Článek
Co já si pamatuji, tak profese popeláře bývala u kluků ve školkách častým vysněným povoláním. Když jste se zeptali malého dítka, čím chce být, řekl popelářem, nebo policistou. V dětských očích v tom až takový rozdíl není. Jak popelář, tak policista vlastně čistí ulice.
Věřím, že i u dnešních malých dětí je práce popeláře vnímána jako něco důležitého a zajímavého. Pozoruji to na svých malých dětech, když vidíme popeláře při práci. Vždy musíme zastavit a oni pak s úžasem koukají, jak vysypávají kontejnery. A téměř vždy se některý z popelářů na ně usměje a zamává jim. Někdy nám zamávají i omylem. Jednou jsme takhle s kočárkem stáli na zastávce MHD a dcera mávala na řidiče trolejbusu, aby mu dala signál, že bychom rádi nastoupili. Kolem jelo i popelářské auto. Najednou vidím, jak na nás popeláři vesele mávají a volají: „Ahoj!“ Pár vteřin mi trvalo, než mi došlo, proč jsou tak přátelští. Mysleli si, že na ně dcera mává a tak to opětovali. Taková drobnost a hned mi to zlepšilo náladu.
Nenapadá mě jiná profese, kde by tak přátelsky někdo reagoval na cizí děti. Umíte si představit, že by jel kolem třeba nějaký vysoce postavený manažer ve svém služebním voze a radostně mával na děti, které jej z chodníku pozorují? Taky proč by jej pozorovali? Co je na takovém člověku zajímavého.
Dětem se popeláři líbí. Pak, jak postupně rostou, posuzují to, čím chtějí být více z hlediska společenské prestiže a výdělku. A tak se z malého kluka, co chtěl být popelářem, časem stane arogantní pan manažer.
Nevím, jakou zkušenost máte vy, ale z toho co mám možnost vidět ve svém okolí, lidé ve vysokých pozicích nejsou nějak výrazně kvalitativně lepší, než lidé co pracují pod nimi. To, v čem vynikají, jsou jistě komunikační schopnosti. Umí se umět prodat, mají vysoké sebevědomí. Umí skvěle delegovat svou práci na ostatní a pak výsledky cizí práce prezentovat. Mívají nadstandardní příjmy, protože přeci mají tu zodpovědnost. Nicméně když se někdy něco nepovede, hází odpovědnost na své podřízené. Další znak, který je charakterizuje, je bohatá sociální síť. Nikdy nevíte, koho kdy budete potřebovat a tak se umí usmívat na ty správné lidi, kteří jim umožní kariérní růst.
Na popeláře se máme tendenci dívat pohrdavě. Jsou to lidé, kteří nejsou ctižádostiví, ti co se v životě dostatečně nesnažili a proto teď dělají takovou špinavou a „podřadnou práci“. Umíte si ale představit, jak by vypadaly naše ulice, kdyby najednou popeláři vymizeli? To, jak je jejich práce důležitá, bývá nejvíce patrné zvláště po Vánocích, kdy jsou přeplněné popelnice.
Nemyslím si, že existuje „podřadná práce“. Každá práce je důležitá. Mám osobní zkušenost s pracemi, které nejsou společensky ceněny, a to mám vystudovanou vysokou školu. Ještě když jsem studovala na gymnáziu, měla jsem možnost dostat se k dobře placené brigádě – údržba a úprava veřejné zeleně. Tuto brigádu dotovala firma vyrábějící cigarety, takže na tehdejší dobu jsem si vydělala docela dost. Zametání chodníků, hrabání posekané trávy, to byly zkušenosti k nezaplacení. A přesto, že jsem dělala něco užitečného, stejně si jeden kolemjdoucí neodpustil jízlivou poznámku: „No, měla ses lépe učit!“
A tak jsem se učila, aby jednou ze mě něco bylo. Dokončila jsem úspěšně studium na Pedagogické fakultě, obor Dějepis-Občanská výchova pro 2. stupeň ZŠ. Byl rok 2009, kdy jsem hrdě promovala. Bohužel to byl rok, kdy byla vysoká nezaměstnanost. Nepříznivý vývoj zaměstnanosti výrazně ovlivnila světová hospodářská krize. V té době činila míra registrované nezaměstnanosti 8 %, což je dvojnásobek oproti dnešku. Jako první jsem se snažila nalézt práci ve svém vystudovaném oboru. Obeslala jsem základní školy v nějaké rozumné dojezdové vzdálenosti. Nicméně jsem narážela na to, že ve školách chtěli učitele s konkrétní aprobací, nejčastěji matikáře, češtináře či angličtináře. Následovalo hledání práce mimo můj obor, takže opět rozesílání životopisů a každodenní sjíždění inzerátů.
Jako absolventka bez praxe jsem neměla nárok na podporu v nezaměstnanosti. I na další sociální dávky jsem mohla zapomenout. Byla jsem totiž vdaná, a jelikož manžel pracoval, tak jsem s příjmem naší domácnosti na žádné dávky nedosáhla. Zažila jsem ponižující období, kdy na mě i přátelé koukali skrz prsty, protože si mysleli, že mi ten stav být nezaměstnaná vlastně vyhovuje. Kdybych chtěla pracovat, tak si přeci najdu aspoň nějakou práci „na černo“. Zažila jsem i „skvělé období“ za pana ministra Drábka, kdy se nezaměstnaní museli hlásit na poště. Opatření mělo zamezit právě „práci na černo“. Krom docházení na pracák bylo třeba chodit i na poštu, kde člověk dostal další termín, kdy se tam musel ukázat. Bylo nepříjemné, když se termín hlášení na poště kryl s pracovním pohovorem. Tu a tam člověk také musel zkousnout pohrdavý pohled paní za přepážkou.
Byla to doba, kdy jsem byla vděčná za jakoukoliv práci. Pro absolventa bez praxe to nebylo jednoduché. Narážela jsem na to, že jsem na některé pozice byla prý překvalifikovaná, nebo vadilo, že jsem mladá paní, která by mohla utéct na mateřskou.
Vyzkoušela jsem si různé pozice. Pracovala jsem v call centru, také v hotelu jako noční recepční i jako asistentka ředitelky v jedné galerii. Tam jsem byla taková holka pro všechno. Dělala jsem vše, co bylo potřeba. Připravovala jsem podklady pro účetní, řešila dotace, nebo prodávala vstupenky a suvenýry. Když bylo třeba, byla jsem na dozoru u obrazů nebo myla záchody. Ale i tak jsem za to byla ráda. Sice jsem musela dojíždět, plat byl lehce nad hranicí minimální mzdy, ale měla jsem práci. Tehdy manažeři velmi rádi dávali najevo svým podřízeným, že si s nimi mohou dělat, co chtějí, protože na jejich místo stojí fronty nezaměstnaných.
A tak se na žádnou pozici nedívám pohrdavě. Vážím si lidí, kteří ráno vstávají a chodí do špatně placené práce a často vykonávají i činnost, která je nebaví. Bez nich by náš svět zkolaboval.
Zdroje:
