Článek
S jevem, kdy člověk takzvaně vyhoří, tedy potýká se se stavem celkové vyčerpanosti, kdy přestává mít o cokoliv zájem, zhoršuje se jeho výkonnost, je uzavřenější a hůře se chová i ke svému okolí, se nesetkáváme jen v práci, ale také v soukromí. S pocitem celkové slabosti a bezmoci se potýkají více matky než otcové. Důvodů je povícero. Spouštěčem může být dlouhodobý nedostatek možností pro regeneraci a odpočinek a nedostatečné ocenění.
Být rodičem není snadné, obzvláště v době, kdy se dobrovolně prostřednictvím sociálních sítí vzdáváme svého soukromí a máme možnost se neustále s někým srovnávat. Může být složité zorientovat se v přívalu informací, jak správně vychovávat dítě. Do toho má starší generace potřebu ukazovat prstem na matky, které jdou jinou cestou a které nejdou cestou výprasků. Když dítko na veřejnosti zazlobí, může za to automaticky matka. Ustát kritiku od okolí není jednoduché. Myslím si, že většina matek se snaží, jak jen může, často musí upozadit své potřeby ve prospěch dítěte. Čelí spánkové deprivaci, pečuje o miminko a do toho se musí starat o domácnost. Později se musí naučit skloubit svou práci s rodinným životem, řešit vyzvedávání dětí ze školky, družiny, z kroužků, dělat s dítětem domácí úkoly, k tomu vařit, uklízet atd. Nezdá se to, ale když se všechny ty drobné činnosti nasčítají, je toho poměrně hodně. Očekává se, že bude vše zvládat, ačkoliv jí v porodnici nikdo nedal návod, jak správně vychovávat dítě. Mateřství je náročné už od samého začátku. Uvádí se, že až jedna pětina žen trpí po porodu psychickými potížemi.
Na portálu Šance dětem jsem četla ukázkový příběh ze života jedné maminky. Než se jí ve třiceti narodila vytoužená dcera, žila spokojeným životem. Měla práci, která ji bavila a milujícího manžela. Na příchod miminka se těšila, volný čas trávila čtením výchovných příruček a přípravami na porod. Po narození dcery se ale musela potýkat s problémy s kojením a tím, že má nadměrně plačící miminko. Péče o dcerku jí vyčerpávala, přesto se snažila to ustát. Kvůli nadměrnému pláči dceru nikomu nedávala hlídat, měla ji stále u sebe, nosila ji v šátku. Když dcera povyrostla, absolvovala s ní nejrůznější aktivity, jako je plavání miminek. Okolo dvou let se dítě začalo stavět do odporu. Hněvivé záchvaty byly častější a častější. Matku přepadaly pocity, kdy si připadla neschopně. Jedné noci nastal zlom. U dveří jí zazvonila sousedka s tím, ať už dceru konečně zklidní, protože se v tom rámusu nedá spát. Tehdy dceři poprvé nařezala. Její vztek byl tak velký, že měla i pocit že dceru nenávidí, protože jí zničila život. Druhý den se za své selhání styděla. Nicméně pak to s ní šlo z kopce. Rezignovala na všechny aktivity mimo domov, její nadšení vyprchalo. Vše dělala mechanicky, nic jí nebavilo. Jediné, na co se těšila, bylo to, až dá manželovi dceru na hlídání a půjde si lehnout. Později vyhledala odbornou pomoc, psychiatr jí diagnostikoval syndrom vyhoření.
Když jsem si četla příběh této vyhořelé maminky, v duchu mi probliklo, jak jí rozumím. Z vlastní zkušenosti vím, že být mámou opravdu není jednoduché. Mám 4 děti a rozhodně nejsem dokonalá máma. Vím, že by šlo mnoho věcí dělat i lépe. Ale snažím se, jak jen to je v mých silách a to není málo. S nepochopením okolí jsem se setkala už mnohokrát. Mám dceru, které diagnostikovali poruchu chování (ADHD) a poruchu autistického spektra (Aspergerův syndrom). Trvalo roky, než jsme se dopracovali k diagnóze. Říká se, že když se rodiče dozví diagnózu ADHD u svého dítěte, částečně se jim i uleví, protože ví, že určité projevy chování jsou dány tím, že mozek jejich dítěte funguje zkrátka jinak. Oni nemohou za vše, jak jim bývá předhazováno. Pro rodiče je to enormně náročná situace. Právě i díky reakcím okolí. Dokonce i od lidí, kteří mají v popisu práce takovým rodinám pomáhat a místo toho je odsuzují. Abych se z toho všeho nezbláznila, vrhla jsem se na studium a tvůrčí činnost. Člověk si musí umět najít i čas na sebe a naučit se tolik neřešit reakce okolí.
Anketa
Myslím si, že dnešní maminky to mají o něco náročnější. Dříve bylo možné dát dítě do jeslí a vrátit se do pracovního procesu. Když je člověk moc dlouho v domácím prostředí, může mu to začít „lézt na mozek“. Některé maminky mohou i hůře snášet výrazný pokles životní úrovně. Z vydělávající ženy se stane někdo, kdo je závislý na rodičovském příspěvku. Pečuje o dítě 24/7 a její měsíční odměna bývá hluboko pod minimální mzdou. A ještě k tomu někteří lidé nahlíží na maminky na rodičovské dovolené jako na příživnice, které si jen doma válí šunky.
Anketa
Znám i maminky, které mateřství až tak „vycuclo“, že si raději připlatily za soukromou školku, aby se mohly dříve vrátit do práce. Když se vrátily k lepšímu příjmu, rozvedly se. Už měly po krk toho, že vše okolo dětí leží zejména na nich, potřebovaly změnu. Díky střídavé péči získaly více času samy na sebe, na své zájmy.
Nejen práce, ale i rodinný život může vyčerpávat. Jde o to nastavit si nějakou rovnováhu, brát vše s větším nadhledem, naučit se relaxovat. Dnes už je naštěstí hodně tatínků, co se ženám snaží vypomoct a nedegradují svou ženu na služku. I tak je to ale náročné. Občas mají ženy obtíže si samy říct o pomoc.
Zároveň by neškodilo, kdyby si lidé hleděli svého a nedávali nevyžádané rady. Pokud máte ve svém okolí vyhořelou mámu, místo kritiky jí raději nabídněte pomoc ve formě hlídání. Jen ať nabere síly. Aby maminky mohly dávat, musí mít z čeho brát.
Zdroje:
