dospělého života sami. Nemůže za to smůla. Buď mají špatný úsudek, nebo přehnané očekávání.
Jedna věc je najít někoho, s kým je nám dobře, druhá věc je si ten vztah udržet. A v době, kdy je jednoduché vše vyměnit je snadnější vztahy rozbíjet, než je zkoušet opravit.
Až si budete s přáteli o půlnoci přát hlavně štěstí v lásce, protože „letos to určitě vyjde“, pamatujte, že žádná životní láska sama nepřijde, pokud tomu nepůjdete naproti a nezapracujete také na sobě. Vztah bývá někdy fuška a není pro jedince, kteří mají jen hromadu výmluv.
