Článek
Data z roku 2024 ukazují, že porodnost v České republice spadla na historické minimum. Úhrnná plodnost se v tomto roce pohybovala na úrovni 1,37 dítěte na jednu ženu, což je pod úrovní prosté reprodukce, která by měla být na úrovni 2,1 dítěte na jednu ženu. Dle slov statistiků tedy vymíráme a nikdy pořádně neví, co s tím. Podle demografky Dany Hamplové jde o vliv více faktorů: „Od trhu práce po hodnotovou proměnu, kdy jsou lidé mnohem víc zaměření na sebe, na své pocity, na své vnitřní prožitky.“
Pokles porodnosti se netýká jen naší země, jde o dlouhodobý trend ve všech bohatších a rozvinutých zemích. Dalo by se říci, že čím se máme lépe, tím míváme méně dětí. Roli hraje i kojenecká úmrtnost, která se snížila. „Lidi se začnou chovat jinak, když předpokládají, že jejich děti se dožijí dospělosti. Což je něco, co je vlastně historicky zcela bezprecedentní. Bylo běžné, že vám jedno ze tří dětí umřelo. A v takové situaci si jich raději pořídíte víc. Ještě na počátku dvacátého století zemřela pětina dětí ve věku do pěti let,“ uvedla Hamplová.
Pocit ohrožení se promítá do porodnosti v Izraeli, který stojí mimo vymírající rozvinuté země. Zde je normální, že rodiny mají 3 děti. Podle Hamplové je to dáno tím, že Izraelci žijí dlouhodobě obklopeni lidmi, kteří je chtějí vyhladit, což je nepochybně formuje. Mají ty hodnoty zkrátka jinak uspořádané.
I mně přijde v pořádku mít více dětí. Během svého dětství a dospívání jsem zažila několik předčasných úmrtí v rodině, což se na člověku nějak podepíše. Má to vliv na vnímání života, na hodnotový žebříček. Když se člověk setká se smrtí, cítí pak, že není nic většího než někomu darovat život. A tak jsme se během covidové pandemie rozhodli rozrůst a počali čtvrtou dceru.
V době, kdy na mně už začínalo být těhotenství vidět, jsem se skoro až styděla. Měla jsem pocit, že když mě lidé vidí s 3 malými dětmi a k tomu s těhotenským břichem, dívají se na mě skrz prsty. Řada lidí si nejspíš říkala, že jsem buďto křesťanka, nebo tak činím z vypočítavosti kvůli sociálním dávkám.
Když už byla dcera na světě, utrousila jedna starší žena v MHD: „Tsss, to má 300 tisíc na jedno dítě.“ Dělala jsem, že to neslyším, raději jsem koukala jiným směrem. Má smysl takovému člověku vysvětlovat, že měsíčně to až taková hitparáda není, a že je to výrazně méně než průměrný důchod?
O tom, že čekáme čtvrté dítě jsme neřekli ani tchánovi, který žil zhruba 200 km daleko v jedné menší obci. V té době byla komunikace s ním na bodu mrazu. A co se vlastně stalo? Poté, co zemřela tchyně a jeho matka, zůstal tchán sám ve dvougeneračním domě, na který byl upnutý. Měl nutkavou potřebu mít každý den setřenou podlahu a dokonale posekanou zahradu. Dům, který získal díky obětavosti svých rodičů, byl pro něj vším. Očekával, že jeho dva synové se o dům budou starat.
To mého muže stavělo do nepříjemné pozice. Jednak tu byla velká vzdálenost, jednak tou dobou byly naše 3 dcery opravdu hodně malé. A když je jedno z dětí k tomu hyperaktivní, bývají ty delší trasy opravdu vyčerpávající. Vytoužený odpočinek po náročné cestě se obvykle díky cholerickému dědečkovi nekonal. Stačil drobek na podlaze a bylo zle.
Jednoho dne se rodinné vztahy navždy zpřetrhaly. Spouštěčem byla zmínka o tom, že by bylo dobré se zamyslet nad tchánovým přestěhováním do menšího bytu, který by byl v blízkosti služeb a znamenal by i nižší náklady na bydlení. Přeci jen utáhnout z důchodu tak velký dům je náročné. To jsme ještě nevěděli, že bude energetická krize. Do toho se ozval švagr (pozdější jediný dědic), který byl schopný tvrdit, že náklady na energie jsou v dvougeneračním domě podobné jako náklady v menším bytě a že to tedy nemá smysl řešit.
V době, kdy bylo ještě možné sehnat nějaký byt za rozumné peníze se tchán urazil. Marná byla snaha o vysvětlení naší nelehké situace, že není v našich silách se třemi malými dětmi za ním na víkendy jezdit a pomáhat se sekáním zahrady. Tchán se rozčílil a manželovi sdělil, že ho jeho důvody nezajímají, že si neměl dělat tolik dětí a že když je to takový problém, tak ať už k němu nejezdí. Přestal s ním komunikovat, na přání k narozeninám či Vánocům nereagoval.
A tak, když jsme čekali čtvrtou holčičku, neměla jsem potřebu mu tuto radostnou novinku sdělovat. Když jsme mu pak poslali fotky novorozené dcery, opět nereagoval. Vnučka ho nezajímala. On už si totiž svou roli dědečka odbyl u 3 vnuček, které měl od mého švagra. Děti staršího bratra mého muže si dědečka a babičku měly šanci užít naplno. Když tchýně mohla, pohlídala je. Prarodiče klidně vzali vnučky na svou dovolenou. Zažily společné Vánoce a různá rodinná setkání.
Místo toho, aby se tchán radoval z toho, že syn vylétl z hnízda, že dokáže zabezpečit svou početnou rodinu, byl naštvaný, že si jeho syn dovolil mít vlastní život a neběhal už tak často kolem jeho domu. Vždyť kolik rodičů se potýká s tím, že se jejich děti nedokáží osamostatnit a žijí s nimi i v dospělosti ve stejné domácnosti? Rodičům takzvaných bumerangových dětí docházejí síly, neboť takové soužití bývá stresující, rodiče mnohdy musí řešit nárust nákladů na domácnost.
Pokud stárnoucí rodič staví svého dospělého potomka do situace, kdy musí volit mezi péčí o majetek svého rodiče a péčí o své děti, dostává ho tak do velkého tlaku. A pokud si chce člověk, který už tak má hodně naloženo uchovat psychické zdraví, nemůže se nechat citově vydírat. A právě dům se stal nástrojem vydírání. Tchán situaci postavil do roviny, že ten, kdo se bude více starat o dům, toho také dům bude.
A co když dítě chce jezdit za rodičem, aby si s ním jen popovídal a aby si dědeček užil vnučky a ony jeho? Co když nechce trávit volné víkendy brigádami na zahradě a soupeřit se starším sourozencem, který má výhodnější pozici už jen tím, že nežije tak daleko a má větší děti?
A tak se stalo, že na přání tchána spolu přestali komunikovat. Po smrti tchána akorát na narozeniny mého muže proběhl od švagra telefonát, ze kterého se manžel dozvěděl, že byl vyděděn. A aby tomu dal tchán korunu, zajistil, aby v případě úmrtí mého muže nedědila ani jeho vnoučata, která by za normálních okolností dle dědické posloupnosti v tomto případě po dědečkovi dědila. Do závěti tedy uvedl, že z dědického práva jsou vyloučeni i potomci toho, kdo byl vyděděn.
Mohl uvést, že se vydědění vnoučat netýká, ony by pak dědily i za života svého vyděděného rodiče, to však neučinil. Dal si záležet na tom, aby větev jednoho jeho syna nedostala vůbec nic. Jediné čím se vnoučata provinila bylo to, že se narodila. A protože k vydědění musí být zákonné důvody, uvedl tchán jako oficiální důvod to, že se o něj syn nezajímal. Notářce sdělil, že jej syn chtěl dát do domova důchodců. Což si trošku protiřečí s tím, že o něj nejevil žádný zájem, nicméně to prošlo. A že o domově důchodců nepadlo ani slovo, nikoho nezajímalo.
A tak byl syn, který si dovolil pořídit 4 děti a věnovat jim volné víkendy, potrestán. Ten, který přemýšlel dopředu, co bude se stárnoucím otcem, kterému budou s věkem docházet síly i finance na velký dům byl osočen, že neprojevuje žádný zájem.
Když pak čtu o zděšených odbornících, kteří sledují propad porodnosti, vybaví se mi tchánovo počínání a říkám si, že pokud obdobně uvažuje více lidí, nedivím se současné společenské situaci. Pokud lidé staví na první místo majetek před rodinnými vztahy, nezajímají se o to, co bude s další generací, dívají se pohrdavě na lidi s více dětmi, holt se propadu porodnosti asi jen tak nezabrání. Pokud je špatně mít více dětí ve společnosti, která dle odborníků vymírá, pak naše společnost bude mít to, co si zaslouží.
Zdroje:
