Článek
Není důchodce jako důchodce. Je rozdíl mezi válečnou generací a poválečnou generací. Lidé, kteří zažili díky hrůzám války strach o svůj život a životy svých blízkých, ti, kteří zažili potravinové lístky, preferují trochu jiné hodnoty, než generace jejich dětí.
Poválečnou generaci, která se narodila v letech 1945-1965, označujeme slovem Baby Boomers. Narodili se v čase, kdy společnost pomalu přechází od potravinových lístků a poválečného nedostatku k bohatství a konzumu. Československo pod vládou komunistické strany buduje nový svět. Na konci 50. letech začíná výstavba panelových domů. Životy lidí zpříjemňuje televizor, tranzistorové rádio a lednice. Naplnit ji tím, co by si lidé přáli, bylo ale někdy oříškem. Pro minulý režim byly charakteristické nekonečné fronty a nedostatek zboží.
Život běžného občana ovlivňovalo špatné centrální plánování. Lidé se museli smířit s permanentním nedostatkem určitého zboží. Chyběl například toaletní papír, textil a tropické ovoce. Nedostatek papíru krásně ilustruje nápis na transparentu studentského průvodu z roku 1967: „Chceš-li býti správným Čechem, vytírej si pr..l mechem!“
„Na trhu zdánlivě všechno bylo a současně nebylo. Problém byl v tom, že se nabídka nepotkávala s poptávkou ve stejném čase,“ uvedl Daniel Váňa z Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické. A tak nezbývalo než si vystát frontu. Kdo měl to štěstí, sehnal si chybějící zboží přes známé prodavače.
Šedá ekonomika a černý trh se staly součástí běžného života v mnoha oblastech. Kšeftování a úplatky jen kvetly. Kdo se chtěl rychleji dostat k bytu nebo autu a nečekat v pořadníku, musel si to umět zařídit nějakým tím darem té správné osobě. „Režim ve skutečnosti šedou ekonomiku toleroval, protože mu nic jiného nezbylo,“ tvrdí historik Jan Rychlík. Šedá ekonomika suplovala nedostatky trhu.
V době, kdy všechno patřilo všem, si mnozí přilepšovali různými „drobnostmi“ z práce. Tu a tam se vytratily například cihly, cement, nebo stohy papírů. To, co nebylo k sehnání, si vynalézaví pracovníci dokázali obstarat jinak. Lidé byli až tak shánčliví, že rozkrádání majetku stálo podle odhadů československý stát každý rok několik desítek miliard korun, což by v současné době bylo v přepočtu několik stovek miliard.
„Vzhledem k chronickým deficitům centrálně plánované ekonomiky se takové jednání stalo pro mnohé takřka každodenním fenoménem, stejně jako ostatní hospodářské delikty typu úplatkářství, spekulace a další,“ popisuje Adam Havlík z Ústavu pro studium totalitních režimů. Není divu, že vzniklo ustálené slovní spojení „kdo nekrade, okrádá rodinu.“
Obohacování se na socialistickém majetku bylo takřka normální. Nešlo jen o krádeže, ale také například používání pracovní techniky k vlastnímu prospěchu. Samozřejmě bez povolení. Lidé si tak vypomáhali při melouchách. Za využití techniky při stavebních pracích by si museli dnes pořádně připlatit.
Ačkoliv papírově bylo takové obohacování se v práci horší, než provinění proti osobnímu vlastnictví, praxe vypadala jinak. „Odhalen a vyšetřován byl pouze menší výsek těchto činů a podstatná část zůstala bez postihu,“ říká Havlík. Většina podniků takové případy raději zametla pod koberec a nehlásila, aby se vyhnula případným kontrolám.
Ony nevratné „výpůjčky“ bývaly společností tolerovány, někdy dokonce oceňovány. „Setkal jsem se s případem šikovného podnikového ředitele, který díky známostem, protislužbám a ‚zázrakem‘ sehnanému stavebnímu materiálu pomohl zvelebit svou rodnou obec,“ tvrdí historik Pavel Šinkovec.
Z rozkrádání socialistického majetku se stal fenomén, který se promítl do mnoha filmů a vtipů, například: „Víte, kdy nastane komunismus? Až všichni všechno rozkradou a budou si vzájemně půjčovat.“ V té době byste jen těžko našli někoho, kdo by o těchto praktikách nevěděl.
A tak se krádeže a uplácení staly běžnou součástí života poválečné generace. Stejně tak ne moc lichotivá pracovní morálka. Zejména po roce 1968 lidé rezignovali na společenskou změnu. Museli zaujmout postoj k sovětské invazi, a tím si zajistit či znemožnit budoucnost. Vysoká škola nebo pracovní pozice byla režimní odměnou za znormalizování se. Mnozí se stáhli do soukromí a ten, kdo držel ústa, se neměl špatně. O víkendech se vylidnila města a nastal úprk na chaty. Na jedné straně lidé měli jistoty v podobě novomanželských půjček a získávání bytů, na druhé straně měli také povinnosti.
Po škole následovala přidělená práce. Profesi si lidé nevybírali ani ne tak podle toho, kolik si tam vydělají, protože si vydělali všude stejně, ale proto, aby se tam moc nenadřeli. Bylo poměrně jednoduché se v řadě profesí nepředřít. Někteří si neoficiálně vydělávali půlku pracovní doby na sebe, anebo tu svou službu či zboží směnili, aby se dostali k věcem, ke kterým by se normálně nedostali.
Lidé často pracovali na místech, kde nebyl dostatečně využit jejich obrovský pracovní potenciál. Neměli motivaci se více snažit. Věděli, že i kdyby byli nejlepší, odměněn zahraniční cestou bude stejně někdo jiný, nejspíš zasloužilý straník. A tak se i stávalo, že se ve své práci mnozí nudili.
Když se lidé nemíchali do politiky, zažívali slušnou míru blahobytu. Spíše než práci se věnovali svému soukromí, přátelům a rodině. Na druhou stranu se museli smířit s nesvobodou, omezením v rozletu a tím, že nemají život ve svých rukou.
Z lidí, kteří za dob normalizace startovali svůj profesní život a zakládali rodiny, jsou dnes již důchodci. Tato generace je označována jako skupina lidí, která je svědomitá, loajální, respektuje autority, a potřebuje jistoty. Však také v materiálních jistotách vyrostli.
V kontrastu s tímto obecně společenským vnímáním, stojí pohled mladých lidí. Ti onu generaci nazývají slovem „Boomeři“. Jak říká youtouber MarleyKKT, jde o označení někoho negativního. „Nyní jde spíše o označení starého zapšklého člověk, který nadává na všechno nový a absolutně není schopný se přizpůsobit.“ Říká, že takoví lidé se hojně vyskytují na facebooku, kde vše kritizují. Ze všeho viní okolí a systém. „Boomeři se zamotávají do svých vlastních životních postojů, protože jejich životní postoje jsou často jenom o jejich subjektivních emocích a oni ty emoce nedokáží argumentačně obhájit.“ Dle jeho slov jsou neempatičtí a snadno ovlivnitelní.
Co si budeme povídat, chování některých důchodců je opravdu na hraně. Někteří si stále v sobě nesou to, že je v pořádku ve frontě předbíhat a mají pocit, že obcházení pravidel je v pořádku. Někteří se chovají neurvale, vyžadují respekt a přitom sami jiné nerespektují. Něco je dáno věkem, kdy člověk vlivem stárnutí fyzicky i psychicky upadá, něco je dáno tím, v jaké době vyrostli. Mám dojem, že ono heslo „kdo nekrade, okrádá rodinu,“ si někteří v sobě nesou dál. Někteří došli až tak daleko, že nemají zábrany krást i v rámci své vlastní rodiny.
Všichni tak nějak vnitřně cítíme, že se máme k důchodcům chovat slušně a pomáhat jim. Jsou to lidé, kteří toho hodně zažili a mají cenné zkušenosti. Málokdo se odváží zpochybňovat ustálené klišé, že důchodci si zaslouží vysoké důchody, protože celý život tvrdě pracovali. Vím, že mezi důchodci jsou i moudří a otevření lidé, kteří hledí do budoucnosti. Škoda jen, že nejsou tolik vidět.
Zdroj:
3) pořad Naše generace, Baby Boomers
4) video Jak být Boomer
