Článek
Werichova vila na Kampě přitahuje mnoho turistů. Aby tak ne, jde o jedno z nejmalebnějších míst v Praze. Dům, v němž zakotvil Jan Werich po svém návratu z emigrace, má za sebou dlouhou historii. První zmínka o této stavbě pochází z 16. století. O několik let později zde Servác Engel, rodem z Flander založil koželužnu. Část zahrady s dnešní Werichovou vilou následně získal šlechtický rod Nosticů, který nechal objekt přestavět do dnešní klasicistní podoby. Vznikl tak zahradní domek, do kterého se nastěhoval lingvista a historik Josef Dobrovský, který v té době působil jako vychovatel rodiny Nosticů.
Werichova vila
Po roce 1918 přešla tato nemovitost do majetku pražské obce. Vzniklo zde několik bytů, které byly následně využívány k obecnímu bydlení. K nejznámějším obyvatelům tohoto domu patřil divadelní a filmový herec, spisovatel a autor divadelních i filmových scénářů Jan Werich.
Werichova vila - interiér
Werichova rodina se do vily nastěhovala na podzim roku 1945, kdy byl slavnému umělci na Kampě přidělen obecní byt. Žili zde až do roku 1980, kdy Jan Werich zemřel. Svou ženu přežil jen o pár měsíců. Následující rok vydechla naposled i jeho dcera Jana, která v pouhých 45 letech podlehla rakovině.
Jedinou Werichovou dědičkou se stala jeho tehdy čtrnáctiletá vnučka Zdena Hulik (rozená Kvapilová), přezdívaná Fanča. Jelikož vila na Kampě Werichovým nepatřila, musela se z ní vystěhovat. Výpověď z bytového fondu přišla okamžitě po smrti Wericha. Rázem tak Fanča musela řešit, co se starožitným nábytkem a dědečkovou sbírkou obrazů. Naštěstí na to nebyla sama. Dívky se ujala maminčina kamarádka Daniela Paková, která ji přijala do své rodiny.
Paní Paková Fanče navrhla, aby jednu z nemovitostí, které po dědečkovi zdědila, prodala. Musela tak dát na misky vah dvě chaty – jednu ve Velharticích, druhou na Sázavě. Rozhodla se ponechat si chatu na Klatovsku, kterou si její dědeček nechal v roce 1938 postavit podle pohádkové předlohy chaloupky z Karafiátových Broučků.
Velhartice - Werichova chalupa
Velhartice byly pro Wericha srdcovou záležitostí. Letní sídlo v podhůří Šumavy bylo místem, kam jezdíval dobíjet baterky. Chata postavená v krásném údolí u říčky Ostružné byla pro milovníka rybaření doslova rájem. „Údolí štěstí“, jak tomuto místu říkal, bylo také posledním místem, které Werich navštívil, než zemřel.
Je tedy celkem pochopitelné, proč se Fanča rozhodla prodat druhou chatu, kam Werich tolik nejezdil. „Sázavu Fanča prodala a za 400 tisíc koupila vilu v Praze na Bohdalci. Byla to velká námaha splašit dům, kam by se vešla celá Janova Kampa i s nábytkem,“ prozradila v roce 2015 Blesku paní Paková, která se o Fanču starala až do jejích 18 let.
Chata na Sázavě patřila původně Voskovcovi. I tato stavba má zajímavou historii. Jak známo, Sázava byla pro změnu srdeční záležitostí Jiřího Voskovce. Dům, ve kterém se roku 1905 narodil, koupil jeho dědeček, malíř Soběslav Pinkas. Místo jeho dětství bylo také místem, kde s Werichem našli na dně lahve rumu svou první hru Vest Pocket Revue. Poté, co se Voskovec usadil za velkou louží, na své rodné město rád vzpomínal: „Jsem Čech jako poleno. Sednout na helikoptéru a přistát v Sázavě. Po Sázavě budu brečet na smrtelný posteli - to je Údolí Světa a Hvězd.“
Dům, ve kterém se narodil Jiří Voskovec; Sázava
V domě, kde se narodil, žil také se svou první ženou Madeleine, která pocházela z Francie. Madla, jak jí všichni říkali, byla prý velmi prozíravá. Když se dozvěděla, že na Světové výstavě v Paříži nechala naše vláda vybudovat český pavilon v podobě zvětšené repliky valašské roubenky, postavené původním způsobem z přitesaných trámů bez použití jediného hřebíku, zpozorněla. Neuniklo jí, že po skončení výstavy vznikl problém, který vnímala jako příležitost.
Vystavující státy měly zajistit, aby se jejich exponáty demontovaly a odvezly zpět. Jenže naše vláda od toho dala ruce pryč. Doprava by totiž byla velmi nákladná. A tak bylo vydáno rozhodnutí k prodeji roubenky za cenu palivového dříví.
V té době byla Madla ve Francii u svých rodičů. V tamních novinách se dočetla, že se roubenka prodává za cenu palivového dříví, a tak si řekla, že by byl hřích toho nevyužít. Kontaktovala Werichovu rodinu s jejíž pomocí se jí podařilo najít několik tesařských mistrů z Valašska, kteří onu roubenku stavěli. Pozvala je do Paříže, aby ji rozebrali a naložili na několik nákladních vagonů. Následně koordinovala zdlouhavý přesun materiálu zpět do Československa.
Zároveň koupila pozemek, který se nachází zhruba dvě stě metrů ve stráni nad rodným Voskovcovým domem. Nechala tam kameníky vytvořit plochu, kam byla navezena hromada trámů, z nichž tesaři opět sestavili krásnou roubenku, jež původně zdobila Světovou výstavu v Paříži.
Voskovcovi si ale roubenku moc dlouho neužili. Během jejich emigrace v USA se jejich vztah začal bortit, rozvedli se v roce 1945. Po návratu do vlasti žil Voskovec krátce se svou druhou ženou Anne společně s Werichovou rodinou na Kampě. Společné soužití ale nemělo dlouhého trvání, neboť se Voskovec rozhodl opět emigrovat. Než však roku 1948 odjel, prodal svou roubenku Werichovi za symbolickou jednu korunu. Alespoň tak na to vzpomínala Werichova hospodyně paní Tůmová ve své knize.
A tak měl Werich dvě chaty. Když si ale měl vybrat, kde stráví prázdniny, Velhartice bývaly jasnou volbou. Na Sázavu prý jezdívala zejména jeho dcera Jana s vnučkou Fančou. „O tu roubenku se rodině celoročně za přiměřený peníz starala jedna obětavá vdova s pěti dětmi ze sousedství, která byla vděčná za každé přilepšení a ochotně každý týden chodila vyvětrat, poklidit a vůbec udržovat ji ve stavu, který lze vyjádřit slovy, že dům žije. No a vždycky koncem týdne Werichovi zatelefonovali z Kampy na Sázavu, paní Jánovová vše nachystala a o víkendu už vyhlížela, kdy rodina dorazí,“ prozradila paní Tůmová.
Když už Jan Werich na chatu také dorazil, byl to prý vždycky nezapomenutelný zážitek. Jelikož do roubenky nebyl zaveden elektrický proud, plály ve všech koutech svíčky v mohutných svícnech a na stolech byly petrolejové lampy. Užívali si společné večery tak, jak se to dělávalo za starých časů. Vyprávěly se příběhy a předčítaly různé knížky, jako např. Saturnin či Dobrý člověk ještě žije.
U řeky Sázavy i u říčky Ostružné měl Werich svůj exitový prostor, kam mohl unikat z ruchu velkoměsta. Všechna místa, kde pobýval, byla něčím výjimečná, tak jako on.
Zdroje:
BRDEČKOVÁ, Tereza. O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. Praha: Limonádový Joe, 2022. ISBN 9788090844414.
MÉSZÁROS, Pavel; TŮMOVÁ, Eva. A taky jsem vařila u Werichů.. Ústí nad Labem: AOS Publishing, 2018. ISBN 9788087624685.
