Článek
Živočišná zpěvačka s velkým hudebním nadáním, která dokáže dát srdce všemu, co zpívá. To je dlouholetá královna české hudební scény, Lucie Bílá. „Živelnost, velká muzikalita, emoční zpívání. Také komediálnost, která se však v lyrických písních proměňuje v něžnost, v krásu, kterou nelze zapsat do not. Když jsem se s ní poznal blíž, pochopil jsem ostatně, že u ní to s notami není nijak horké, a ona také přiznává, že je na tom s notami stejně jako s jazyky. To jí bohužel brání prorazit v zahraničí. Ale na to, co jí nadělil pánbůh, jsou krátké všechny konzervatoře i akademie,“ odpověděl v roce 2000 Karel Gott na anketní otázku, co jej v prvním dojmu zaujalo na Lucii Bílé.
Dáma s talentem od Boha, vlastním jménem Hana Zaňáková, ráda zpívala už od dětství, chodila do lidové školy umění. Její první veřejné vystoupení bylo už v první třídě na Mezinárodní den žen. Od té doby s železnou pravidelností vystupovala na otvovických slavnostech. Její učitelé brzy pochopili, že je marné pokoušet se o to, aby malá dívenka zapadla mezi ostatní děti a sborově zpívala. „Sborový zpěv mi působil fyzickou bolest, bolelo mě, že všichni zpívají na jedno brdo. Vždycky jsem se snažila zbytek sboru překřičet, být za každou cenu slyšet, až nade mnou učitelé zlomili hůl, vystrčili mě dopředu a dovolili zpívat sólově…,“ vzpomínala na své pěvecké začátky Lucie.
Dívce, která tehdy obdivovala zpěvačku Věru Špinarovou, předurčovala učitelka vokálu hudební budoucnost. Říkávala jí, že jistě půjde na konzervatoř a s trochou štěstí i na operní scénu. Jenže paní učitelka dlouhodobě onemocněla a vytratila se z jejího života. Nekonala se ani konzervatoř, ani kariéra operní pěvkyně. Když Lucka zjistila, že nebyla přijata na konzervatoř, vnímala to zprvu tragicky. Pak se ale z neúspěchu oklepala a vyučila se švadlenou. V pražské Triole pracovala jako šička košilových límečků.
Svůj sen o hudební kariéře ale nevzdávala. Zpívala po tancovačkách, začala zpívat s metalovou skupinou Rock automat. Pak se na jednom koncertě seznámila s Alešem Brichtou a začala zpívat ve skupině Arakain. Brichta nebyl jediný, kdo si všiml jejího talentu. Zlomovým okamžikem v Lucčině kariéře byl okamžik, kdy si jí všiml také producent Petr Hannig, na jehož doporučení přijala pseudonym Lucie Bílá a změnila svou image. Z drsné rockerky v černé kůži byla najednou romantická naivka, která prorazila na popové scéně hitem Neposlušné tenisky. „Hannig mi strčil do ruky text, vůbec se mi nezamlouval, zpívalo se mi těžko, strašně mi to neintonovalo. Znovu se ukázalo, že neumím zpívat, co mi nesedí, a naopak – zvládnu bravurně nejtěžší party, pokud se mi hudba líbí…,“ vzpomínala na natáčení hitu, který ji proslavil.
Arakain, 2010
Lucie zažívala tak trochu schizofrenní období. Vedle zpívání ve skupině Arakain rozjížděla souběžně svou sólovou popovou kariéru v uhlazených šatičkách. Na nějaké velké výstřihy mohla při vystupování v televizi zapomenout. „Věčně jsem měla trable s nadměrnou velikostí poprsí: pamatuji si na jedno natáčení, kde jsem zpívala a hrála náměsíčnou. Měla jsem původně bloumat po střeše v noční košilce, ale vypadala jsem asi svůdně, že to uráželo socialistickou morálku cenzorů. Vyzkoušeli jsme 11 nočních košilí různého střihu, a nic naplat, ta vnadnost ne a ne pominout. Nakonec přese mne hodili nějakou deku, jako že jsem si ji přibrala nevědomky, když jsem lezla oknem ven…,“uvedla Bílá ve své knize.
Přitom jak známo, zpěvačka se nebojí provokativního oblečení a tu a tam si ráda oblékne něco, v čem vynikne její postava. „Samozřejmě, že potřebuju, aby bylo vidět, že mám v sobě život. Muže musí bavit se na mě dívat. Co by to bylo za zpěvačku, která by byla leklá jak ryba,“ prohlásila v roce 2014. Vždy nosila ráda krátké sukně, černé šaty a nebála se ani černých nehtů a rudé rtěnky. Zkrátka to patří k jejímu temperamentu.
Lucie Bílá, 2011
Poté, co ukončila spolupráci se skupinou Arakain a také s Petrem Hannigem měla období, kdy hledala své místo na hudební scéně. Vyzkoušela si i roli herečky, zahrála si například v Troškově filmu Zkouškové období. V té době se protloukala, jak se dalo, peněz neměla nazbyt. Přesto odmítla nabídku, která by ji dostatečně finančně zajistila. „…I přes značnou chudobu jsem odmítla lukrativní nabídku časopisu Leo: za pózování v Evině rouše mi slibovali 90 000 korun, na tu dobu slušný obnos,“ vzpomínala na krušné časy. „Odmítla jsem také nabídky na postelové scény, poučena vlastní zkušeností z kamerových zkoušek na film Tankový prapor. Zájmem filmařů jsem tehdy zhýčkaná nebyla, čistě teoreticky jsem o tu roli nevěrné milostenky stála, ale v reálu to dopadlo bídně. Byli jsme ve velké místnosti, uprostřed postel a okolo asi 150 000 lidí. V posteli na mne čekal potenciální filmový partner, už už jsem se k ní blížila a najednou jsem věděla, že nedokážu udělat, co se ode mne očekává, nedokážu se svléct donaha, svírá se mi žaludek…“
A tak si nechala ujít příležitost zahrát si v legendárním filmu z roku 1991, který byl natočen na motivy knížky Josefa Škvoreckého. Snímek popisující příběh rotného Danyho Smiřického zasazený do roku 1953 byl prvním porevolučním filmem natočeným za soukromé peníze. Návštěvnost trhala rekordy, do kin přišly více než dva miliony diváků.
Pro režiséra Víta Olmera bylo natáčení významné i z hlediska osobního života, neboť se během něj seznámil se svou manželkou Simonou Chytrovou, která měla ve filmu erotickou scénu s Lukášem Vaculíkem. „Točili jsme je v bytě na sídlišti. V takových chvílích bývá zvykem, že na místě s herci zůstává jen režisér a kameraman a ostatní jdou pryč. Když jsme »sexuální« scény natočili, ozval se bouřlivý potlesk a pískot. Zapomněli jsme, že na sídlištích je všechno vidět a sousedé si koukají do oken,“ zavzpomínal režisér.
Simona Chytrová, 2007
Další, kdo se objevil v erotické scéně, byla herečka a moderátorka Martina Adamcová, která si zahrála četařku Babinčákovou. Tato role ji dostala do širokého povědomí lidí a jak říká, vůbec se tehdy nestyděla. „Když jsem začínala kariéru, tak mi na společnosti vadilo například i to, že žena byla okleštěna na úroveň správné budovatelky, která se ani nelíčí. Vnímala jsem to tak, že společnost ženy připravuje o právo na vlastní tělo. Takže Tankový prapor byl pro mě manifestem toho, že já jako žena si mohu konečně dělat, co chci,“ uvedla v roce 2010. K roli se prý dostala úplnou náhodou: „Jedna herečka roli odmítla, mně se to náhodou doneslo a vypravila jsem se za asistentem režie, že bych měla zájem. A protože už se točilo, štáb musel rychle jednat. Zrovna jsem byla v dabingovém studiu, když ke mně přišel režisér Olmer. Vzal mě na dvorek a řekl mi: ,Víte, my hledáme ženskou, která má opravdu velká ňadra. Asi byste to mohla hrát, ale musím si sáhnout, abych měl jistotu.´ Tak si je osahal, řekl, že je to v pořádku, odešel, a za deset minut už mi volali z produkce, že mám roli. Měla jsem opravdu velké herecké přednosti.“ Na rozdíl od Lucie Bílé herečka Adamcová s nahotou před kamerou problém neměla. Své křivky předvedla ještě ve filmech Nahota na prodej a v Playgirls.
Martina Adamcová, 2014
Lucie Bílá dala na svou intuici. Na výsluní se dostala o rok později. Dalším zlomem v její kariéře bylo seznámení se skladatelem Ondřejem Soukupem a jeho ženou Gabrielou Osvaldovou. Navíc se začala objevovat v muzikálových projektech, jako např. Bídníci, Dracula, Krysař nebo Johanka z Arku.
Štěstí se na ni usmálo také v osobním životě. Při přípravě muzikálu Zahrada rajských potěšení se potkala s otcem svého syna, producentem Petrem Kratochvílem. Láska jim sice nevydržela, nicméně z Lucie se stala zkušená a zdatná profesionálka, která se už roky drží na vrcholu popularity, aniž by překročila své vlastní hranice. Petr nasměroval její rozlítané kroky jedním směrem a ukázal jí, jak věci fungují.
Dnes, zdá se, jí nic nechybí. „Mám kolem sebe jen spolehlivé a laskavé lidi, mám svůj kulturní dům, kde si můžu hrát, svou restauraci, kde si hýčkám své hosty, divadlo, kde jsem v bezpečí a kde mám domov a zázemí, mám projekty, které nenechají moji hlavu usnout, koníčky, které mě zabaví, a práci, kterou celým srdcem miluji,“ uvedla koncem minulého roku. Splnila si své sny a zapustila kořeny, je šťastná a svou radost rozdává kolem sebe.
Zdroje:
ROHÁL, Robert. Královny českého popu: nejen hvězdné chvíle. Praha: Petrklíč, 2003. ISBN 8072290851.
