Článek
Do povědomí širší společnosti se dostal jako ředitel nemocnice v seriálu Ordinace v růžové zahradě, možná si jej někdo vybaví také ze seriálu Rodinná pouta a Velmi křehké vztahy. Slávu mu však přinesly filmy z 60. let. Už jeho první hlavní role, postava zraněného partyzána ve filmu Smrt si říká Engelchen, mu okamžitě přinesla obrovský úspěch a to nejen doma ale i v zahraničí. Velmi dobře hodnoceno bývá také jeho ztvárnění fanatického řádového rytíře ve filmu Údolí včel. Kvůli této roli zhubnul 15 kilo, naučil se latinsky a podstoupil trénink jízdy na koni.
Jan Kačer zažíval v 60. letech jedno z nejkrásnějších období. Divadelní práce se mu dařila, parta, kterou kolem sebe vytvořil, patřila k jedné z nejlepších mezi tuzemskými divadly. Činoherní klub, u jehož zrodu stál, se stal natolik populární, že se na lístky stály fronty. Divadlo bývalo vyprodané, film mu byl také nakloněn. Dělal, co ho bavilo a nepřipouštěl si, že to nemusí být navždy.
Pak přišel srpen 1968, řada Kačerových filmů skončila v trezoru. Svobodomyslné režijní pojetí divadla začalo být normalizačním činitelům trnem v oku. A tak Jan Kačer musel téměř ze dne na den skončit ve svém milovaném divadle. Záchranné laso mu hodila Ostrava. Ve zdejším divadle následně strávil téměř deset let. Musel se vypořádat s tím, že byl mimo centrum kulturního dění, vzdálen nejen od svých kolegů ale i rodiny.
Měl štěstí, že měl po svém boku svou životní lásku ze studentských let, herečku Ninu Divíškovou, kterou si diváci jistě vybaví ze seriálu Vyprávěj, kde hrála svéráznou babičku. I přes různá úskalí stála věrně po jeho boku desítky let a stala se matkou jeho 3 dcer. Pouto, které mezi nimi bylo, nepřeťala ani vzdálenost. Období, kdy Kačer pracoval v Ostravě, bylo náročné. Přespával v divadle, nebo u kamarádů. Víkend co víkend jezdil z Ostravy za rodinou do Prahy.
Nina Divíšková
„Ne že by mi to vadilo, byla to práce jako každá jiná, ale byl jsem úplně rozhozený z toho, že budu muset opustit Diviznu a naše dvě dcery. Oni to totiž měli moc dobře vymyšlené. Ninu nechali v Činoheráku a mě, jako toho rebela, poslali o několik stovek kilometrů dál. Nina mi ale slíbila, že to vydrží a neuteče mi, a to mě tak nějak drželo při životě,“ vzpomínal Kačer.
Ke dvěma dcerám přibyla ještě třetí dcera a Nina vedle své práce a péče o děti zvládla zařídit i výstavbu jejich nového domova, za což si jí Jan Kačer nesmírně vážil. „Tu parcelu ve Slivenci u Prahy jsme získali usilovnou snahou. Moc se nám líbila a já byla urputná a majitele neustále bombardovala dotazy, zda by ji skutečně nechtěl prodat. No a nakonec prodal. Když se ale začalo stavět, Honza byl najednou v Ostravě a všechno zůstalo na mně. A tak jsem jezdila s kolečkem, domlouvala se se zedníky a instalatéry, sháněla materiál a vozila cement. Naštěstí se vždycky našel někdo, kdo mi pomohl,“ popsala budování rodinného hnízda Nina.
Nina dřela, aby měli kde bydlet a Jan Kačer režíroval a myslel, že může změnit svět. Rytíř českého divadla a filmu měl opravdu plodný život. Původně hercem ani být nechtěl. Musel projít krušným dětstvím způsobeným tatínkovým dobrovolným odchodem z tohoto světa. O okolnostech smrti tatínka se dozvěděl vlastně náhodou. „Toulal jsem se po naší velké půdě a najednou jsem objevil uříznutý visící provaz. Když jsem se přiběhl mámy zeptat, co to je, zhroutila se. Až pak mi vyprávěla o tom, že táta byl Žid a že svým odchodem ze světa nám vlastně krátce před válkou zachránil život.“
Tragédie, která ukončila Janovo šťastné dětství, se odehrála, když mu byly pouhé 2 roky. České pohraničí bylo postoupeno Německu, což způsobilo otci Jana Kačera majiteli obuvnické továrny nemalé problémy. Hlavní odbytiště tatínkovi firmy se ocitlo na cizím území. Pan Kačer nemohl dostát svým závazkům, dostal se do dluhů a zkrachoval. Zároveň tušil, že jeho židovský původ může jeho rodině způsobit pořádné problémy. Neunesl obavy z budoucnosti své rodiny, uchýlil se k zoufalému řešení. Jeho sebevražda ale paradoxně rodině pomohla. Oba synové byli díky této tragédii uchráněni před deportací do koncentračního tábora. Dle německých zákonů, se příslušnost k židovskému etniku dědila po linii matky, a jelikož maminka nebyla židovského původu, unikla se syny pozornosti německých okupačních úřadů. Čekal je ale výrazný propad životní úrovně, jelikož přišli o svůj majetek. Vdova po zkrachovalém podnikateli se musela přestěhovat do domu, který jim nepatřil. Protloukali se, jak se jen dalo.
Po ukončení základní školy chtěl jít Jan na gymnázium do Pardubic. Kvůli svému buržoaznímu třídnímu původu ale nemohl být přijat. Zamířil tedy na keramickou školu do Bechyně. Tento krok se nakonec ukázal jako šťastný. V Bechyni působil v ochotnickém kroužku, kde posbíral své první herecké zkušenosti. Zrodila se v něm láska k divadlu. Nakonec pokračoval ve studiích na DAMU, na divadelní režii. Zde také potkal svou životní lásku, kterou oslovoval „Divizno“.
Po roce 1990 se věnoval i politice. Mezi lety 1990 až 1992 byl poslancem za Občanské fórum a později Občanské hnutí. Nicméně co se týká politiky, přišel o iluze. Raději se vrátil k divadlu. Získal angažmá v Národním divadle, kde strávil 25 let. Nakonec zaklepal na dveře Činoherního klubu. Vedle toho točil komerční seriály. Některé toto jeho počínání zarazilo, divili se, že to má vůbec zapotřebí. On však věděl, že složenky se platit musí.
Středobodem jeho světa se stala milovaná Divizna, kterou postihla Alzheimerova choroba. Přiznával, že to občas bylo nad jeho síly. I tak stál po jejím boku, stejně tak jako ona stála po jeho boku, když se věnoval práci, kterou miloval. Podzim jeho života se nesl v duchu starostí o jeho nemocnou ženu, která zemřela v roce 2021. Jan Kačer ji následoval 3 roky poté. Zemřel loni ve věku 87 let.
Zdroje:
1) REMEŠOVÁ, Michaela a SCHUSTER, Roman. Herecká manželství: …i ta bez prstýnků. 2017. ISBN 978-80-905355-9-6.
