Článek
Na počátku bývá láska, případně minimálně sympatie, když tu náhle světlo světa spatří novorozeně. Občas se bohužel stává, že se vše zkomplikuje, nebo prostě jen rodiče opustí láska a dítko zůstane jen s jedním rodičem. V takovém případě vyvěrají napovrch otázky týkající se materiální zajištění potomka. Protože ono mít dítě neznamená jen radost, ale také starost a často i nemalé výdaje.
V praxi to probíhá tak, že soudy ve většině případů dávají dítě do výhradní péče matky a tím také automaticky ukládají alimenty otci. Tomu je pak stanovena výše výživného, která se odvíjí od výše jeho příjmu a majetkových poměrů. Životní náklady otců nehrají roli. Otcové, kteří si založí novou rodinu, se tak mohou dostávat do nepříjemné situace, neboť se nerespektuje to, že mohou mít další děti, které musí také živit. Otec dítěte se tak může dostat do svízelné situace, kdy mu rostou náklady, ale nerostou příjmy.
Jsou ale i případy otců, kteří se svým povinnostem snaží vyhnout. Buď na potomka neplatí vůbec, nebo se naoko snaží vykázat nižší příjem, aby nemuseli tolik platit. Takový rodič nebere v potaz to, že se při stanovení výše výživného nehodnotí jen samotný příjem, ale i celkové majetkové poměry rodičů. To, že otec krátkodobě omezí své výdělky, mu zpravidla moc nepomůže. Dítě má sdílet životní úroveň s rodičem, proto se přihlíží i k takovým věcem, jako je vůz, kterým rodič jezdí, v jakém bytě žije, nebo jak často jezdí na dovolenou.
Pokud se stane, že se rodič brání prokázání majetku, může dle zákona soud fiktivně stanovit sumu, z níž výživné vypočítá. § 916 občanského zákoníku říká: „Pokud v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o vyživovací povinnosti jiného předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, neprokáže osoba výživou povinná soudu řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu, platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.“ Pokud tedy rodič u soudu neprokáže své příjmy a nepředloží podklady o svých majetkových podkladech, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí 25násobek životního minima jednotlivce, tj. 121 500 Kč.
Extrémem je, když rodič na své dítě nic neplatí. Spoléhá se na to, že to druhý rodič nechá být, nebude se doprošovat, nějak si to zařídí. Pokud rodič neplní, byť i z nedbalosti, svou vyživovací povinnost déle než čtyři měsíce, hrozí mu trest vězení až na jeden rok. Tomu, kdo neplacením výživného vystaví oprávněnou osobu nebezpečí nouze, hrozí až tři roky vězení. Podle advokáta Ondřeje Preusse patří neplacení výživného spolu s krádežemi mezi ty nejčastější trestné činy. V roce 2023 bylo za neplacení výživného odsouzeno 3 849 osob, nicméně většina odešla s podmínkou. „Ve věznicích pobývá přibližně 800 až 900 lidí za zanedbání povinné výživy. Mnoho z nich nechce platit výživné z důvodů osobní antipatie vůči partnerce, a až ve vězení jim dojde, že to měli řešit jinak. Že ubližovali nejen té partnerce, ale také svým dětem. Když nastoupí do vězení, tak sice zpravidla pracují, ale podle vyhlášky dostávají za svou práci většinou polovinu minimální mzdy. Téměř celá částka se vyčerpá na úhradu pohledávek, které mají, včetně výživného, a jim už nezůstane skoro nic. Výživné je přitom obvykle významně nižší, než by platili na svobodě z výdělku v běžném zaměstnání. Takový trest ze společenského hlediska nedává žádný smysl. Nepomůže ani odsouzenému, ani jeho dítěti, ani partnerce, ani společnosti jako celku,“ uvedl v roce 2023 generální ředitel Vězeňské služby České republiky generálmajor Simon Michailidis. Ministerstvo spravedlnosti proto koncem minulého roku navrhlo novelu trestního zákoníku, podle které by už neplatiči alimentů neměli chodit do vězení. Motivem ministerstva jsou úspory, spory o alimenty by se měly přesunout z trestní roviny do občansko-právní či správní a dlužníkům by tak hrozila obvykle jen exekuce, tedy i ztráta řidičského průkazu.
To, že otec neplatí na své dítě, může mít různé důvody a někdy to může mít bohužel i nepřímé fatální důsledky. Mám s tím osobní zkušenost z pozice dítěte, na které otec neplatil výživné. Na počátku devadesátých let dýchla na mého tátu osvobozující atmosféra doby a zatoužil po svobodě ve všech směrech. Opustil manželku se třemi dětmi a nastěhoval se ke své milence, která měla děti dvě. Moje o tři roky starší sestra, která byla tátovým miláčkem, si vydupala, že chce žít s tátou. Já, jakožto šestiletá, jsem zůstala spolu s bráchou u mámy. Za pomoci mých prarodičů začínal táta znova od nuly. Zakoupil chalupu na vsi, kterou si postupně rekonstruoval. Je jasné, že se mu hodila každá koruna. Takže nějaké alimenty neřešil. Na druhé straně jsem byla já s bráchou a z mámy se rázem stala samoživitelka. Věřte mi, nebyl to žádný med. Být samoživitelkou v devadesátkách byla trochu jiná liga, než je dnes. Náš sociální systém byl tehdy velmi opatrný a trvalo mu dlouho, než se rozhodl někomu vyplatit sociální dávku. Například přídavky na děti se vyplácely až po prokázání ročního příjmu, ne čtvrtletního jako dnes. Pamatuji si doby, kdy jsme jedli hlavně brambory a vejce, které přivezli prarodiče. Máma po tátovi alimenty nevymáhala, myslím si, že brala ohledy na mou sestru, která žila u táty. Na druhou stranu tím, že to neřešila, způsobila propad životní úrovně naší domácnosti.
Když brácha dospěl, stal se z něj voják z povolání. Vždy jej to táhlo k armádě, občas prohlašoval, že ho jednou stejně přivezou v zinkové rakvi, čímž mámu vždy hrozně naštval. A měl pravdu. Na své první mírové misi nepřežil nehodu obrněného transportéru. To, že šel k armádě, bylo jednak z přesvědčení, jednak určitou roli hrála i jeho ekonomická situace. Kdoví, jak by vypadala jeho životní cesta, kdyby se na něj jeho táta nevykašlal. Paradoxní je, že otec, který si neplnil svou vyživovací povinnost, pak po svém synovi dědil.
Téma výživného se mě tak trochu osobně dotýká. Chápu, že na jedné straně jsou tátové, kterým může být stanovena nesmyslně vysoká částka výživného, na druhé straně chápu maminky, které se potýkají s finančními problémy spojenými s péčí o děti. Vše kolem dětí je drahé. Navíc když jste mámou, řešíte i jisté omezení na trhu práce. Ženy mají nižší mzdy než muži, a když mají děti, musí se počítat s častou nemocností dětí. Péče o děti nejsou jen výdaje, jsou to i starosti a stresy. Je to péče vyžadující velký výdej energie. To, že se finančně postarají o své dítě, je jen minimum. Důležité je, aby se tatínci svým dětem také věnovali.
Je v pořádku, když maminky řeší výživné pro své děti. Je to jejich povinnost. Dítě má svá práva. Jedno z nich je právo na oba rodiče a na výživné. Matka zpravidla zastupuje své dítě jako zákonný zástupce a má vymáhat jeho nároky. Její povinností je postarat se o to, aby dítě bylo vyživováno od obou rodičů. Ačkoliv se tak v praxi neděje, dítě by teoreticky svou mámu mohlo v budoucnu zažalovat za to, že dostatečně nehájila práva svého dítěte. Případně dítě může spravedlnost chopit do svých rukou tak, že na neplatícího rodiče podá trestní oznámení kvůli zanedbání povinné výživy.
To, že matka požaduje výživné pro své dítě, není chamtivost. Zastupuje práva svého dítěte. Vždy by se mělo myslet hlavně na dítě. Na to, že děti musejí rozchod svých rodičů pocítit co nejméně. Není správné, aby se dětem výrazně snížila životní úroveň jen proto, že se jejich rodiče rozhodli rozejít.
Zdroje:
