Článek
Herecké umění Josefa Somra jsme si mohli užít v mnoha filmech. Připomenu například Údolí včel, Žert, Slavnosti sněženek, Což takhle dát si špenát, Jak svět přichází o básníky či pohádku Tři veteráni. Ztvárnil více než 170 postav, z nichž nejslavnější je jeho postava výpravčího Hubičky z oscarových Ostře sledovaných vlaků Jiřího Menzela.
Josef Somr býval obsazován spíše do negativních vedlejších rolí. „Už v absolventském představení jsem hrál alkoholika. Ty role odpovídají mému obličeji, zcela určitě ne mé povaze,“ uvedl herec. Jeho povaha byla vskutku odlišná od postav, které hrál. Josef Somr byl skromný, citlivý, poctivý a disciplinovaný herec, se kterým prý byla radost pracovat. „Vzácný kolega, kamarád. Plachý a pokorný, až nemravně pokorný, nemá rád okázalost, není pozér. Snad ho tak vychovala jeho rodná Morava, ale myslím, že to byl hlavně jeho tatíček. Josef má veliký smysl pro humor, umí zpívat a hrát na piano. Je s ním ohromná sranda,“ popsal svého kolegu Josef Vinklář.
Rodina měla na Josefa Somra velký vliv. Rodák z Moravského Slovácka si prošel tvrdou výchovou svého otce, který byl přísný a konzervativní. „Tatíčka jsem znal jako nesmírně pracovitého, tam nebyla vteřina, natož minuta či hodina, aby byla prázdná, aby nebyla vyplněna nějakou prací, ať už na poli, na dráze, byl železničář, neznal klid, jen pohyb a činnost, a samozřejmě totéž vyžadoval od svého okolí. To byl moment, který mně snad nejvíc vadil, on to vyžadoval tvrdě i na naší nemocné mamičce. Všichni jsme věděli, že matka to nemůže unést, on ale byl svou cílevědomostí zaujatý a zaslepený,“ vzpomínal herec.
Tatínek Josefa Somra toho za svůj život odpracoval hodně. Vedle své práce na dráze obhospodařoval vinohrad a také pole o jednom a půl hektaru. K tomu měli krávu, kozy a slepice. Od svých 3 synů vyžadoval disciplínu, plnění si povinností na jejich hospodářství. Ten, kdo neměl dodělanou práci, neušel fyzickému trestu. „Ta výchova byla dost krutá, byl jsem dost bit, ale je zajímavé, že otec mě nikdy neudeřil přes hlavu, nikdy jsem nedostal takzvaně facku. Jakožto bývalý zdravotník naší armády věděl, že úderem do hlavy by mohl způsobit vážné poškození, takže jsem dostával vždycky na zadek. A to pořádně. Měl jsem dlouho schovaný řemen, kterým si tatíček obtahoval břitvu, a věděl jsem, že jakmile se začíná plížit ke skříni, kde ten řemen měl schovaný, je zle. Byl jsem bitý dost, ale vždycky jsem uznal, a dodneška to vím, že to bylo spravedlivé. A snad i díky tomu jsem počítal, že se se mnou nikdo a nic v životě, a v téhle profesi zvlášť, mazlit nebude.“
Na své záliby neměl Josef Somr v dětství tolik prostoru. Vždy až poté, co si splnil své povinnosti. Jeden čas uvažoval o tom, že se stejně jako jeho otec stane železničářem. Táta ho brával s sebou do práce, a tak měl možnost poznat práci ve skladišti, v depu, ve stanici či na hradle a nakonec i v kanceláři. Na chvíle, kdy ho otec nechal vyzkoušet si některé činnosti, rád vzpomínal. Pak ale nastoupil na gymnázium, kde zjistil, že je naprostý technický antitalent a že by ty mašinky nezvládnul. Nicméně své zkušenosti z dětství později zúročil ve své roli výpravčího Hubičky.
Josef Somr
Po maturitě tak trochu tápal, nevěděl jakým směrem se ubírat. Byl připravený, že půjde dělat například do služeb. Pak se ale stalo něco, co navždy určilo směr jeho dalšímu životu. Ke konci čtvrtého ročníku na gymnáziu v Kyjově se vydal s kamarádem do Brna a při putování po městě si všiml vyhlášky na budově Janáčkovi akademie múzických umění. Stálo tam, že vyhlašují dodatečné zkoušky na divadelní fakultu. Somr se nechal vyhecovat svým kamarádem a začal se o možnost přijetí na JAMU aktivně zajímat. A vyšlo to. Nesmělý mladík přišel během studia herectví na chuť. Po škole nastoupil do svého prvního angažmá v Českém Těšíně. Dále působil v Brně a v Pardubicích, pak zakotvil v pražské Činoherního klubu, kde hrál pod režijním vedením Ladislava Smočka, Jiřího Menzela či Jana Kačera. Následně působil také v Národním divadle.
Právě Jiří Menzel si na Somra vzpomněl, když v roce 1966 řešil herecké obsazení filmu Ostře Sledované vlaky. Film podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala byl oceněn Oscarem za rok 1967 jako nejlepší neanglicky mluvený film. Děj, který se odehrává za druhé světové války, vypráví příběh o mladičkého elévu jménem Miloš Hrma, který řeší svůj milostný problém. Miloš, který pochází z železničářské rodiny, by se rád zbavil svého panictví, jenže nemá s kým. A když už se vyskytne příležitost, dojde z jeho strany k jistému selhání, což ho psychicky srazí na dno takovým způsobem, že se pokusí o sebevraždu. Naštěstí je ale zachráněn. Milošovi, kterého hraje Václav Neckář, je následně psychiatrem v podání Jiřího Menzela vysvětleno, že předčasná ejakulace je v jeho věku běžná a poradí mu poohlédnout se po zkušené ženě. Milošovi se díky pomoci sukničkáře, výpravčího Hubičky v podání Josefa Somra, podaří vyřešit milostný problém prostřednictvím partyzánky Viktorie Freie, kterou hraje Naďa Urbánková. Náročné období dospívání zakončí Miloš hrdinským skutkem, kdy vyhodí do vzduchu muniční vlak. Bohužel při této akci zahyne.
Václav Neckář
Naďa Urbánková
Film se do dějin kinematografie zapsal nejen významným oceněním ale také slavnou „razítkovací“ scénou, která bývá označována za nejerotičtější scénu našeho filmu. V dobách, kdy nahota na československém filmovém plátně nebyla běžná, vyvolala scéna s obnaženým pozadím herečky Jitky Zelenohorské pozdvižení. Slavná scéna, kdy výpravčí Hubička o noční povalí Zdeničku Svatou a následně jí vyhrne sukni, byla na tehdejší dobu opravdu odvážná. Scéna, kdy si telegrafistka stáhne kalhotky, aby jí výpravčí mohl orazítkovat pozadí, se stala ikonickou.
Natočit takto choulostivou scénu vyžadovalo tehdy nutnou dávku odvahy. „Styděla jsem se a styděl se i pan režisér, zkrátka dost nezapomenutelný zážitek. Ptali se mě dokonce, jestli nechci dabérku. Kdoví jak by vypadala! Pan Menzel vyhnal všechny z placu, zůstala jsem jenom já, on, kameraman, maskérka a osvětlovač – a ten ještě nasvítil mé pozadí přes plátěný hadr. Klíčové scény – dýchání na razítko, odkládání razítka, můj pohled, pohled pana Somra – se samozřejmě točily zvlášť. Ani ta ruka není pana Somra…“ vzpomínala herečka Jitka Zelenohorská. „Přirozeně že to nebyla moje ruka, která razítkuje to krásné pozadí oné slečny,“ komentoval slavnou scénu Josef Somr. „Takové věci jsou pochopitelně výsadou režisérů. Razítkoval pan Menzel.“
Chybělo málo a slavná scéna byla vystřižena. Ústřednímu řediteli Československému filmu Aloisi Poledňákovi se zdála moc odvážná. Obával se, že by pracující lid mohl mít námitky, že scéna není mravní. Menzel navrhl, že dá na názor pracovníků dráhy z Loděnic, kteří se natáčení zúčastnili a pro které uspořádal štáb předpremiéru. Když se jich pak ptal, zda je scéna moc nepobouřila, zda by jí neměl vystřihnout, dostavila se bouřlivá reakce: „Jen to ne! Proč?“ A tak režisér získal argument, že se scéna pracujícímu lidu líbí a tím pádem mohla ve filmu zůstat.
Kdo byl však „razítkovací“ scénou pobouřen, byl Somrův konzervativní tatínek. Kvůli tomuto filmu jeho otec poprvé navštívil biograf. „Přijel domů a cítil se tak uražený, tak ponížený, že málem zapomněl na to, že se nesmí fackovat. Nedal mi facku, samozřejmě, ale z jeho očí šlo vyčíst, že by mě nejraději zmlátil do bezvědomí. Skutečně to neunesl, tvrdil, že něco takového by se přece na dráze, nebo jak se u nás říkalo na štrece, nikdy nemohlo stát. Je to pomluva, říkal, protože být výpravčím na dráze je tak čestné povolání, že žádný železničář by v nočních hodinách během služby něco takového nikdy neudělal,“ vzpomínal na otcovu reakci herec. Pro rodiče, kteří každou neděli chodili do kostela, bylo to, co viděli v biografu nepřípustné.
Zatímco rodiče Josefa Somra nesli jeho herecký výkon ve filmu špatně, lidé pohybující se okolo filmu byli z jeho výkonu nadšeni. Herci se otevřely dveře do světa filmu. Úspěch sklízela i Naďa Urbánková, která si s Menzelem jela pro Oscara. Americký tisk se tehdy hemžil jejími fotografiemi. Ani jí nevadilo, že byla honorována pouhými čtyřmi sty korunami. To Jiří Menzel na filmu vydělal podstatně více. V době, kdy průměrná mzda byla 1 453 Kč, inkasoval za svůj počin honorář 27 000 Kč. To mu umožnilo pořídit si své první auto. „Až když jsem udělal svůj první film, měl jsem peníze akorát na Trabanta. Tehdy se musely nejdřív složit peníze a pak několik let čekat, než na vás dojde řada. Měl jsem to štěstí, že můj první film se líbil generálnímu řediteli Čs. filmu, a ten mi dal na auto přednostní poukaz. Byl jsem z toho Trabanta tak šťastnej, že jsem v něm i spal,“ vzpomínal.
Film sbíral ocenění i v dalších letech, v roce 2005 se jako jediný český film dostal mezi 100 nejlepších světových filmů všech dob. Somr byl hrdý, že se na tak úspěšném filmu mohl podílet. Bohužel, od svých rodičů se uznání nikdy nedočkal.
Zdroje:
1) ČERMÁKOVÁ, Dana. Pan Herec Josef Somr. 2012. ISBN 9788087685068.
