Článek
Při pohledu na Škopkovou ze Slunce, seno, jahody by málokdo typoval, že představitelka této role, Helena Růžičková, bývala baletkou. A přeci. Od útlého věku ji její tatínek, legionářský důstojník, cílevědomě vedl k tancování. Chodívala do baletu k primabaleríně Národního divadla. Po večerech chodila vystupovat do divadla a každé ráno ji tatínek časně ráno budil, aby hodinu cvičila. Naučila se tím vytrvalosti, tomu, že když něco dělá, má to dělat pořádně. Primabalerína se z ní nestala, nicméně to prý ani nebyl její cíl. Chtěla tančit, aby dělala lidem radost. Baletní průprava jí pomohla udržet si určitou lehkost v době, kdy měla nadváhu. Naučila se svá kila nosit.
Když jí bylo okolo šesti let, táhlo ji to ke komediantům. Pouť pro ni měla nesmírné kouzlo. Skamarádila se s komedianty, kteří mívali představení s maňásky a morčaty. A protože již odmala ráda pomáhala, chodila jim vybírat vstupné. Brzy si ji oblíbili, protože dokázala vybrat hodně peněz. Měla na to takový trik. Vždy se zaměřila na pány, kterým vyčuhoval z vesty zlatý řetízek od kapesních hodinek. Jak někoho takového zmerčila, přilepila se na něj, dokud z něj něco nekáplo. Chodila za nimi se slovy: „Přece pochopíte, že naši umělci potřebují jíst. Když máte zlaté hodinky, určitě sám dobře jíte.“ A tak, aby páni měli klid, většinou raději malé dotěrné dívence zaplatili. Dokonce s komedianty jednou odjela. Rodiče ji chytili až u Poděbrad. A když pak tatínek vyzvídal, proč s nimi utekla, odvětila mu, že musela. Nikdo by jim totiž na nové štaci nevybral tolik peněz, jako to dokázala ona. Zde se projevila moudrost jejího tatínka. Uznal, že na tom, co říká, něco je a že vskutku měla závažný důvod utéct z domu. Požádal ji, aby až příště bude mít zase závažný důvod někam odjet, aby napsala alespoň lístek kam. No, a jelikož v šesti ještě neuměla psát, nikam už za divadlem neutíkala.
V raném dětství se Růžičková naučila také kouřit. „Když její rodiče v Heleniných šesti nebo sedmi letech zjistili, že kouří, tak jí řekli, že nechtějí, aby dělala něco za jejich zády. Tak dostala cigarety s tím, že když bude mít chuť, tak si zakouří… ale nebude to dělat tajně,“ popisovala svérázný přístup jejich rodičů spisovatelka a kamarádka Heleny Růžičkové, Marie Formáčková. „Od té doby tedy Helena kouřila. Jako dítě si před vrstevníky klidně zapálila, všichni z toho byli hotoví, ale jí to nevadilo. Měla cigarety ráda…“
Byla jedináčkem, vymodleným dítětem. Od toho se odvíjel i přístup jejích rodičů. Maminka k jejím vylomeninám přistupovala s chladnou hlavou. Když například jednou zhruba v pěti letech ve snaze pomoci s úklidem vzala kartáček na zuby a vrhla se na mytí podlahy, místo hněvu a facek její maminka reagovala tak, že ji nikdy neodradila od dalších pokusů být užitečná. „Helenko, jsi moc hodná, že jsi mi pomohla. Mám z toho velkou radost. Ale kartáčkem na zuby se to nedělá. Víš, každá věc má svůj účel a na podlahu je větší kartáč,“ řekla jí pohotově maminka.
Byly ale i chvíle, kdy to, že byla dcerou svých rodičů, bylo spíše na závadu. Kvůli tomu, že byl její tatínek legionář, měla špatný kádrový profil, což bylo vadou např. v případě přijímacích zkoušek na školu. V době, kdy se Helena jmenovala ještě Málková, se základní škola ukončovala závěrečnou zkouškou. Jeden z přísedících u zkoušky se při pohledu do jejích papírů rozesmál. Pobavilo ho, že by Helena chtěla být herečkou nebo doktorkou. „No, soudružko Málková, tady máš napsáno, že chceš dělat herectví. Ale my máme nedostatek kominíků, takže bys mohla tančit mezi komíny. Cha cha cha. Pak tady máš napsanou medicínu. Máme také nedostatek řezníků. Anatomii se naučíš právě na zvířatech a pak pro tebe bude sranda operovat lidi,“ prohlásil. Rázná reakce od Heleny na sebe nenechala dlouho čekat: „A dovolíte mi, abych potom svou první operaci dělala na vás?“ Tím zakončila své závěrečné zkoušky a doporučení pro vybrané školy samozřejmě nedostala.
Kvůli svému kádrovému profilu se nemohla dostat tam, kam chtěla. Nakonec skončila na Střední zdravotní škole, tedy škole pro ošetřovatelky. Po roce udělala zkoušky na vyšší zdravotnickou školu, stala se z ní zubní laborantka. Stále ji však lákalo herectví. Po maturitě se pokoušela dvakrát dostat na DAMU. I když neuspěla, cestu si k herectví přeci jen našla. Navíc díky přijímačkám poznala svého budoucího manžela Jiřího Růžičku, se kterým měla syna, kterého vychovávala obdobným způsobem, jako rodiče vychovávali ji.
Zdroje:
1) RŮŽIČKOVÁ, Helena. A tak jsem šla životem. Praha: Metramedia, 2000. ISBN 80-238-5878-5.
2) https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/365191/12-let-od-smrti-heleny-ruzickove-67-12-nejvetsich-tajemstvi-milovane-herecky.html?kapitola=408368
