Článek
Bohumila Myslíková, které se odjakživa říkalo Míla, se narodila na Valentýna roku 1933. Malá holčička si jako mnoho jiných dívek hrávala ráda na princeznu. Oproti jiným, měla možnost převlékání se do různých kostýmů, neboť její maminka měla po babičce půjčovnu krojů a divadelních masek. Už tehdy si okusila, jaké to je být na chvíli někým jiným, dávala plný průchod své fantazii. Ležela v knihách, přála si být spisovatelkou. Svůj sen si nakonec splnila, nicméně ještě než začala vydávat knížky, proslavila se jako herečka.
Když tato uzavřená a citlivá dívka po maturitě zvažovala, že by se stala herečkou, rodiče z toho nadšení nebyli. Lidé na malém městě povolání herečky vnímali v nepěkných barvách. Jak už to tak bývá, přáli si pro dceru serióznější povolání. Míla si tedy podala přihlášku na dramaturgii, kde komisi natolik zaujala svým vzhledem a projevem, že nakonec byla přeci jen přijata na herectví. V 50. letech úspěšně ukončila svá studia na brněnské JAMU. Následovalo její první angažmá v Divadle bratří Mrštíků, dnešním Městském divadle Brno. Později přešla do Mahenova divadla, kde se seznámila se svou první velkou láskou. Byl jím o pětadvacet let starší herec Štěpán Zemánek.
Míla šla do vztahu po hlavě. Ve svých třiadvaceti letech se vdala a doufala ve šťastný rodinný život. Bohužel jejich manželství vydrželo jen pár měsíců. Proslýchalo se, že důvodem rozchodu mělo být manželovo agresivní chování. Kvůli stresu, který v manželství zažívala, měla údajně potratit. „Děti jsme neměli, i když to vypadalo, že budeme mít rodinu. Pak se ale stalo něco… o čem nechci mluvit a všechno bylo jinak. Pánbůh to ale asi takhle chtěl a tak to prostě je,“ svěřila se kdysi jednomu kamarádovi. Pak nastal den, kdy od manžela dostala facku. Tehdy si řekla: „A dost!“ Od té doby se už nikdy nevdala.
Přitom o ctitele neměla nouzi. V dobách, kdy se začala objevovat před kamerou, měla štíhlou postavu s ženskými křivkami. Ve svých hereckých začátcích vytvářela typy milovnických dívek. „Tady běhaly filmy s Ginou Lollobrigidou, hezkými italskými a francouzskými holkami, a když se objevila Míla, když jsem ji poprvé viděl v nějaké komedii, řekl jsem si: Á, toť česká Gina Lollobrigida. Ona byla velice hezky vyvinutá. Byla v té době sexy. Sexy herečka,“ vzpomínal na její sošnou postavu režisér Jiří Menzel v pořadu Příběhy slavných.
Gina Lollobrigida
V pozdějším věku, kdy se její postava zakulatila, se přehrála do temperamentních žen, jako například v komedii Jak utopit doktora Mráčka, kde hrála nakynutou manželku Miloše Kopeckého. Svou ráznost předvedla také v komedii Holky z porcelánu, kde ztvárnila vedoucí skladu Světlu. Obsazovaná byla také do rolí maminek, jako třeba v komedii Marečku, podejte mi pero. Zde hrála manželku Kroupy staršího a maminku Kroupy mladšího, kterého ztvárnil Jiří Schmitzer. Pro mnoho lidí už ale navždy bude tou starostlivou Štěpánovou maminkou z básnické filmové série režiséra Dušana Kleina. Pracovitou a skromnou dámskou krejčovou, která si šetřila peníze pro případ, že ji chytne žlučník a ona bude muset na operaci k opravdovému doktorovi. Objevila se ve čtyřech dílech, do dalšího pokračování už nešla ze zdravotních důvodů.
I když na filmovém plátně nedostávala hlavní role, kameře dávala přednost před divadelním jevištěm. „Milovala jsem natáčení. Utekla jsem kvůli němu jednou i z divadelní zkoušky. Vím, že většina herců opěvuje hlavně divadlo, ale pro mě to byla velká štrapáce,“ vzpomínala. Práce ji kompenzovala absenci rodinného života. „Založením jsem samotář. A než žít s někým, s kým bych si třeba nerozuměla, to je lepší být sama,“ říkávala. Její pokusy o nalezení spřízněné duše selhávaly.
V 60. letech prožívala platonický vztah s finským novinářem Heikkim, se kterým se seznámila v roce 1962 na Filmovém festivalu v Karlových Varech. Pár let si dopisovali, ale vztah na dálku nefungoval. Když se pak roku 1968 dostala do Finska, kam jela s filmem Rozmarné léto na festival, byla Finskem okouzlená. Úplně se do této severské země zamilovala. Později ještě párkrát Finsko navštívila, dokonce o Finsku napsala dvě knížky.
Finsko
Další zemí, která ji očarovala, bylo Řecko. „Míla uměla dlouhé hodiny vyprávět o řeckých památkách, malířství a sochařství. Ještě, když jí bylo dobře, plánovala, že bychom se tam společně vypravily. Koupila si plavky a sháněla inzeráty na hubnutí. Pak jí ale odradila ta velká vedra, která už špatně snášela,“ popisovala její kamarádka Myrna Skálová, která jí byla v posledních letech života nejbližším člověkem.
Ke konci života žila herečka v ústraní. Věnovala se hlavně psaní knížek, zejména těch pohádkových. V knihách Lásko bože lásko, a Ta naše písnička česká se zaměřila na český folklór. „Vznikla tak, že jsem si doma sama pro sebe a pro svého pejska, když jsem nemohla usnout, prozpěvovala různé lidové písničky. Zjistila jsem, že jich znám asi padesát a že každá z nich v sobě nese nějaký příběh, no a ten jsem si domyslela a sepsala. A protože mám ráda různé skřítky, víly a jiné pohádkové bytosti, je jich v mých příbězích plno,“ popsala.
Psaní přinášelo Míle radost. Byla to pro ni forma terapie. Tento koníček ji ale přišel pěkně draho. Kvůli své knize Ta naše pohádka česká se nechala oklamat jedním podnikatelem, kterému půjčila sto tisíc korun, aby její knihu mohl vydat. Brzy pochopila, že byla moc důvěřivá. Své peníze už nikdy neviděla. Nicméně i tak se nenechala odradit a psala dál.
Žila samotářským stylem života, společnost jí dělala fenka Betynka. Odstřihla se od svého milovaného filmování, dohnaly jí k tomu zdravotní problémy. „Měla Parkinsonovu chorobu a cukrovku. Od svých hereckých kolegů se odstřihla částečně i tím, že se upnula na Hnutí Grálu. Potřebovala v něco věřit a běžné církve ji neuspokojovaly,“ uvedla její kamarádka Myrna. Prozradila také, že náboženské sektě Hnutí Grálu darovala většinu svého majetku. Žila vždy velmi skromně, na majetku nelpěla. Ve své garsonce neměla ani televizi.
Čím více ji trápily zdravotní obtíže, tím více přemýšlela o svém konci. „Dospěla jsem k poznání, že lidský život je tady na zemi pouze krátkou etapou v celkovém bytí člověka. Věřím na reinkarnaci a život po smrti. Koukám se dopředu a snažím se o těchto věcech dozvědět co nejdřív, abych byla připravená, až se probudím na tom druhém světě. Těším se, protože tady mě to už nebaví,“ sdělila. Poté, co ji navždy opustila jezevčice Betynka ztratila chuť žít. Zemřela po druhém záchvatu mrtvice, tři dny před svými 72. narozeninami.
Zdroje:
