Článek
Takové zprávy ve mně vyvolávají úzkost a mnoho otázek. Vzpomněla jsem si na obdobný případ, kdy matka skočila se dvěma malýma dětma do Macochy. Opět zůstal prázdný kočárek. Nebo případ ženy, která v Krkonoších zabila svého malého syna a pak sebe. Těch tragédií je povícero, zmiňuji ty nejvíce medializované.
Případům, kdy člověk krom sebe bere i své blízké, říkáme rozšířené sebevraždy. Psychologové to vysvětlují tak, že člověk své blízké miluje natolik, že je zde nechce nechat samotné. Ženy své děti často vnímají jako svou součást, a když už to chtějí skoncovat z jakýchkoliv důvodů, tak se vším všudy, tedy i se svými dětmi.
Veřejností to je odsuzováno. Takové mámy lidé označují za zrůdy. Vždyť ty děti mají celý život před sebou, jak jim to mohou udělat. V případě ženy na Slovensku, která se s dítětem v náručí postavila před vlak, lidé v diskuzi pod informujícím článkem řešili hlavně pana strojvedoucího. Objevil se např. názor, že pokud se chce někdo zabít, má to udělat jiným způsobem. Třeba se utopit, nebo se předávkovat léky, ne tak, aby panu strojvedoucímu způsobili trauma. Vždyť je bude mít po zbytek života před očima! Tak si říkám, pokud by to dotyčná udělala někde stranou, potichu, aby nikoho neobtěžovala, bylo by to víc ok? Stejně by je nejspíš někdo našel a stejně by ten dotyčný z toho měl negativní zážitek.
Mezi diskutujícími byl i názor, který se pozastavoval nad dnešní dobou, kdy rodiče s sebou berou i své děti. Někdo na to reagoval, že to není dobou. Co lidé za druhé světové války? Je to spíše rozmazleností či dekadencí. Největší problémy si lidé dělají ve svých hlavách.
Anketa
Jak je možné, že takových případů je tolik? Na mě to působí tak, jako bychom tu měli epidemii psychických obtíží a v kombinaci s nedostupností psychologů/psychiatrů to má tyto tragické důsledky. Na druhou stranu, když se ohlédneme do historie, lidé zažívali různé těžké časy a ustáli to. Jsme vážně tak zhýčkaní, že nic neustojíme? Dříve možná lidé stáli více při sobě. Jak se říká sdílená starost, poloviční starost. Sdílení ale nebývalo ve formě vyfocení si jídla a nasdílení „přátelům“ na sociální síti. Dříve se lidé opravdu fyzicky potkávali a přítel byl opravdu kamarád. Někdo, koho jste opravdu znali, ne jen někdo koho jste někde potkali, nicméně teď to bude váš přítel, protože kontakty se hodí. Psycholog nebyl potřeba, když jste měli dobrého kamaráda, co umí naslouchat.
Žijeme v povrchní době, v povrchních vztazích. Je důležitější, jak věci vypadají, než jaké doopravdy jsou. Lidé, kteří mají psychické obtíže, začnou ostatní zajímat až ve chvíli, kdy je obtěžují. Tedy kazí jim dobrou náladu, nebo jim vadí jiným způsobem, viz bezdomovci. Maminka, která se zabila spolu se svým dítětem, mnohé pobouřila hlavně kvůli způsobu smrti, jaký zvolila. Chudák ten strojvedoucí!
Lidé, jejichž myšlenky se ubírají k takovým činům, musí zažívat něco nepředstavitelného. Kéž by měli možnost své emoce s někým opravdově sdílet. S někým, kdo je neodsoudí, kdo je opravdu vyslechne. Tuto úlohy kdysi krom přátel plnily kostely. Lidé nepotřebovali psychology, měli kněze. Šli ke zpovědi, bůh jim odpustil a život šel dál. Co máme dnes? Hromadu „přátel“ na sociálních sítích, nedostatek psychologů, atomizované rodiny a tlak společnosti: Hlavně neobtěžuj!
Zdroj:
