Článek
Český filmový režisér a scénárista se zapsal do filmové tvorby mnoha krásnými filmy i seriály. K mým nejoblíbenějším patří seriál Vlak dětství a naděje, z filmů to je například Smrt krásných srnců, Pozor, vizita! nebo Sestřičky, kde si hlavní roli zahrála jeho budoucí manželka, tehdy teprve sedmnáctiletá, Alena Mihulová.
Na konkurz mezi dlouhonohé blondýnky přišla tmavovlasá, drobná, nezkušená Alena Mihulová. Zkraje si říkala, co tam vlastně dělá. Nicméně byla právě ten typ, který se režisérovi Kachyňovi hodil do filmu Sestřičky, a tak dostala svou velkou šanci. Chvilku trvalo, než se zrodila velká láska „Žádná jiskra tam nepřeskočila, já se ho pekelně bála,“ vzpomínala po letech. „Jemu se ne nadarmo říkalo „Železnej dědek“. On sám o sobě říkal sice, že vypadá, jako když neumí napočítat do pěti, a vypadal, ale nebyla to pravda. Používal metodu cukr a bič a sám to přiznával. Na mě ten bič zkusil jednou, já se rozplakala, dvě hodiny na mně maskérky při natáčení pracovaly, aby mě uklidnily a přelíčily, a to bylo také poprvé a naposled, co to udělal. Pak už byl jenom cukr, cukr a cukr - a v tom se mi dařilo,“ prozradila herečka v pořadu TV Seznam Moje místa. Právě díky jeho změně přístupu, kdy byl na ni hodný, milý, příjemný, se v ní cosi probudilo, že k němu zahořela. Začala si více všímat jeho kvalit, které jí imponovaly. Jak říkává, zamilovala se veškerou silou mládí do chytrého, vzdělaného člověka, který měl šmrnc, jiskru a charisma.
Zrodil se tajný vztah mezi stárnoucím mužem a mladou dívkou, který se táhl dlouhých deset let. Nicméně měli i období, kdy se rozcházeli a scházeli. „Víte, jsem poměrně emotivní člověk a Karel byl proti mně suchar, všechny emoce měl ve filmech. Takže jsem občas asi udělala nějakou scénku. Jednou jsme spolu nebyli skoro tři čtvrtě roku a já zkoušela randit s mladšími. Nebylo ale o co stát. Většinou bojovali o teritorium, takové to kdo z koho, školili mě, předělávali. Byli to krásní, inteligentní muži, jen nebyli pro mě. Zpětně na ně vzpomínám s láskou a doufám, že i oni na mě. Ale upřímně, asi jsem podvědomě věděla, že Karel nemá konkurenci,“ uvedla v rozhovoru pro iDNES.cz.
O vztahu dlouho nikdo nevěděl, protože se herečka obávala reakcí okolí. Možná i toho, že by na názoru ostatních mohlo být něco pravdy. Tedy, že jejich vztah nemá budoucnost. Dlouho si nechtěla připouštět, že by velký věkový rozdíl mezi nimi mohl být do budoucna problém. Žili přítomností a bylo jim spolu moc hezky. „Ten méně zkušený člověk může čerpat z těch velkých zkušeností toho staršího, a zase ten starší člověk nachází nový pramen života v tom nepopsaným papíru,“ hodnotil věkový rozdíl Kachyňa. Mihulová to cítila podobně. Dle jejích slov se navíc cítila jako hýčkané, rozmazlované dítě. Kachyňa jí vlastně prodlužoval dětství. Ona jemu zase dodávala energii a inspiraci pro jeho tvorbu. „Vztah mi dává řadu podmětů. Rozbrnkání duše a srdce je živná půda pro to, aby člověk něco dobrého udělal, aby mu přicházely nápady,“ uvedl před lety režisér.
Deset let utajování vztahu se starším režisérem herečku drásalo. Cítila, že má 3 možnosti: vzít si ho, rozejít se nebo se zbláznit. Když se rozhodla, že si jej vezme, přišla od něj nabídka k sňatku. Zřejmě byly spojené nádoby a on uvažoval podobně. Měl ale podmínku. Přál si, aby se vzali, až bude těhotná. Myslel si, že by mu v 35 letech utekla, když by neměla dítě. Tehdy tomu herečka ještě nerozuměla. S odstupem času ale jeho obavy pochopila. V televizním pořadu 13. komnata prozradila, že měl pravdu, že by mu nejspíš skutečně utekla, protože by bez dítěte žít nechtěla.
A jak se domluvili, tak se i stalo. Nicméně oba byli celkem zaskočeni, jak rychle těhotenství po jejich rozhodnutí přišlo. Kachyňa si pak prý z toho dělal srandu a říkal: „Já jsem kolem ní jenom prošel a vůbec nic jsem si vlastně neužil.“ Dceru Karolínu, která se nyní úspěšně věnuje marketingu na sociálních sítích a hrdě se hlásí ke své homosexuální orientaci, porodila Alena Mihulová, když Kachyňovi bylo již 70 let.
S přibývajícími roky přibyly Kachyňovi zdravotní problémy, což se začalo odrážet i na vztahu manželů. Nemoc mu změnila osobnost a herečka si poslední 2 roky jeho života, kdy o něj pečovala, prošla peklem. „Já jsem strašně dlouho nevěděla, co mu je. Jenom jsem věděla, že se mi ten člověk mění před očima. A bohužel v tu chvíli si člověk začne dávat vinu sám sobě. Já jsem měla pocit, že najednou je v tom manželství něco jiného, že se z toho vytrácí právě to hezký. Jedna z věcí, které jsem mu slíbila, je ta, že nikdy neřeknu, jaký dvě vážný nemoci, na který umřel, měl. Zkrátka je to tak, že o toho člověka musíte čím dál častěji a víc pečovat a když už pak víte, že je nemocný, tak to děláte. Víte, že to má tento smysl. Ale do tý doby to prostě neděláš ráda, protože máš pocit, že to jsou vrtochy. A skoro půl roku trvalo, že jsem pochopila, o co jde. Jenomže mezitím jsem si už vypěstovala regulérní deprese, a ještě ten konec samotnej a to co jsem si následně musela zažívat já sama se sebou a se svým léčením, abych se z toho dostala, z těch depresí, to ještě furt byla legrace proti tomu, když někoho miluješ a každý den, den za dnem vidíš, jak odchází. A ty noci, který nemůžeš neprobrečet, protože nevíš, dokdy budeš mít ještě sílu si ho nechat doma. A já jsem ji měla,“ svěřila se herečka se slzami v očích v pořadu 13. Komnata. Zároveň dodala, že ničeho nelituje, že je na sebe hrdá, že si ho až do poslední chvíle nechala doma a postarala se o něj, ačkoliv za to zaplatila vysokou daň.
Během náročného životního období sáhla po alkoholu. Hledala v něm uvolnění z nahromaděného stresu. „Já jsem pila ze strachu, že nerozumím celé té situaci, pak ze strachu že jsem chápala tu situaci, už tu nemoc, ze strachu že jsem věděla, jak musí skončit ta nemoc a potom nakonec ve finále ze strašnýho strachu sama ze sebe, z toho že nezvládnu svůj vlastní život sama, z té obrovské zodpovědnosti za sebe, a hlavně za to dítě. Ale ta obrovská zodpovědnost za to dítě mě také vedla k tomu, že jsem se rozhodla, že takhle žít nebudu.“
Právě její dcera jí dodala sílu odrazit se ze dna a něco se sebou dělat. Po smrti svého muže dlouho tesknila, stáhla se do ústraní. Docházela na terapie k Jitce Vodňanské a naučila „mít se ráda“. Podařilo se jí překonat náročné období, kdy měla deprese a měla problém vstát z postele. „Cítila jsem, že já, celý život vitální a temperamentní, odhodlaná vše zvládat, jsem neustále unavená a smutná. Nechtělo se mi mezi lidi, nechtělo se mi zvedat telefon, nechtělo se mi s nikým mluvit. Jednoho dne jsem se pokusila vstát z postele, a už to nešlo. Nohy mě neudržely. Lehla jsem si a ležela. Jen jsem zírala do zdi. Každá minuta se zdála nekonečně dlouhá a já nevěděla, kdy to skončí. Zdálo se, že nikdy.“
Naštěstí opět vzala život do svých rukou, a když jí oslovil režisér Slávek Horák s hlavní ženskou rolí v Domácí péči, souhlasila. Věděla, že je to role přesně pro ni. Sebrala fyzické a psychické síly a roli obětavé zdravotní sestry Vlasty, která myslí na ostatní jen ne na sebe, sehrála tak skvěle, že získala řadu ocenění, včetně Českého lva.
Dnes má Alena Mihulová úspěšnou kariéru, jde z role do role. Se smrtí svého muže se vyrovnala a má klid v duši. „Necítím se nikterak dlužná, dělala jsem, co jsem mohla. A možná ne všechno nejlíp, ale vím, že lépe jsem to neuměla. Měl pěkný život a měl ho pěkný i s námi, myslím. Aspoň se tak vždycky tvářil.“
Zdroje:
