Článek
Když tchán zůstal po smrti své manželky a maminky sám ve velkém dvougeneračním domě, logicky jeho syn, můj manžel řešil, jak to vše sám utáhne a zda to bude fyzicky zvládat. Náklady na dům doteď táhly z příspěvků na péči a 3 důchodů. Pomáhat mu pravidelně s domem a zahradou jsme nemohli, máme 4 děti, z toho jedno hendikepované a navíc bydlíme 200 km daleko. Naše možnosti jsou omezené.
Jelikož zprvu tchán tvrdil, že po jeho ženě nezůstaly žádné peníze, byla tchánovi v dobré víře nabídnuta možnost odstěhování se do menšího bytu, kde by byl v blízkosti služeb a hradil si jen náklady na energie. Manžel měl totiž z minulosti zkušenost s péčí o nevlastního dědu. Byl jedním z těch, kteří jej jezdili pravidelně do malého bytu navštěvovat a pomáhali mu s hygienou a úklidem. Měl možnost si vyzkoušet, jak taková péče může být náročná. Věděl, že v případě zhoršení otcova zdravotního stavu by se obtížně skloubila péče o starého člověka s péčí o velký dům a zahradou.
A reakce tchána? Urazil se. Lpěl na tom, že musí zůstat ve svém domě. Korunu tomu dal švagr, který byl před tchánem schopen tvrdit, že náklady na menší byt se o tolik neliší od nákladů za energie domu. Chtěl zůstat sám ve velkém domě? Dobrá. Musel ale počítat s tím, že není v našich možnostech mu tam fyzicky pomáhat. Manžel sdělil svému otci, že z dlouhodobého hlediska nebude moci za ním pravidelně jezdit a sekat zahradu. Snažil se mu vysvětlit, jak to máme náročné. Tchán mu odsekl, že ho to nezajímá, že si neměl dělat tolik dětí a ať mu už nevolá. A tak jej poslechl. Zachoval se tak, jak byl vychován. Věděl, že tam za ním jezdí bratr, který nebydlí zas tak daleko, takže tam na to nezůstane úplně sám. Ostatně manžel se snažil pomáhat doposud, tak byla taky řada na švagrovi. Tchánovi posílal alespoň fotky dětí, on však nereagoval, ani za vnoučaty neměl potřebu přijet nebo jim zavolat.
Když tchán později zemřel na následky komplikací, které se nastaly v důsledku mimotělního oběhu při výměně srdeční chlopně, byl manžel velmi smutný. Ačkoliv měl tchán velmi konfliktní povahu, měl ho manžel rád. Truchlení vystřídalo rozčarování. Švagr manželovi po telefonu sdělil, že byl můj muž vyděděn z důvodu neprojevování dostatečného zájmu.
Nedávno došlo k dlouho očekávané schůzce obou bratrů u notářky. Když si manžel pročítal listinu o vydědění, ve které tchán zdůvodňoval své kroky, „upadla“ mu čelist. Jeho otec očividně na mnoho věcí zapomněl. Tvrdil například, že viděl jen nejstarší vnučku a to jen jednou. Asi už zapomněl, jak nás nechal v zimě přespat s miminkem v nevytopené místnosti, nebo jak si pod dohledem svých prarodičů naše hyperaktivní dcera přivřela prst do svěráku. A to, že viděl naší druhou nejstarší dceru, pro něj asi nebylo důležité. My si tu cestu s dětmi ale celkem živě pamatujeme, neboť dceři bylo v autě tak zle, že se pozvracela a následky se odstraňovaly půl hodiny na polní cestě.
Nejvíce jej prý ranilo, když se mu vrátil balík s dárky, které nám zaslal. Přitom šlo o nedorozumění, které se po telefonu vysvětlilo. Po smrti manželovi babičky tchán tvrdil, že po ní nezbyla hotovost. To bylo zvláštní, protože když jsme se s ní naposledy viděli, chtěla nám v předstihu dát peníze na Vánoce. My ji sdělili, ať si je nechá, že je moc brzy na to řešit Vánoce. Pak když zemřela, manžela zarazilo, že by babička neměla žádnou hotovost. Když na to poukázal, že babička byla velmi šetrná a vždy měla stranou peníze, byl oheň na střeše. Nakonec to tchán rozdýchal, použil peníze, které pro nás měla babička připravené, a nakoupil za to hračky pro naše děti. Poprvé a naposled nám něco poslal. Jenže nám o tom předem neřekl, což byl problém. V té době jsme se potýkali s nedbalou prací České pošty. Tak nějak se stávalo, že nám neházeli doručovací lístky do schránky. Proto, když mi něco posílala moje máma, měla instrukce, aby mi poslala podací číslo zásilky.
Tchán poslal balík s dárky, ale lístek jsme ve schránce nenašli. Ani jsme netušili, že nějaký balík máme čekat. Když se mu ony dárky vrátily zpět, velmi ho to rozčílilo. Prý chtěl ty dárky vyhodit do koše. S manželem si ale zatelefonovali a vysvětlilo se to. On poslal balík znovu, tentokrát už nám sdělil i podací číslo, aby se situace neopakovala.
Na své vnučky si tchán znovu vzpomněl až v době, kdy sepisoval listinu o vydědění. Zařídil, aby mé dcery nedědily nic, ani v případě, že by můj muž zemřel. A tak mě napadá, co mu ty malé děti provedly tak strašného? To je něco, co nikdy nepochopím. Ony by přitom byly rády, kdyby se o ně jejich děda alespoň nějak zajímal.
Tchán v listině o vydědění nezapomněl vypíchnout, jak je můj švagr, který je jeho jediným dědicem, pravý opak mého muže, jak nezištně pomáhá. No nevím, já mám stále v živé paměti, jak nám v době, kdy jsme s manželem spolu začínali bydlet, odmítl půjčit váleček a židli na vymalování, protože váleček byl už „jetý“ a židli by mohl potřebovat. Nebo to, jak na mého muže do telefonu řval a vyzíval jej, aby se dopředu vzdal svých dědických práv.
Tchán asi už zapomněl na ty roky, kdy mu můj manžel pomáhal s pracemi na domě i zahradě, na to, kdy jsme se starali o zahradu, když jeli na dovolenou, nebo na to, jak rodičům půjčil ještě jako student na novou pračku. Zapomněl, že jej přiměl, aby si zažádal o příspěvek na péči, když jeho máma onemocněla Parkinsonovou chorobou. Řešil s ním i příspěvek na bydlení.
V mých očích tento starý pán zřejmě na mnoho věcí pozapomněl a je otázkou, v jaké byl duševní kondici. V určitém věku, kdy lidé psychicky i fyzicky upadají a snadno podléhají manipulacím, by možná neměli sepisovat takto důležité dokumenty. Je mi z toho smutno, jak snadno lze zavrhnout vlastní dítě i vnoučata, aniž by něco strašného provedli. Přitom na počátku rodinné rozepře byla upřímná snaha mu pomoci, vytvořit důstojné podmínky pro jeho poklidné stárnutí, tak, abychom to i my byli schopni zvládnout.
