Článek
Dlouholetý člen Divadla na Vinohradech se zapsal do povědomí diváků hlavně díky televizi. Objevil se v řadě komedií, které baví dodnes. Do výčtu jeho rolí patří například ředitel čarodějnické školy v Dívce na koštěti, nebo otec Pavelka v komediích Můj brácha má prima bráchu a Brácha za všechny peníze.
„Bosňáka“, jak byl Bláha přezdíván svými kolegy, proslavila zejména jeho role inspektora Brůžka z televizního seriálu Hříšní lidé města pražského a role akademika Richarda ze seriálu Návštěvníci. Málokterý televizní divák jistě postřehl, že šéf vědecké expedice cestovatelů v čase v kultovním sci-fi seriálu z roku 1983, neměl češtinu jako rodný jazyk. Herec se začal učit českému jazyku až ve svých 11 letech. Narodil se totiž ve Slovinsku, kde jeho tatínek českého původu pracoval jako lesní inženýr. Svůj jižanský temperament zdědil herec nejspíš po mamince, která měla jugoslávsko-italské kořeny.
Představitel rozličných komických, tragických a tragikomických postaviček se do rodné země svého otce přestěhoval poté, co jeho tatínek přišel o práci. Osud jeho rodinu zavál do Prahy, kde v Josefovi začala klíčit láska k divadlu. Studoval sice na dvouleté obchodní akademii, srdce ho však táhlo jinam. Hrál s ochotníky, sbíral první herecké zkušenosti. Po ukončení školy měl jasno. Přihlásil se na konzervatoř.
Jeho cestu za snem na čas přesušila druhá světová válka. Hrozilo mu totální nasazení v říši, situaci ale naštěstí zachránil tatínkův přítel, který pracoval jako lékař a Josefovi napsal lékařské potvrzení, že má podlomené zdraví. Na vysněnou profesi musel na čas zapomenout, tou dobou vystřídal různá zaměstnání. Jakmile ale válka skončila, šel si opět za svým snem a nastoupil na DAMU. Stal se žákem Ladislava Peška, svého celoživotního hereckého vzoru. Během svého studia nezahálel, hostoval v pražském Národním divadle. Vynikal nejen svou jižanskou tváří, hustým obočím a charismatem, ale také podmanivým hlasovým projevem.
Ladislav Pešek
K době jeho studií se váže historka o jeho vstupu do strany. Byl nejdéle odolávajícím studentem z ročníku, nakonec ale přeci jen podlehl. Netrvalo však dlouho a Bláha se rozhodl ze svého členství ve straně vycouvat. Na soudruhy sehrál zkroušeného mladíka, který během rande kdesi ztratil členskou legitimaci. Následovalo vyloučení. Naštěstí se to obešlo bez kariérního postihu. Po letech přiznal svým přátelům, že členskou legitimaci nikdy neztratil, roky ji měl dobře schovanou na dně zásuvky nočního stolku.
Jeho výrazný zevnějšek neunikl filmovým režisérům. Debutoval roku 1947 v historickém dramatu Jan Roháč z Dubé. Tento rok poznal rovněž svou osudovou ženu. Zamiloval se do Bohumily, které říkal „Luša“. Vzali se a přivedli na svět dva syny.
V Luše našel poklad. Dlouhá léta svědomitě zajišťovala každodenní servis a teplo domova, přivírala oči nad jeho slabostí pro něžné pohlaví. „To, že se Pepíček líbí dámám a že dámy se líbí jemu, jsme věděli v divadle všichni. Ale náš velký obdiv patřil Luše, jeho ženě, která byla inteligentní, kultivovaná dáma a dělala, že to neví,“ uvedla Jiřina Jirásková.
Druhým domovem se pro Josefa Bláhu stalo Divadlo na Vinohradech, kde po dokončení svého studia zakotvil na dlouhých 40 let. Počátkem 50. let, kdy do něj nastoupil, bylo přejmenováno na Divadlo československé armády. Ze dne na den se změnil repertoár, nikdo z herců se nevyhnul obsazení v sovětských hrách „socialistického realismu“. Josef Bláha si ale z toho těžkou hlavu nedělal. Na jevišti se objevoval obvykle v tandemu s kamarádem Vlastimilem Brodským, se kterým si dělali z ostatních šprýmy. Jejich hrané hádky, které vypadaly dosti reálně, byly pověstné.
Divadlo na Vinohradech
Byly však okamžiky, kdy rozčílení Bláha nehrál a vypadalo to, jako by mu nad hlavou létaly blesky. Když byl v ráži, neváhal zvýšit hlas třeba i na kolegyni Jiřinu Švorcovou, členku ÚV KSČ a několikrát po sobě taky předsedkyni Svazu českých dramatických umělců.
„Vraceli jsme se ze Slovenska, kde jsme měli týdenní zájezd s Tvrdohlavou ženou. Byla jsem vedoucí zájezdu, který byl celý oficiální, takže jsem musela absolvovat řadu přijetí na radnicích a podobně a chudáci kolegové chodili za mnou jako konvoj. Vždycky se konaly uvítací proslovy a byla to docela otrava, která nás nebavila,“ vzpomínala představitelka Anny Holubové ze seriálu Žena za pultem na chvíle, které předcházely momentu, kdy Josefu Bláhovi bouchly saze. „Končili jsme v Šale, kde se po představení popíjelo. Pepíček Bláha trošku nabral, a když jsem řekla: ,A jde se domů!´, tak u Pepíka propukla Bosna, jak jsme říkali. On totiž pocházel z Bosny a měl horkou krev. Seřval mě, že se musel celý týden podřizovat a že teď nikam nepůjde. Bylo to hrozné, a ještě v autobuse na mě řval. To jsem to už nevydržela a začala brečet a cestou se dala do řeči se Satoranským, který začal mluvit o straně,“ popsala.
Bouřka se nakonec přehnala a Bláha uznal, že to poněkud přehnal. „Druhý den za mnou přišel Pepíček Bláha, přinesl mi kytku a omlouval se. Měli jsme se velice rádi, to byl báječnej kluk a holt u něj někdy propukla ta Bosna.“ Rádi jej měli ostatně všichni jeho kolegové, kteří si na něm cenili jeho smysl pro humor. Ten neztrácel ani v době, kdy mu lékaři v jeho 65 letech diagnostikovali rakovinu jícnu. Ani na smrtelné posteli si neodpustil milované pivo, které pil brčkem.
Zemřel 6. prosince 1994 ve věku sedmdesáti let.
Zdroje:
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
