Článek
Velmi časté bývají o letních prázdninách pády z kol, koloběžek či úrazy na trampolíně. Děti si z prázdnin odnáší různé zlomeniny, pohmožděniny. Nebezpečí číhá také u vody. Skoky do neznámé vody mohou končit poraněním páteře. Druhým nejčastějším smrtelným úrazem u dětí bývá v česku utonutí.
Když máte malé děti, musíte být stále ve střehu. Celé prázdniny jsme s mými dětmi zvládli bez úrazu, až ve finále prázdnin přišla řada i na nás. Aby mé malé holky z těch prázdnin také něco měly, snažím se jim letní dny zpestřit občasnými výlety po okolí. Bydlíme v panelovém domě. Jistě si dokážete představit, jak to v takovém rozpáleném bytě v horkých letních dnech bývá „příjemné“. Takže se snažíme co nejvíce času trávit venku. No, a když je horko, kde jinde než u vody.
Venku se opět udělalo krásně. Dostala jsem nápad na menší výlet do přírody k blízké vesnici, kde je kemp u řeky. Zabalila jsem potřebné věci a šup s dětmi na autobus. Tyhle malé výlety po okolí berou jako dobrodružství, takže byly natěšené.
...cesta z města
Dorazily jsme k řece, kde byla starší klouzačka do vody. Holkám jsem nafoukla kruhy a šla zkontrolovat hloubku vody. Holky samozřejmě klouzačka zlákala. A tak jsme se ji vydaly otestovat. Stoupla jsem si do vody před klouzačku s tím, že budu holky dole chytat. Čtyřletá dcera, která je pro každou špatnost, jela jako první. Smála se od ucha k uchu. Na to se odhodlala jet i ta nejmladší, dvouletá Evička. Opět velká sranda. Z klouzačky jsem ji sundala a postavila vedle sebe do vody. Pak se ale ozval její pláč. Nejdříve mě napadlo, že možná brečí, protože je voda na ni studená. Beru ji do náručí a tu si všimnu, jak jí z chodidla kape krev. Běžím rychle z vody k tašce, kde mám náplasti. Evičky pláč je k neutišení, krve je neobvykle hodně.
Po základním ošetření a utišení dcery jsem zabalila věci, vzala holky a vyrazila směr autobus. Dramatická atmosféra se po aplikaci bonbónků zklidnila. Cestou na pohotovost jsem se stavila doma, předala holky manželovi, který už přišel domů z práce, a běžela s malou na dětské oddělení. Tam na recepci prázdno. Naštěstí šla kolem sestřička, která mě delegovala na úrazovou ambulanci.
Zaregistrovala jsem se na recepci, zaplatila regulační poplatek 90 korun a čekala, až na nás přijde řada. Pak nás zkoukla jedna doktorka, dle které by to možná jeden steh chtělo, a vyslala nás opět do čekárny. Při čekání byla dcera zlatá. Nebrečela, se zaujetím koukala, jak se míhají čísílka na informační tabuli a sledovala zdejší ruch. Zhruba po hodině jsme se dočkaly. Za ohromného řevu jí bylo chodidlo sešito jedním stehem.
Při tom čekání na ošetření se mi hlavou mihlo spoustu věcí. Říkala jsem si, jak bych to zvládala, kdyby dcera hystericky řvala, nebo jak by to vypadalo, kdyby měla závažnější úraz. Pak mě také napadlo, že jsem vlastně ani nemusela tolik spěchat, když pak člověk v čekárně stráví tolik času. Příště by stálo za uváženou vzít s sebou nějaká analgetika a svačinu s pitím, protože člověk nikdy neví, kolik tu stráví času.
Letní úrazy jsou hodně nepříjemnou, bolestivou záležitostí. To, co se zprvu může zdát jako dobrý nápad, se během vteřiny může zvrhnout v drama. A i když budete sebevíc opatrní, vždy když máte s sebou děti, hrozí riziko úrazu. Výletům zdar a buďte obezřetní. A když už se něco přihodí, hlavně klid. Hysterie nepomáhá.
Zdroj:
