Článek
Můj známý se svou přítelkyní žije dlouhodobě v Rakousku. Mají spolu malé dítě, takže příjem rodiny je hlavně na jeho bedrech. S rakouskými platy to však není takový problém, takže pracuje spíše sezonně, a když to jde, vyráží společně někam k moři. Za rok tak stihnou hned několik dovolených. Žijí v pronájmu, neřeší hypotéku, do budoucna asi moc daleko nekoukají. Žijí přítomností. Oba razí životní filosofii, že je potřeba si dělat drobné radosti každý den. A tak jeho profil na sociální síti působí, jako by byl neustále na dovolené. Až je člověku někdy trochu nepříjemné se na jeho štěstí dívat. Působí to jako zrcadlo jeho vlastního života, kdy člověk zažívá fůru stresu, protože se snaží žít zodpovědně, myslet na budoucnost a na zajištění své rodiny. A tak se honíme za penězi, místo abychom žili přítomností.
Pro někoho by mohl takový styl života působit nezodpovědně. Je přece potřeba myslet na zadní vrátka a řešit co s námi bude ve stáří. U nás je vžitý „kult práce“ a kdo funguje, aniž by jel s proudem, ten je divný. Jak bychom jako společnost fungovali, kdyby všichni žili životním stylem „užij dne“?
V této souvislosti jsem si vzpomněla na jeden příběh. Jeden muž se dostane na ostrov, kde uvidí domorodce, jak celý den leží a jen občas si vyleze na palmu pro kokos. Cizinec na něj kouká opovržlivě a ptá se ho: „Proč nepracuješ?“ Domorodec odpoví: „A co bych z toho měl?“ Na to mu cizinec pohotově reaguje: „Přeci když budeš hodně pracovat, budeš mít dost peněz, takže si pak najmeš lidi, co tu práci budou dělat za tebe, a nakonec nebudeš muset vůbec pracovat.“ Na to se domorodec pousměje a poznamená: „No a co asi tak dělám teď?“.
Takže, proč nespotřebováváme jen tolik, kolik opravdu potřebujeme? Proč je pro nás důležité hromadit víc a víc peněz? A když už ty peníze máme, najdeme si pak také čas si je užít? Tento životní postoj - „pracuj, pracuj, dokud tě nezahrabou“ - se možná mění. Prý lidé čím dál tím víc dávají přednost osobnímu životu před tím pracovním. Alespoň u mladší generace je tento postoj k práci viditelný. Striktně oddělují pracovní a soukromý život. Nevím, zda je to správně pro společnost jako celek, ale pro spokojený život jednotlivce určitě.
