Článek
V úterý 10. 7. 1973 se proťaly osudy několika lidí. Stala se tragická událost. Do lidí čekajících na tramvajové zastávce Strossmayerovo náměstí v Praze, vjel nákladní vůz. Nešlo o běžnou dopravní nehodu. Za volant usedla 22letá Olga Hepnarová s cílem zabít co nejvíce lidí. Její čin způsobil smrt 8 lidí důchodového věku a 12 zraněných. Motivem byla pomsta společnosti za to, jak se k ní celý život chovala.
Hepnarová se k úmyslnému činu hned doznala. Žádná závada brzd nebo mikro spánek. Prostě chladnokrevně naplánovaný čin pomsty vůči všem lidem. Bylo jí jedno, kdo skončí pod koly náklaďáku. Odsoudila k trestu smrti náhodně vybrané lidi, na něž uplatnila princip kolektivní viny za její celoživotní příkoří. Ničeho nelitovala. Možná jen toho, že obětí nebylo více a také škody na majetku. Ostatně zde bych se na moment pozastavila. Když probíhal soud, jako první, co se řešilo, byly právě peníze, tedy náhrady škod. Krom zničené výlohy obchodu zde byly uvedeny také náklady na znehodnocení 12 kg rybízu, náklady na smuteční oblečení pozůstalých nebo náklady na úpravy hrobu.
místo tragédie, kde nákladní vůz najel do lidí
Při výslechu vyšetřovatelům vylíčila, co vše jí vedlo k tak hroznému činu. Jak se to stalo, že se v ní nahromadilo tolik nenávisti. Její problémy počaly, když ještě chodila na základní školu. Popisovala, jak ve své rodině byla nešťastná, rodiče i její starší sestra se k ní chovali chladně. Situace se zhoršila, když se k nim v jejich 8 letech nastěhovala babička. Její dominantní matka pak mívala se svou tchýní časté konflikty. Otec se raději stáhl do pozadí. Babička prý na Olgu žalovala a otec jí pak více fyzicky trestal. Otec přiznal, že se svou dcerou nevycházel dobře. Měl výhrady k její povaze i k jejímu chování. Byla velmi tvrdohlavá a umíněná. Když přestala chodit do školy, zbil jí. Její chování si nedokázal vysvětlit. Vždyť pocházela ze spořádané rodiny. Otec býval bankovní úředník a matka pracovala jako zubařka. Podle její matky jí platili hodiny zpěvu a klavíru, nicméně tam přestala chodit. Stávala se víc a víc uzavřenou. Z jejich strany nevnímali, že by udělali něco špatně. Zkusili jí přeřadit do jiné třídy, do jiné školy, navštívili psychiatra. S narůstajícími výchovnými problémy byli čím dál více bezradnější. Matka jí nakonec poslala do Dětské psychiatrické léčebny v Opařanech.
Proti své vůli se Hepnarová ocitla v zařízení, kde byla hned zkraje pobytu zbita jinými dětmi. Podle její sestry se po návratu domů chovala ještě hůře. Byla líná, hrubá, naučila se tam kouřit. Léčebnu opustila na žádost matky. Následně se vyučila knihařkou a pokusila se zapojit do pracovního procesu. Ale moc jí to nešlo. Vystřídala několik zaměstnání. Matka jí pak zaplatila řidičský kurz a koupila ojeté auto, aby se mohla stát řidičkou z povolání. Tento záměr, pomoci Olze prosadila její matka i přes námitky otce, který byl proti. Podle něj dávali Olze více hmotné podpory než její studující sestře Evě. Pomáhala jí i v jejím ztřeštěném nápadu, když se chtěla od rodičů odstěhovat do malé zahradní chatky. Matka požádala jednoho staršího pána o pomoc s dostavbou chatky pro dceru. Tento svědek František O. popisoval chování Olgy jako problematické: „Zažil jsem u ní mrákotné, snad až šílené stavy, a to zejména při občasných návštěvách právě její maminky, kdy Olga řvala, kopala do věcí, matku z chaty vyháněla a hrozila jí zabitím. Nechci se míchat do věcí, do kterých mi nic není a jejichž příčiny neznám, ale myslím si, že se její matka aspoň zpočátku snažila jí pomoci, nakoupila jí veškeré vybavení, podporovala ji, ale Olga k ní necítila ani trochu vděčnosti. Později už paní doktorka přestala jezdit, a vůbec se jí nedivím.“
Olga Hepnarová měla ke své rodině velmi negativní postoj, dokonce v jedné ze svých pomstychtivých verzí zvažovala i vyvraždění své rodiny. Tvrdila, že původně chtěla zabít nejdříve rodiče, ale to by pak nestihla zabít také jiné lidi. Nepostihla by všechny, bylo by to nespravedlivé. A přesto její matka nad ní nikdy opravdově nezlomila hůl a snažila se jí pomáhat. Což Hepnarovou, která se snažila být na rodičích nezávislá, štvalo.
Své dojmy o rodině Olgy Hepnarové vyjádřil jeden z vyšetřovatelů JUDr. Václav F.: “ Otec se od věci úplně odtáhl a matka, s níž jsem několikrát jednal, ani jedinkrát ve vztahu k tomu, co její dcera spáchala a co ji jako trest pravděpodobně čeká, nedala najevo jakýkoliv pocit: ani pohnutí, ani smutek, ani lítost, ba ani vztek. A Olga – ať si kdo myslí, co myslí – jí byla co do minima vnějších projevů dost podobná.“
Matka se projevovala sice chladně, své emoce nedávala najevo, nicméně její skutky hovoří o tom, že svou dceru měla ráda. Tížilo jí, že jí nedokáže porozumět. „I pro mě jako její matku bylo těžké k ní nějak hlouběji proniknout, když jakýkoliv zásadnější hovor o svém vztahu k životu a k lidem jí blízkým, tedy hlavně k rodině, prostě odmítala. K čemu by bylo dobré klást jí další a další otázky, když na ně neodpovídá?“ Vypověděla její matka při vyšetřování. Postupně se matka přestala vyptávat, spokojila se s tím, co jí sama od sebe dcera řekla. A jelikož byla velmi uzavřená, moc toho nebylo.
Když Hepnarová spáchala svou pomstu nad společností, všichni byli v šoku. Její rodina využila svého práva a nevypovídala u soudu. Hepnarová téměř nespolupracovala se svým přiděleným obhájcem, opakovala, že její čin nebyl činem nemocného člověka, ale činem pramenícím ze zdravého rozumu a že svého činu nelituje. S trestem smrti počítala. Nakonec byla 6. dubna 1974 shledána vinnou z trestného činu vraždy a odsouzena k trestu smrti.
Zatímco Hepnarová byla s trestem smířená, její matka se pokusila podat odvolání a později požádala o prezidentskou milost. Zároveň se pokoušela o shledání se svou dcerou. Dne 25.9 1974 písemně oslovila soud s žádostí o její návštěvu: „Žádám tímto o povolení návštěvy své dcery Olgy Hepnarové…t. č. ve věznici na Pankráci. Za celou dobu od 10. července 1973 byla mi návštěva mé dcery umožněna pouze jednou, a to 8. dubna 1974. Z lidských důvodů, které jsou pro každou matku pochopitelné a které snad není třeba podrobněji vysvětlovat, žádám o povolení k návštěvě své dcery Olgy ve věznici…Rozhodnutí o povolení k návštěvě zašlete, prosím…“ Hned následujícího dne jí bylo odpovězeno, že její žádosti nelze vyhovět. Bylo to v době, kdy Hepnarová o sobě mluvila jako o Winiferové, kdy k ní údajně promlouval hlas jejího skutečného otce Winifera. Otce, který jí v její hlavě uklidňoval a sliboval, že jí zachrání. V té době o své rodiče poprvé projevila zájem, když psala svému obhájci: „Pane doktore, návrh na obnovu řízení nedělejte!! Podepisuji se tím cizím jménem, abyste dopis dostal… Přijdete mne ještě navštívit? Ať přijdou i její rodiče, ale zařiďte, aby tam nebylo moc lidí. Posel ještě nepřišel. Čekám každý den…Vaše (víte kdo)…“
Matka Hepnarové se pokusila o poslední pokus záchrany své dcery a požádala o prezidentskou milost. Marně. Její dcera byla oběšena dne 12. 3. 1975.
Zdroje:
1) CÍLEK, Roman. Olga Hepnarová: zabíjela, protože neuměla žít. V Praze: Nakladatelství XYZ, 2010. ISBN 978-80-7388-338-6.
