Článek
Diváci si jej jistě pamatují z mnoha seriálů, jako například.: Eliška a její rod, Dynastie Nováků, Cirkus Humberto nebo Chalupáři. Téměř vždy, když prší, vzpomenu si na jeho slavnou repliku z filmu Na samotě u lesa. Na svém kontě má nespočet divadelních, rozhlasových, televizních a filmových rolí.
Josef Kemr
Světlo světa spatřil poprvé v roce 1922, když se narodil do rodiny švadleny a ševce. Po svém otci zdědil nadání hraní na strunné nástroje. Svůj první honorář si vydělal v 10 letech na jevišti Vinohradského divadla, kde vystupoval se svým bratrem. Později si jej vyhlédl režisér Václav Binovec, když hrál na hřišti házenou a obsadil jej do filmu Lízin let do nebe. Zde vzniklo celoživotní přátelství s Rudolfem Hrušínským.
„K divadlu utekl pan Kemr přes striktní zákaz svého otce, který ho do nejistoty ke komediantům vůbec nechtěl pustit. A tak jednoho dne Pepíček sebral v půl páté ráno kufr, nadil ho šatstvem a knížkami, a zbyl po něm jen klíč, který hodil otevřeným oknem zpátky do bytu rodičů. První angažmá zajistil panu Kemrovi jeho kamarád Rudolf Hrušínský u své babičky, která řídila divadelní společnost Červíčkových – Budinských, a tak se Josef vyhnul nasazení na nucené práce do Německa,“ prozradil Jaromír Hanzlík v pořadu Úsměvy Josefa Kemra.
A tak se zrodila herecká legenda. Po válce prošel několika divadly, než zakotvil v Národním divadle, kterého byl členem až do své smrti. Jeho doménou byly komediální postavy s nádechem tragiky, ale i dramatické role s částí tragikomedie. Nezapomenutelné je jeho ztvárnění doktora Galéna ve vysoce protiválečném dramatu Bílá nemoc od Karla Čapka. K divadlu měla blízko i jeho manželka Eva Foustková, která byla herečkou a divadelní režisérkou.
Vedle divadla se objevoval také ve filmech. K jeho nejvýraznějším postavám patřil již zmiňovaný děda Komárek v komedii Na samotě u lesa, také kníže v pohádce S čerty nejsou žerty, nebo zmatený Plha v komedii Marečku, podejte mi pero!, kde hrál spolu s Jiřím Sovákem.
Po boku Jiřího Sováka hrál také v oblíbených Chalupářích. Režisér František Filip měl hned jasno, kdo by se pro postavu nerudného Evžena Humla hodil. Nabídl proto roli Sovákovi. Ten měl ale zprvu trochu problém s obsazením Josefa Kemra. „Uvažoval jsem o leckom, ale tihle dva mi byli od začátku jasní, i když na sebe úplně neslyšeli. Sovák, když slyšel, že to bude Kemr, hrozně mrmlal. Každý měl jiný druh herectví. Sovák byl stylizovaný srandista, zatímco Kemr byl takový hluboký. Ale já jsem v tom cítil, že to právě ve výsledku hodí něco zvláštního. A ono to hodilo. Oba dva byli špičkoví,“ vzpomínal režisér František Filip. I když měl Sovák ke svému hereckému kolegovi své výhrady, dle jeho manželky Anny jej velmi uznával. A občas si z něj dělal i legraci kvůli jeho katolictví.
O Kemrovi je všeobecně známo, že to byl silně věřící člověk. Kvůli své víře, která řídila jeho život, byl případně ochoten ztratit i práci, hereckou příležitost, roli. Zásadně netočil v neděli, kdy chodil do kostela. Podle manželky Jiřího Sováka dokonce nechtěli Josefa Kemra kvůli jeho katolictví obsadit do Chalupářů. „Oni ho tehdy nechtěli obsadit, neustále mu předhazovali Boha. Byly s tím nepříjemnosti. Ale pan režisér Filip a Sovák šli tvrdě proti tomu, prosazovali to… Sovák když se do něčeho zakousl, tak byl buldok, a šel za tím. Tenkrát pořád někdo někomu něco povolovali nebo zakazovali, v tom byl naprostý nepřehled. Takže Sovák si ho prosadil. A pan Kemr mu byl za to vděčný, byl velice rád, že s ním může točit. Oni se spolu jinak příliš často nedostali dohromady, a tohle jim vyšlo. Pan Kemr byl opravdu zvláštní, ale měl improvizaci od Sováka rád,“ uvedla paní Anna.
Sovákovo špičkování bylo proslulé. Z Kemra si dělal legraci i na toaletě, kam se uchýlil se svou violou, když už svým kolegům v herecké šatně neustálým hraním lezl na nervy. Když si šel na toaletu ulevit Jiří Sovák, řekl: „Pepíčku, klidně hraj, nenech se rušit, já tě stejně přečůrám.“ Zajímavostí je, že svému oblíbenému hudebnímu nástroji Kemr uzpůsobil i svůj trabant, ze kterého vyndal všechna sedadla, kromě sedadla řidiče.
Josef Kemr byl zkrátka nezapomenutelný. Dle Taťány Medvecké byl vždy galantní, velmi srdečný a geniální herec. Jeho tvorbu chtěl ocenit i tehdejší režim titulem Zasloužilý umělec. On se ale držel svých zásad a ocenění odmítl. Napsal dopis do ÚV KSČ, ve kterém stálo: „Nahý jsem přišel na svět a nahý chci z tohoto světa odejít. Nenavykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, ještě políbil a poděkoval.“
Kemr se zkrátka nebál stát si za svými názory, i když to znamenalo určitá pracovní omezení. Díky svému odmítavému postoji vůči totalitnímu režimu, měl omezenou uměleckou činnost a jeho práce byla spíše přehlížena. Obdivně na něj vzpomínal Boris Rösner v dokumentu Dva chrámy Josefa Kemra: „Kvůli Sovětům se odmítl stříhat. Provokativně jezdil na svém mopedu v dlouhém rozepnutém americkém kabátě, který za ním, stejně jako jeho vlasy, vlál. Coby studenti jsme ho obdivovali.“
Sílu jeho charakteru odráží i rada, kterou Kemr směřoval k mladé generaci: „Nebojte se prohrát, prohrát se musíte naučit. Vítězství je krásný lesk, vavříny, to je nádhera, ale hlavně naučte se prohrát a hlavně se naučte sesbírat síly, abyste mohli pokračovat dál.“
Josef Kemr hrál až do posledního dechu, dokonce hrál na nemocničním lůžku. Hercův nemocniční pokoj byl upraven na kutloch šíleného mnicha ve středověkém lazaretu, aby mohl dokončit svou poslední scénu ve filmu V erbu lvice o Zdislavě z Lemberka. Premiéry filmu se už ale nedočkal, zemřel na rakovinu 15. ledna 1995 ve věku sedmdesáti dvou let.
Zdroje:
1) Úsměvy Josefa Kemra, 2007
